|
reklama
| Cesta na Drromm |
|
Cecílie Jílková |
| SANQUIS č.84/2011, str. 160 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
„Co tu voní?“ opřel se Teodor o trám verandy.
„Uvidíš sám,“ pokynula mu s úsměvem Alba. Sedl si za stůl vedle chlapců a přihlížel, jak plní misky vařenými fazolemi a masem.
|
|
„Díky. Už dlouho pro mě nikdo nevařil.“
„Jedls syrové jídlo?“ podivila se žena a usedla ke stolu proti němu.
„Ne,“ rozesmál se Teodor, „vařil jsem si sám.“
Afer vypoulil oči. „Tak to kecáš!“
„Proč bych měl?“
„Ty vážně umíš vařit?“ zkoumavě se na něho zahleděla Alba.
„Jistě,“ pokrčil rameny. „Co je na tom zvláštního?“
Jen se pro sebe pousmála.
Když dojedl, vstala a natáhla ruku.
|
|
|
„Vyperu ti to, jestli chceš.“
Pozemšťan zaváhal, ale pak se zvedl a stáhl si už poněkud špinavé triko s logem Drrommu přes hlavu. Ve stínu verandy zasvítila jeho bílá hruď.
Žena si ho prohlédla. „Nejsi nemocný?“
V rozpacích vsunul ruce do kapes šedých nanokalhot. „Osm let jsem nebyl na slunci.“
„Taky jsme tak po přistání vypadali,“ ozval se za nimi Nasův hlas. Stál na prahu verandy, lněnou košili v ruce, snědá ramena mokrá potem. Vteřinu ulpěl očima na Albě, ale pak pokynul Teodorovi: „Zajímá tě, kde budeš spát?“
Než usnul, ještě dlouho přemýšlel. Cestoval ze Země do Alfa Centauri celých dvacet let, aby se dostal zpět na začátek. Až kamsi do dětství lidské společnosti. Drrommané vědí, co je to moc, strach z ní a boj o ni – dobře se seznámili s pozemskou historií. Mají tedy představu o tom, čemu se zdaleka vyhnout. Život bez manželství, peněz a jiných pozemských samozřejmostí dává vhodné podmínky pro zalidnění planety. A respektování výše uvedeného poskytuje osamělé hrstce lidí možnost přežít. Otázka je, jak dlouho tahle utopie na Drrommu vydrží. Teodor si vzpomněl na Nasův strach tehdy v noci na terase: ‚Děsí mě to, co s námi bude. Hlad, konflikty, násilí a smrt.‘ A dal mu za pravdu.
„JAKÝ TO NOVÝ DEN!“ rozpřáhl ráno paže Plautus v okně ložnice.
„Blyštivý jako ostří,
pádí, uhání a tiká,
svižný, krásný a mokrý
jak právě ulovená štika...“
„Zalez!“ usadil ho podrážděný hlas z Matheova okna.
„Anebo se najez. Víš, že nalačno ti to moc nejde,“ doporučil kdosi z jiné ložnice.
Ozval se smích.
„Á,“ zamručel básník a mávl rukou. „Po ránu jste příliš líní chápat mé umění!“
„Nejen po ránu...“ podotkl ospalý hlas.
„On je i večer na ránu,“ dodal Matheus.
„To bylo ubohé!“ křikl Plautus z okna nakvašeně. Přitom na sebe hodil jakýsi kus lněné látky, svázané na rameni do uzlu, zvedl ze stolu zkumavku a vyšel ze dveří.
Pomalu, s obezřetností a pohledem upřeným na žlutavý obsah zkumavky, sestoupil do přízemí, prošel chodbou k okovaným dveřím a zadal kód. Suchý, klimatizovaný vzduch mu vnikl do chřípí. Oféliin trup byl srdcem domu, napůl ponořen v zemi – tak, jak se do ní zaryl při přistání – skrýval ve svých útrobách to nejdůležitější: sklad železných zásob, léků a surovin, solární akumulátor, čerpadlo podzemní vody, laboratoř. A tam právě zamířil Plautus.
„Tady to máš,“ postavil zkumavku na pult a zatvářil se znechuceně. „Už mě to nebaví...“
„Mě taky ne,“ vzhlédl Naso od mikroskopu.
