|
reklama
| Vzkříšení konzervatismu, nebo triumf zla? |
|
Benjamin Kuras |
| SANQUIS č.41/2005, str. 46 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Konzervatismus viditelně umírá, je už téměř v bezvědomí a přechází do kómatu.
|
|
Dá se ještě vzkřísit? Jak? A proč vůbec? K čemu tu vlastně je? Kdo o něj ještě stojí a co má komu nabídnout? Co by se mohlo stát, necháme-li ho umřít? O co se jeho smrtí připravíme? Komu to prospěje, komu to ublíží?
Dokážeme si ještě definovat, co konzervatismus je, co vykonal pro zdraví této planety, zda ještě má co nabídnout postmodernímu světu zrelativizovaných hodnot a zda v něm může fungovat?
Konzervatismus není ideologie. Konzervatismus je způsob praktického uspořádání společnosti, který maximálnímu počtu lidí umožňuje maximální realizaci jejich talentového, tvůrčího, ekonomického, kulturního a civilizačního potenciálu praktikováním jejich nejlepších vlastností, aniž by potřebovali využívat svých špatných vlastností. A který z této tvorby dokáže konzervovat a předávat to nejlepší, nejhodnotnější a nejtrvanlivější, na co je možné přirozeně navazovat, na čem se dá stavět tvorba další, čím se dá vytvářet kontinuita civilizace a civilizovanosti.
Konzervatismus vychází z vědomí, že lidská psychika je neustálé rozhodování mezi dobrem a zlem, mezi činy správnými a chybnými, mezi kreativitou a destrukcí. Sklon k dobru a sklon ke zlu - jak tyto dvě psychické energie identifikuje etika biblická a talmudická - je věčně přítomný v každém člověku a každý člověk má mezi nimi trvalou svobodnou volbu, které neunikne. Jestliže odmítá svobodně volit sám, odevzdává nadvládu nad sebou někomu jinému, kdo volí za něho a tím ho vrhá do otroctví. Každým zlým činem, který konáme, posilujeme svůj sklon a návyk ke zlu, a každým dobrým činem posilujeme svůj sklon a návyk k dobru. Zlým činem je i pasivní nezabránění zlu, jestliže máme moc mu zabránit.
Časté konání zlých činů z nás dělá lidi převážně zlé, časté konání dobrých činů z nás dělá lidi převážně dobré. Přičemž pojmenování „zlý člověk“ nesmí být a priori odsouzením člověka jako takového, nýbrž praktickým konstatováním, že se v součtu svých činů dopouští více zlých než člověk, jehož podle součtu jeho činů nálepkujeme jako „dobrého“. Proto biblická a talmudická etika soudí člověka výlučně za jeho činy, nikoli za jeho sklony v něm přítomné, ale nerealizované. Činí tak s vědomím, že zlé sklony jsou přítomné v každém člověku a je na jeho vůli, zda je ovládne, nebo se jimi nechá ovládat. Zlé uspořádání společnosti je pak takové, které člověka povzbuzuje, nebo dokonce nutí ke konání zlých činů.
Každý náš čin ovlivňuje naše okolí, rodinu, obec, stát, planetu, kosmos. Každý drobný čin zbabělosti, bezohlednosti, záludnosti či krutosti každého a kteréhokoli člena společnosti pomáhá vytvářet režimy Hitlerů, Stalinů, Pol Potů, Saddámů, Idi Aminů, Mugabeů. Každý drobný čin odvahy, soucitu, čestnosti a laskavosti pomáhá vytvářet společnost humánní a spravedlivou.
Na rozdíl od utopických ideologií konzervatismus ví, že dobro není lidská přirozenost, k níž svět automaticky samozřejmým pokrokem nezadržitelně spěje, nýbrž křehký a pomíjivý stav, který je potřeba pracně pěstovat a udržovat při životě, aby se nerozsypal. Že „k vítězství zla stačí, když dobří lidé nedělají nic“ - slovy konzervativního filozofa Edmunda Burkea parafrázujícími talmudické rabíny. Že má-li společnost spravedlivě a tvořivě fungovat, musí dobro odměňovat a zlo trestat, vytrvale, důsledně a bez výjimky. Že každé jednotlivé znevýhodnění dobra a zvýhodnění zla přispívá k rozkladu společnosti. A že tudíž vládnout spravedlivě, tvořivě a konzervativně znamená neustále budovat, piplat, udržovat, zachovávat, vylepšovat a podle potřeby reformovat kompletní systém vzájemně se kontrolujících institucí dohlížejících na výkon spravedlnosti, která platí stejnou měrou pro každého jednotlivce. Včetně takových institucí, které každého jednotlivce chrání před nadměrnou mocí těchto institucí a jejich moc omezují na jejich minimální funkčnost nezbytnou k svobodnému tvoření jednotlivců.
Proč takový důraz na každého jednotlivce?
Protože jedním ze stěžejních principů konzervatismu je lidská důstojnost, vycházející z biblického tvrzení, že každý člověk je tvořen k obrazu Tvůrce Vesmíru.
A jestli nás od konzervatismu odrazují jeho odkazy na náboženství, připomeňme si, že náboženství - či přinejmenším víra v univerzální tvůrčí intelekt - se tradičně pokládá za jeden ze tří nosičů konzervatismu. Ty druhé dva jsou rodina a vzdělání. Všechny tři procházejí krizí, která hrozí destrukcí společnosti.
Zda se konzervatismus, třebas i v nějaké pozměněné formě, dá vzkřísit i při rozkladu a úpadku svých tří nosičů či dokonce bez nich, je otázkou tohoto miniseriálu.
|
|
|
|
obsah čísla 41 |
 |
ročník 2005 |
|
témata |
|
|
