|
reklama
| Rosťa Novák: Odvážnému štěstí přeje |
|
Bela Schenková |
| SANQUIS č.84/2010, str. 42 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Vystudovat DAMU a myslet si, že se tím dveře do světa divadelních prken samy otevřou, je velký omyl. Herec, loutkář a performer Rosťa Novák dokázal neusnout na vavřínech a nezůstat průměrným. Nejenom že ví, co chce, ale taky si za svými sny jde. Navzdory únavě, bolesti a nejistotě.
|
|
|
Patříte k osmé generaci Kopeckých, starého loutkářského rodu. Váš děda se narodil v maringotce a zažil to pravé kočování s koňmi. Co vám vyprávěl?
Zažil jsem rodinné sešlosti počínaje pátou generací Kopeckých. Předávaly se tam historky i zkušenosti. Děda třeba vyprávěl, jak byl jako dítě na návštěvě u kouzelníka – večer už byl unavený, tak si lehl na palandu a pod peřinou ležel ohromný had... Navštěvoval provazolezce, vzpěrače, jezdil na kole a lepil plakáty. Maringotky byly za jeho dětství opravdu tažené koňmi, později si děda koupil autobus, starého forda, v kterém celá rodina – máma, strejda Matěj, babička i děda – bydlela. Jen na část roku se vraceli do svého domu.
Takže život loutkářů se dá přirovnat k lidem od cirkusu?
Ano, i když sami mezi sebou to rozlišovali. Já jsem ten rozdíl nevnímal, protože máme v rodině i cirkusy, například cirkus Praga, který funguje dodnes, a cirkus Arko, ten provozovala rodina z babiččiny strany. Nicméně děda byl pyšný na to, že je právě z té loutkářské větve Kopeckých. Pokud jde o cirkus, i v rámci rodiny si mezi sebou příbuzní kradli štace, probíhaly třenice o místa, kde se smí a nesmí hrát. Ale to bylo mezi loutkáři také. A loutkáři se navíc dělili na ty, co zastávali svou práci řekl bych poctivě, dělali celé inscenace – tam patřil děda – a na ty, co měli varietní vystoupení a jejich pojetí se spíš blížilo cirkusáckému způsobu života. Vlastně umění versus padlá zábava.
Váš děda pracoval také s Josefem Kroftou v královéhradeckém Draku.
Děda přešel od klasických her lidových loutkářů do Draku, kde začínal jako technik, potom pracoval jako řidič a až pak ho využili v hereckém ansámblu. Byl u toho, když Krofta provedl tu zásadní změnu v jevištní práci s loutkou: odkryl iluzivní vodění loutek a herce vzal jako jejího partnera. Děda využíval svého potenciálu, dokázal odehrát v inscenaci hlasově klidně devět nebo i patnáct postav, hrát se čtyřmi marionetami najednou. Navíc jezdil po celém světě a sbíral zkušenosti, které dál předával svým dětem, mé mámě a strejdovi Matějovi, později i nám. Tyhle věci bych se na žádné škole nenaučil.
Co pro vás tedy znamená loutka?
Když se mě zeptáte, co to je loutka, vybaví se mi dětství. Byl jsem loutkami obklopen. Je to svět ve svém světě, svět fantazie. Ale také si vybavím určitou vzpouru, protože jsem nikdy nechtěl dělat loutkové divadlo. Bral jsem to jako podřadný obor v divadle. Táta je činoherec, takže jsem chtěl spíše dělat činohru. Až v osmnácti jsem skrze dědu a právě také skrze Josefa Kroftu objevil kouzlo loutkového divadla.
Loutkové divadlo se často podceňuje. Čím to je?
Myslím, že lidé, kteří loutkovému divadlu nedůvěřují, si asi ani nedovedou představit, co to obnáší hrát dopolední představení pro děti. Dětský divák je často mnohem chytřejší než dospělý, máloco vám odpustí. Snažíte se vytvořit nějakou iluzi, uděláte sebemenší chybu – a děti ji hned odhalí. Navíc hrát ráno není legrace, musíte se naučit k tomu přistupovat zodpovědně. Co se týče hierarchie, vůbec nerozlišuju činohru, loutkové divadlo, pohybové divadlo a další, pro mě je všechno DIVADLO. Baví mě přecházet mezi žánry. Problém loutkového divadla spočívá v tom, že když kdysi vznikaly inscenace v Draku nebo v Plzni, myslelo se při nich i na dospělého diváka, což se dnes vytratilo. Kde jsou ty časy, když dělal Vláďa Marek nebo Venda Poul Mistéria Buff a anebo když se hráli Loupežníci na chlumu... A to se hrálo večer, a přesto bylo plno.
