|
reklama
| Carnegie Hall ? Proč ne! |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.84/2010, str. 140 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Chodbou se rozléhají bicí, bonga a další rytmické nástroje. Občas se ozve také saxofon či klávesy. Za dveřmi v malé místnosti právě zkouší hudební skupina The Tap Tap. Nic neobvyklého. Jen většina hudebníků sedí na invalidním vozíku.
|
|
|
Když Šimon Ornest začal před čtrnácti lety pracovat v Jedličkově ústavu, vůbec se mu nelíbila tamní pasivní a „důchodcovská“ atmosféra. Jako aktivní muzikant-saxofonista s tím chtěl něco udělat. „Dal jsem si za cíl ty mladé lidi rozhýbat.“ Jenže jak sestavit kapelu ze studentů, kteří se hudbou nikdy nezabývali, nikdy na žádný nástroj nehráli? „Vnímat melodii a dokázat ji interpretovat je mnohem těžší než vyťukat rytmus lidové písničky. Napadlo mě začít s rytmickými nástroji.“ Budoucí muzikanti tedy začínají zkoušet, později i vystupovat. „Rychle jsme zjistili, že pokud chceme, aby naše vystoupení dokázalo strhnout posluchače, nemůže se jednat jen o nějakou léčebnou terapii. Došlo nám, že musíme fungovat jako normální kapela.“ Začali zkoušet v technicko-administrativní budově Jedličkova ústavu, jíž se od nepaměti říká Tapka. A odtud znělý a rytmický název The Tap Tap.
|
|
|
Ne soucit, kvalita! The Tap Tap se schází dvakrát týdně, před koncertem i častěji. Členové si sami píší zjednodušené rytmické zápisy a vybírají písně interpretů české populární scény. Občas se při výběru dohadují, každý má trochu jiný hudební vkus. Jenže kapelník Šimon Ornest je nekompromisní, pokud se mu skladba nelíbí, neustoupí. Přísná pravidla platí i pro čtyři profesionální muzikanty, kteří s kapelou hrají. „Dlouho jsme hledali lidi, kteří by přijali naše podmínky – pokuty za pozdní příchody, za neodvedenou práci... Ale podařilo se.“ Skupina právě piluje písničku Já na tom dělám od Marka Ebena. „Všichni vzadu byli pozdě,“ přerušuje zkoušku kapelník. „Znova!“
|
|
|
K velkým talentům The Tap Tap patří bubeník Marek Valenta nebo zpěvák Jiří Holzmann. „Jirka dokáže do hudby vložit strašně moc energie, styl zpěvu má odposlouchaný a umí skvěle napodobovat,“ říká Šimon Ornest. S Jirkou a jeho hudebním kolegou Ladislavem Angelovičem jsem si po zkoušce povídala o kapele a hudbě vůbec. Jak se oni sami vnímají? „The Tap Tap je jedinečný nářez, který jen tak nikde neuvidíte. Nejen v Čechách, i na světě. Jsme opravdu třeskutá kapela. Hrajeme už i na fi remních večírcích – a to za slušné peníze. Myslím si, že rozumní podnikatelé by neplatili jen proto, že to hrají nějací vozíčkáři. Snažíme se prosadit kvalitu a daří se nám to,“ tvrdí Ladislav. A Jirka rozvážně dodává: „Soubor se za několik let posunul z tělesa, které vydělávalo na oblíbeném soucitu lidí, na normálně šlapající kapelu.“
Každý hudebník v The Tap Tap má nějaké přání, s kým by si jednou rád zahrál, na jaké scéně by chtěl vystupovat. „Už několik let si v kapele motivačně říkáme, že Carnegie Hall v New Yorku pro nás není nedosažitelná. A cílevědomě k tomu směřujeme.“ Sen je to smělý, určitě ne příliš přehnaný.
|
|
|
Hudební skupina studentů se zdravotním postižením The Tap Tap vznikla pod vedením dirigenta Šimona Ornesta roku 1998 v Jedličkově ústavu v Praze. Využívá převážně bicí nástroje, ostatní party (saxofon, příčná fl étna, tuba, klávesy) náleží profesionálním hudebníkům. Repertoár se skládá ze skladeb vlastních i z originálně přepracovaných písní známých umělců (například David Koller, Dan Bárta, Matěj Ruppert, Ewa Farna, Marek Eben či skupina Elán). S velkým úspěchem vystupují na festivalech a v hudebních klubech. V roce 2010 vydali své nové album Párty na kolečkách. 6. prosince skupina vystoupí ve Státní opeře v Praze a chystá také turné po Českých centrech v zahraničí.
|
|
|
|
|
|
obsah čísla 84 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
