|
reklama
| Jak sny přicházejí k básníkům. Sen, který změnil ráz vědy |
|
Libuše Koubská
František Houdek |
| SANQUIS č.84/2010, str. 49 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Jak sny přicházejí k básníkům
Letos v listopadu se připomínalo dvousté výročí narození K. H. Máchy. Ve své poezii dával také značný prostor snům. V Máji se Vilém uvězněný v kobce během noci před svou nadcházející popravou děsí toho, co přinese budoucí čas?! – zejtřejší den?! – Co přes něj dál, pouhý to sen. / Snad spaní je i život ten, / jejž žiji teď; a příští den / jen v jiný sen jej změní.
|
|
Když uvažoval o svých snech, které bývaly, jak si zapsal do deníku, podivné, poznamenal si, že jejich příčinou by mohlo být čtení lorda Byrona, Mickiewicze a zříceniny bezdězské. „Bůh vás chraň takových snů. Jediný snad účinkuje na celé živobytí,“ usuzoval Mácha. V povídce Pouť krkonošská pak pustil jeden z těch „podivných“ snů ze řetězu. Podle literárních teoretiků měl reálný základ v básníkově zážitku z výletu na Bezděz, kde se v ruinách válely kostry mrtvých mnichů. Ti pak ve snu a následně i v povídce ožili a vystavili mladého poutníka strašlivému divadlu. To vše v kulisách přeludu gotického kláštera na vrcholu Sněžky.
Vášnivý chodec neúnavně putující po lesích, horách, zříceninách jednou také uprostřed noci dorazil do hradu Houska na Kokořínsku, kde přenocoval v podzemní chodbě. Sen a skutečnost se i tam dokonale prostoupily, básník v dopise svému příteli popsal dantovské peklo. Dobrou noc! Tichý sen!!!, uzavřel pak jednu ze svých tajemně fantasmagorických básní. Přání, o němž byl přesvědčen, že vyplní-li se, tak jedině až po smrti.
Letos v listopadu zemřela básnířka Viola Fischerová. Svými verši dokázala čarovat, vyslovit nevyslovitelné. V jedné z jejích sbírek Matečná samota jsem našla text nazvaný V tom snu. Věnováno Pavlovi. V tom snu / jsi přiběhl živý / Hltali jsme se a milovali / na chodníku i na postelích / V tom snu / šeptala jsem ti do vlasů / jsi byl mrtvý / V tom snu jsme oba zaplakali / nad lítostí / která nám zaživa / kopala hrob. Onen Pavel byl první muž Violy Fischerové – spisovatel Karel Michal (autor brilantních próz Bubáci pro všední den, Čest a sláva, Gypsová dáma), který v roce 1980 – po dvanácti letech, co spolu žili v exilu v Basileji, spáchal sebevraždu. Emigrace byla nad jeho síly.
Tak tedy: Dobrou noc! Tichý sen!!!
|
|
|
Sen, který změnil ráz vědy
Šlechtickému synku René Descartesovi se dostalo skvělého základního vzdělání, načež byl poslán na univerzitu, aby se stejně jako jeho otec stal právníkem. Ze studií však zběhl a jako žoldnéř se potuloval po středozápadní Evropě.
Po vypuknutí třicetileté války se přidal k bavorskému vévodovi Maxmiliánovi. Na podzim 1619, to mu bylo třiadvacet, jeho jednotka tábořila kdesi na horním Dunaji. Descartes tam bydlel na privátu, sám v klidném, vyhřátém pokoji. Tam v noci na svatého Martina (10./11. listopadu) jeho meditace vyvrcholila třemi za sebou jdoucími sny: 1. Vítr jím zcela ochromeným smýká ke kostelu, cestou dostává darem žlutý meloun z cizí země. Procitá a modlí se za spásu svojí duše. 2. Druhý sen ho probudil rachotem podobným hřmění, místností zasršel snopec jisker. 3. Ve snu třetím našel na stole knihu s názvem Corpus poetarum a otevřel ji na verši Quod vitae sectabor iter? (Kterou stezkou života se dám?). Kdosi neznámý mu nabídl verše začínající slovy Est et non (Ano a ne). Pak kniha záhadně zmizela a nahradil ji slovník.
Jak si náš hrdina ony sny vyložil? První pochopil jako připomínku svých hříchů a pobídku k pokání, meloun zde představoval „půvab samoty“. Ve druhém snu na něj sestoupil duch pravdy a posedl ho. Ve třetím pak odpověď Est et non (pochází z Pythagorových spisů) naznačovala rozdělení mezi pravdou a nepravdou v lidském poznání. Slovník pak symbolizoval sjednocení všech věd.
Byl té noci Descartes přejedený, přiotrávený kamny, nebo se mu nějak projevil Bůh? Či prostě rozpor mezi stávajícím způsobem života a vnitřním puzením zbytněl natolik, že za příhodných podmínek vytryskl z nevědomí?
Následky této noci byly dalekosáhlé: Descartes tehdy zřejmě první na světě pochopil společný základ přírodních věd (skepse místo důvěřivosti, racio místo citů, matematika místo slov). Praštil s vojančením, vykonal očistnou pouť do Lorety a až do konce života „rozum pěstoval a k poznání Pravdy jak jen možno se bral“. A jelikož stále hluboce věřil v Boha, musel v člověku striktně oddělit nehmotnou a věčnou „božskou“ duši od její fyzické, proto smrtelné, smysly poznatelné a matematicky popsatelné schrány.
Tak ze sna zrozená idea karteziánského dualismu posunula vědu na zcela novou kvalitu. Dnes je tato idea překonána a lidský jedinec se (arci na zcela jiné úrovni) opět pojímá jako bio-psycho-spirituální kontinuum.
|
|
|
Kresby: Luděk Bárta, pramen textu F. Houdka: Boorstin III, 167 + Sartori 45
|
|
|
|
obsah čísla 84 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