Vy sám střídáte různé formy: loutky, pohyb, činohru... Co je vám nejvlastnější? Do osmnácti let jsem sportoval a divadlo úplně odmítal. Ale určitě se do mě už tehdy vtisklo, což jsem si uvědomil později. Sport mě ale ovlivňuje pořád, i co se týká přípravy na představení. Věnoval jsem se atletickému desetiboji a také v divadle chci být všestranný, hledat limity sám v sobě, hrát ráno v Minoru pro děti a večer pak třeba ve Švandově divadle. Stejně tak mě baví taneční představení se skupinou DOT 504, zkusil jsem si i pouliční divadlo, reklamu nebo televizní seriál. Za nic z toho, co jsem zatím dělal, se nestydím, všechno mě něčím obohatilo.
Svou zřejmě nejúspěšnější roli jste ztvárnil v sólovém projektu 8 – polib prdel kosům, který měl nedávno derniéru. Co vás přimělo k nastudování tak osobního představení?
To nebyl nápad můj, ale tvůrčí dvojice Skutrů. V Divadle Archa pořádali tematický cyklus s názvem Tradice – konvence – pud. Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský přišli s tím, že by zrealizovali představení o naší rodině. Chtěl jsem, abychom v něm hráli všichni, ale kluci trvali na tom, že jen já. Nejprve mě to vyděsilo. Pak jsme začali sbírat materiály, hledali jsme v archivech, vyzpovídávali členy rodiny, v té době ještě žijící sestru a bratra mého dědy. Věděli jsme také, že musíme najít někoho, kdo mě na učí jinému pohybu, než na jaký jsem byl doposud zvyklý, a tak jsme oslovili Martina Vraného, vynikajícího tanečníka. Inscenace v sobě nesla faustovské téma a znamená pro mě osobní vyrovnání se s tradicí. Dlouho mi trvalo, než jsem se osamostatnil, aniž by mě někdo přirovnával k lidem, které mám za sebou. Hra pro mě byla velký zážitek, setkával jsem se s dědou na jevišti, i když v „placaté“ podobě – na projekci či ve zvuku. A cítil jsem vazbu, která mezi námi byla.
Ve vašich projektech je jasně zřetelná touha tvořit, přemýšlet... Důkazem je například vaše neustále vyprodaná La Putyka.
Věděl jsem, že u nás nemáme multifunkční umělce, kteří by ve třech lidech dokázali utáhnout hodinu a půl dlouhé představení. Mým cílem bylo především pokusit se smazat hranice mezi tanečníky, akrobaty, herci, hlavně dát dohromady partu, která by měla chuť táhnout za jeden provaz, lidi, kteří by se navzájem inspirovali a šli by do projektu s maximálním nasazením. Snad se to v případě La Putyky povedlo a já si toho vážím. Jakmile nemáte dostatek finančních prostředků, třeba zrovna na pohybovou průpravu a podobné věci, musíte o to více zapojit fantazii. Scénu v La Putyce nezavaluje design, vše, co na jevišti je, se absolutně využije. V něčem nakonec představuje překážka v podobě finančního omezení velkou výhodu.
Co by asi na Putyku řekl váš děda?
Ocenil by, že v současných podmínkách jdu do něčeho naplno a jen o tom nekecám, že investuju i své peníze a hlavně, že to děláme poctivě. Asi by chodil na každou reprízu.
Co dalšího v divadle chystáte?
Projekt, který by měl být v principu více cirkusem. Chtěl bych vytvořit manéž ve tvaru křižovatky s tématem 24 hodin ve městě, opustit popisnost a dosáhnout toho, aby divák více zapojil hlavu, věci si domýšlel. Zvolit formu jakési metafory.
Vás program je nabitý, máte tři děti... Jak relaxujete?
Hlavně sportem. Ale je těžké dělat naplno práci a zároveň se dostatečně věnovat rodině. Na dětech si uvědomuju, jak čas letí a jak věci prošvihávám. Je to začarovaný kruh.
|
|
 | | Z představení La Putyka v La Fabrice v Praze |
|
|
Rostislav Novák (*1979)
Je potomkem jednoho z nejstarších českých loutkářských rodů Kopeckých, náleží k jeho osmé generaci. Vystudoval DAMU, je členem divadelního uskupení Skutr, hostuje v divadle Minor, v Národním divadle, v Divadle v Celetné, v inscenaci Hidden Landscapes tanečního souboru DOT 504, v La Fabrice... Je autorem a režisérem úspěšného představení v žánru nového cirkusu La Putyka. Do kin nedávno vstoupil hraný snímek s dokumentárními prvky Piko o drogově závislých, kde zvárnil jednu z hlavních rolí.
|
|
|
Foto: Michal Hladík/Divadlo v Celetné
|
|
|
|
obsah čísla 84 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