„Předpokládám, že je zase tvoje. Kdybys alespoň tak nechlastal. Vypadáme v těch záznamech jak banda alkoholiků. Není to objektivní. Já potřebuji moč různých lidí,“ zdůraznil.
„Tak si ji obstarávej sám!“
|
|
Fantazie má blahodárné účinky, říká Cecílie Jílková, jíž právě vychází první román. Dcera Ludvíka Vaculíka a Lenky Procházkové se vydává na cestu, na níž samozřejmě nebude ušetřena srovnávání.
|
|
|
Na obálce své nové knížky se představujete jako dcera a vnučka spisovatelů, což obvykle děti všeobecně známých lidí nedělají. Vy nemáte tendenci jako řada takto „postižených potomků“ se odstřihnout, jít jinou cestou?
Dnes už ne, ale prošla jsem si tím. Když se vás každý ptá na známé rodiče, štve to. Měla jsem i fázi, kdy jsem odmítala číst knihy rodičů a představa, že bych sama měla taky psát, mi připadala směšná. A pak jsem si za pár let zděšeně uvědomila, že píšu. Přišlo to plíživě. Dnes nemám problém přiznat, že si hluboce vážím toho, co vytvořili moji rodiče i děda. A považuji za čest, že jsem se narodila do téhle rodiny. Možná je to tím, že už sama mám dítě. Chápu najednou hodnotu rodiny v plném rozsahu.
Rodinné zázemí, texty otce, maminky i dědy Jana Procházky jsou pro vás tedy velmi důležité...
V první řadě mi to dává jakýsi pocit patřičnosti. Jako v rodině lékařů je v pořádku jít na medicínu. U nás se psaní nebere jako výstřednost, ale jako zaměstnání. S tím se k tomu také přistupuje. S tím pocitem povinnosti. A díky psaní máme spolu o jedno pouto víc – kromě toho příbuzenského ještě to „kolegiální“, i když já se samozřejmě cítím být v roli učně.
... na něhož se samozřejmě snese i kritika. Nebojíte se toho srovnávání?
Bojím. Přestože píšu o něčem jiném a jinak než například táta, kvalita textu porovnávat jde. A já už předem vím, jak to srovnání dopadne. Ale utěšuji se tím, že do té „velikosti“ třeba ještě s věkem dorostu.
Nejdříve jste psala básně, písňové texty, znám vaše publicistické články, povídky. Proč teď román?
Musím upozornit, že Cestu na Drromm jsem napsala už před čtyřmi lety. Předchozí vydavatel si na vydání žádal o grant a ten jsme nedostali. Tímto se odsunulo na neurčito a já se vrhla právě na publicistiku a scenáristiku. Millenium Publishing na vydání grant nepotřebuje, takže knihu nic nebrzdí. Jinak mi ale přijde ten vývoj logický – od básně k románu. To je pro mě jako od koloběžky k automobilu. Chápu ale, že by s tím mnohý básník nesouhlasil. Vím, že napsat dobrou báseň je někdy těžší než celý román. Pro mě ale byly ty básně taková rozcvička. Což je na nich možná znát.
A proč science-fiction?
Víte, ono to vlastně není čistokrevné sci-fi. Zdeněk Rampas, český sci-fi guru, dělal korektury a potvrdil mi to. Je to dobrodružný příběh, který se stane za dvě stě let. To samo o sobě obnáší futuristické kulisy, ale o kulisách ta kniha není. Pojednává především o přátelství, o lásce, trochu se tam přemítá nad hodnotou života. Neumím to přesněji popsat. Každý ať si to zařadí sám. Pro mě je důležité, aby kniha čtenáři dala to, co v ní hledá. Aby ho na chvíli odnesla pryč od dennodenních starostí. Věřím, že fantazie má na lidi blahodárné účinky. A s tím jsem to psala. CESTA NA DRROMM VYŠLA 30. 11. 2010 V NAKL. MILLENIUM PUBLISHING, POKŘŤENA BUDE 13. 12. 2010 V KAVÁRNĚ KHINKUPECTVÍ ACADEMIA
|
|
Kresby: Luděk Bárta, foto: archiv
|
|
|
|
obsah čísla 84 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
