|
reklama
| Přemyslovci versus DNA |
|
Günter Bartoš |
| SANQUIS č.83/2010, str. 54 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Po vzniku vědy přestal být svět tajemný a magický, protože analytické myšlení ho poněkud odkouzlilo. Teď se vědci chystají „provětrat“ zakladatelské mýty českého státu. Chtějí zkoumat DNA Přemyslovců.
|
|
|
 | | Lebka svatého Václava je uložena ve svatovítské pokladnici |
|
|
Zabili ho v boji sečnou ranou do hlavy, jak bylo v té době celkem časté. Pochovali ho na významném místě na Hradě, s mečem a plnou zbrojí. Z toho se usuzuje, že byl vysoce postaveným mužem. Bojovník, jak zachovalé kostře fyzicky dobře stavěného muže z 9. století říkají historici, nyní leží pod skleněnou deskou v expozici Pražského hradu. „Profesor Emanuel Vlček Bojovníka před několika desetiletími zkoumal. Podle poznatků klasické antropologie není příbuzný s Přemyslovci,“ říká Jan Frolík, vedoucí archeologů Pražského hradu. Nic víc o Bojovníkovi nevíme. Zatím. Výzkum DNA by to ovšem mohl změnit.
Archeologický výzkum prokázal, že Pražský hrad existoval už před nástupem Přemyslovců. Z předliterární éry však nemáme žádné písemné informace o jeho obyvatelích a tehdejších mocenských vazbách. Jen se logicky usuzuje, že vládnoucí rody nejspíš byly pod vlivem mohutné sousední francké říše. Také v dějinách nejstarších Přemyslovců není úplně jasno. Například antropolog Vlček určil, že svatého Václava zabili podle histologie chrupu ve věku 38 až 48 let, což vzbudilo kontroverzi. Historikové tvrdí, že zemřel stár 18 až 35 let. Jen u mála kosterních pozůstatků prvních pěti generací se podle Jana Frolíka s jistotou ví, kdo je kdo: „Někde jsou nejasnosti značné, jako v případě připsání ostatků Spytihněvovi I. Sice podle dobře zdůvodněné hypotézy, ale stále jen hypotézy. V hrobce Břetislava II. se zase našlo místo ostatků mladého muže pět jedinců, převážně žen.“
Možnosti tradiční antropologie jsou omezené. Příbuzenství lze vystopovat jen tehdy, pokud se v rodu objevuje nějaká anomálie. U nejstarších Přemyslovců to bylo podle výzkumu profesora Vlčka ztluštění některých lebečních kostí. Příbuznost Vratislava a sv. Václava dokazuje i zúžení horního zubního oblouku, předkus a vysoké tvrdé patro. S „ředěním krve“ v dalších generacích se unikátní morfologické variety postupně ztrácejí.
Archeogenetika přepisuje dějiny
„Ničeho se prosím nedotýkejte.“ Forenzní genetik Daniel Vaněk si nasadil roušku a gumové rukavice a demonstruje ve své ultrasterilní laboratoři přístroj na sekvencování DNA, který by mohl udělat ve starých kostech pořádek. Se zkoumáním lidských ostatků má doktor Vaněk bohaté zkušenosti. Spoluzakládal forenzní genetiku u české policie a několik let identifikoval oběti z masových hrobů v Bosně. „Archeogenetika dokáže jednoznačně určit to, co antropologie ani náhodou – jestli byl Bojovník zakladatelem dynastie Přemyslovců, nebo příslušníkem jiného královského rodu.“
|
|
 | | Daniel Vaněk u přístroje na sekvencování
DNA. |
|
 | | Bojovníka pochovali jako
Lebka svatého Václava je uložena ve svatovítské pokladnici významnou osobu s výzbrojí. |
|
|
Titulní reportáž v zářijovém vydání National Geographic popisuje, co všechno může takový archeogenetický výzkum odhalit. Analýzou DNA z mumií z pohřebiště v egyptském Luxoru se zjistilo, že faraon Tutanchamon vzešel z incestního vztahu, což vysvětluje jeho vrozené postižení levé nohy, částečný rozštěp patra a celkově narušené zdraví, vedoucí k předčasnému úmrtí v devatenácti letech. Přední egyptský archeolog Zahí Havás se původně stavěl ke genetickému zkoumání královských mumií negativně, protože naději na získání použitelných vzorků považoval za příliš malou na to, aby odůvodňovala „rušení klidu posvátných ostatků“.
