|
reklama
| Hedy Lamarr a její vynález |
|
Karel Pacner |
| SANQUIS č.86/2011, str. 96 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Ve středu 18. ledna 1933 se v biografu Lucerna sešla pražská smetánka na slavnostní premiéře snímku Extase. Na plátně se odvíjel banální milostný trojúhelník: mladičká Eva se vdá za bohatého podnikatele Emila, který však o ni nemá zájem. Novomanželka se proto vrátí na statek svých rodičů, kde potká dosud nevybouřeného Adama a prožije s ním milostnou extázi. Představitelka Evy, herečka Hedy Kiesler, okouzlila publikum.
|
|
|
Tato dívka se narodila 9. 11. 1913 v rodině ředitele Vídeňské banky. Vystudovala balet a hru na piano a začala vystupovat v herecké společnosti Maxe Reinhardta v Berlíně. Divadelní principál Reinhardt o ní mluvil jako o „nejkrásnější ženě v Evropě“.
Kamerové zkoušky potvrdily, že dívka má přirozený herecký talent. A také se bez studu svlékla a na kratičkou chvíli se ukázala úplně nahá. Kamera ji zabírala zdálky a malá rozlišovací schopnost materiálů způsobila, že byla na plátně vidět spíš jako bílá tečka v pozadí. Přesto to byla ve filmu revoluce, před Gustavem Machatým si takové záběry dosud žádný filmový režisér nedovolil.
Kritikům nahota nevadila, film hodnotili jako umělecké dílo. Moralisté však odvahu herečky odsoudili. Diktátoři Adolf Hitler v Německu a Benito Mussolini v Itálii zakázali promítání filmu, ve Spojených státech z něho vystřihli inkriminované záběry, rovněž papež Pius XII. se rozhořčil.
Do velkého světa
A co Hedwika Eva Maria Kiesler? Když si v srpnu 1933 vzala o třináct let staršího zbrojařského magnáta Friedricha Mandla, netušila, že jí nastanou krušné časy. Starosvětsky vychovaný Mandl si potrpěl na přesnost a morálku, manželku omezoval a kontroloval. Za velké peníze skupoval filmové kopie Extase po světě: ať se na mou nahou ženu nikdo nedívá!
|
|
|
Rozhodla se, že uteče. V roce 1937 se přestrojila za služebnou, aby ji známí nepoznali, vzala s sebou spoustu šperků, aby měla na útratu, a odjela do Paříže. Z francouzské metropole se na dálku rozvedla.
Zamířila do Londýna, toužila však po Hollywoodu. Na lodi do New Yorku potkala filmového producenta Louise B. Mayera, šéfa společnosti Metro-Goldwyn- Mayer. Tomuto lovci nových hvězd se Hedy Kiesler zalíbila, nabídl jí smlouvu a vymyslel umělecké jméno Lamarr – podle krásky němého filmu Barbary LaMarr. Kiesler totiž znělo podobně jako židovské slangové označení zadku, tvrdil.
Jakmile se v Kalifornii aklimatizovala, začala natáčet. V letech 1940–1949 hrála v osmnácti filmech, většina z nich však diváky příliš nenadchla. Přesto se herečka stala sexuální bohyní Hollywoodu. Prožila spoustu afér. Dvakrát se tu vdala a rozvedla, přivedla na svět tři děti.
|
|
Když Mayer ztrácel o Hedy zájem, odešla v roce 1945 od MGM a založila si vlastní produkční společnost. Neuspěla – hrála jen v několika nudných televizních seriálech. Zdálo se, že její herecká kariéra končí. Slavný režisér Cecil B. de Mille jí ale nabídl roli velké svůdkyně ve filmu Samson a Dalila. Dílo, jehož námět vycházel z biblických příběhů, mělo premiéru v roce 1949 a dostalo dva Oscary. „Film byl největším kasovním úspěchem její kariéry a vypadalo to, že se herečka vrátí opět na scénu,“ napsal britský deník Guardian po letech v jejím nekrologu.
V 50. letech natočila dalších šest filmů, které však ničím nevynikly. Naposled si zahrála menší roli v televizním dramatu Instant Karma v roce 1990. Občas zápasila s duševní chorobou, několikrát se léčila. V roce 1965 v Los Angeles a v roce 1991 na Floridě ji policie zatkla kvůli drobným krádežím – vysvobodilo ji, že trpěla kleptomanií. Vdala se dohromady šestkrát, naposled za svého rozvodového právníka.
Patent světového významu
Tím však její příběh nekončí. Málokdo ví, že Hedy Lamarr zasáhla i do vývoje elektroniky.
|
|
Společně s hudebním skladatelem Georgem Antheilem vynalezla v roce 1941 systém zabraňující rušení rádiového navádění torpéda. O selhávání torpéd věděla od svého prvního manžela Mandla. Princip odrušení si uvědomila při poslechu Antheileovy avantgardní skladby. S Antheilem vypracovala technické řešení, patent dostali v roce 1941. Podstatou jejich objevu bylo přelaďování vysílače a přijímače pomocí děrné pásky, takže vysílání je odolné proti odposlechu – systém dostal zkratku FHSS (Frequency-hopping Spread Spectrum). Autoři se domnívali, že by mohl sloužit k navádění torpéd. Věnovali ho bezplatně americkému námořnictvu, ale během války se nemohl uplatnit – chyběly ještě malé elektronické prvky.
Až koncem 50. let dovedla vynález do praxe na zakázku Pentagonu firma Sylvania Electronic Systems. Místo děrných pásek však použili její inženýři tranzistory.
|
|
Námořnictvo poprvé využilo systém FHSS na podzim 1962 při blokádě Kuby. Sověti tam chtěli instalovat rakety s atomovými hlavicemi, jimiž by ohrozili USA – a v tom jim Američané zabránili. V 80. letech uvolnily americké úřady způsob přenosu FHSS i k civilnímu využití. Postupem doby se o něj opírali konstruktéři spojových družic, navigačního systému GPS, mobilních telefonů a dalších komunikačních prostředků, aby zabránili odposlechu. Vynálezecký úspěch Lamarr vyšel najevo s velkým zpožděním až v 90. letech. Byl příliš důležitý pro vojáky, proto zůstával tajný.
Antheil zemřel v roce 1959. Hedy dostala v roce 1997 mezinárodní cenu za průkopnický přínos elektronice a její syn Tony Loder pro ni převzal cenu Viktora Kaplana od Rakouské akademie věd.
Hedy Lamarr zemřela 19. ledna 2000 na Floridě. Syn splnil její poslední přání – její popel odvezl na hřbitov do Vídně.
Foto: archiv
|
|
|
|
obsah čísla 86 |
 |
ročník 2011 |
|
témata |
|
|