U nás takové náboženské skrupule nemáme. Antropologům ale vadí, že metoda získávání DNA, kdy se kost dekalcifikuje a rozemele na prášek, je destruktivní. „Potřebujeme váleček dlouhý deset centimetrů ze stehenní kosti, nebo dva zuby. Tedy velké množství materiálu, který nejde jinak nahradit,“ přiznává Vaněk největší problém současné archeo genetiky. „Metodu snad časem vylepšíme tak, že bychom, řečeno právnickým jazykem, vystačili s množstvím menším než malým.“ Doktor Vaněk už pracoval se vzorky z období neolitu, starými přes deset tisíc let. Aby se dala DNA vůbec získat, nesmí být tělesné ostatky uloženy ve vlhkém agresivním prostředí, jež zničí genetickou informaci během několika let. Pokud se třeba najdou ostatky svaté Anežky, po kterých se usilovně pátrá, může být velice obtížné je geneticky identifikovat, protože její původní hrob v Anežském klášteře u Vltavy byl často zaplavován spodní vodou.
Ještě laser, CT a izotopy
Pracovna Petra Velemínského, vedoucího antropologického oddělení Národního muzea, nezapře jeho profesi – na stole leží v skleněných schránách lidské lebky a jedna stehenní kost. Velemínský potvrzuje, že pokud jde o způsob získávání DNA, snadněji by se antropologové smířili s „menší“ škodou v případě odběru materiálu ze žeber nebo zubu, který se navíc dá nahradit odlitkem. „Nevíme, jak se vyvinou metody za pár desetiletí. Odběr vzorků by měl být dělán s rozvahou, protože jde o nevratný proces. Měl by se tedy preferovat odběr vzorků z kostí s menší výpovědní hodnotou. Na druhé straně je ale každý smysluplný genetický výzkum prospěšný.“
|
|
Vždy je třeba zvážit, že získané informace zvýší hodnotu celého vzorku. Pokud k výzkumu dojde, využijí se vedle analýzy DNA nejmodernější diagnostické metody – trojrozměrné nasnímání kostí na laserovém skeneru či CT. Zlatým dolem na informace může být analýza izotopů C, N či Sr u zubů a kostry. „Každé geografi cké oblasti je totiž vlastní určitá geochemická charakteristika, která odpovídá obsahu stabilních izotopů různých prvků obsažených v horninách. Z nich se zvětráváním dostávají do půdy a do vody a poté do rostlinné potravy v poměru typickém pro dané území. Zuby mineralizují v raných etapách ontogeneze, u člověka v prvních letech života, a obsah stabilních izotopů získaný během růstu a utváření dentice zůstává v zubních tkáních zachován po celý život. Naproti tomu kostra uchovává izotopový profil, který odpovídá posledním několika rokům života,“ popisují metodu Lenka Kovačiková a Jaroslav Brůžek v časopise Živa.
Výzkum ostatků Bojovníka a nejstarších Přemyslovců by měl trvat tři až čtyři roky. Genetik Vaněk a tým archeologů Jana Frolíka požádal tedy o grant – letos už potřetí.
Grantová komise však projektu Archeosteon potřebných sedm milionů korun zase neudělila. V kontextu českého státního rozpočtu a s ohledem na nehorázné plýtvání s veřejnými penězi představuje přitom oněch sedm milionů pakatel – například sedm metrů dálnice nebo státní příspěvek na jeden mizerný český film. „Jednou se ten výzkum stejně bude muset udělat,“ říká doktor Daniel Vaněk.
Kdo neskáče, není Slovan
|
|
Ačkoli výzkum ještě nezačal, už vzbuzuje diskusi. Někteří novináři a historici spekulují, že Přemyslovci mohli mít vazby na severoněmecký Oldenburg, jakýsi „středověký Brusel“, odkud se rekrutovaly vládnoucí rody několika evropských zemí. Mohlo by se dokonce ukázat, že Přemyslovci nebyli Slované. Nad takovou hypotézou se Jan Frolík usmívá, protože povědomost o cizím původu u Přemyslovců není, a kdyby byla, nejspíš by se zachovala. „Rurikovci, Vikingové původem ze Skandinávie, kteří vládli Kyjevské Rusi, si v první generaci udržovali neruská jména. Ruští a po nich sovětští historici se těžko vyrovnávali s tím, že byli cizího původu, a snažili se dokázat opak. Každý národ si táhne ve svém kufříku zátěž z minulosti, se kterou se jen těžko vyrovnává.“
Co mají ve svém kufříku Češi, se teprve ukáže. I kdyby se zjistilo, že Přemyslovci byli třeba Germáni a musely se kvůli tomu korigovat zakladatelské mýty českého státu, žádné velké pozdvižení by to nejspíš nevyvolalo. Jako když se nedávno ukázalo, že takzvaní genetičtí Slované tvoří jen čtyřicet procent české populace. Národní obrození a problematickou ideu panslavismu už máme naštěstí za sebou.
|
 | | Nahoře: svatý Václav přijímá mučednickou korunu od Krista (opis rukopisu Gumpolda z Mantovy). Vpravo: ležící socha svaté Ludmily v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě. Dole: Bojovník z Pražského hradu v expozici výstavy. |
|
|
Repro z knihy Příběh Pražského hradu, Praha 2003, archiv Jana Frolíka, foto © Lubomír Fuxa, Jaroslav Prokop, Günter Bartoš
|
|
|
|
obsah čísla 83 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
