|
reklama
| Dům-loď, dům-most |
|
Martin Pavala |
| SANQUIS č.83/2010, str. 32 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Ikona funkcionalismu, jedna z nejvýznamnějších staveb české moderní architektury. Strohý bílý hranol, zdánlivě bezohledně vsazený do historického kontextu Národního divadla a přezdobených fasád nábřežních domů, jenž se záhy stal až legendárním příkladem symbiózy starého s novým. Prestižní výstavní síň. Kulturní a společenský stánek par excellence, kterým kráčely dějiny českého výtvarného umění předválečné éry, i svědek šílených padesátých let, jejichž smutného dědictví se zcela nezbavil dodnes. Výkladní skříň a sídlo Svazu československých výtvarných umělců, pozorovatelna STB i jedno z center sametové revoluce. Omšelá oběť soudních tahanic posledních desetiletí i příslib do budoucnosti. Nejen tím vším je pražský Mánes.
|
|
 | | Severní fasáda Mánesu se Šítkovskou věží |
|
|
Turbulentní osudy domu jako by předurčily vlastnosti vodního živlu, nad jehož tokem se rozšafně rozkročil. Už jeho vznik byl kontroverzní. Když se Spolek výtvarných umělců Mánes začal počátkem dvacátých let poohlížet po vhodném místě pro své sídlo, nabídli mu staré mlýny, zvané po svém dávném majiteli Janu Šítkovi mlýny Šítkovskými. Nad nimi zbudovala novoměstská obec koncem 16. století věž vodárny, do jejíž nádrže v horním patře byla čerpána vltavská voda a odtud rozváděna samospádem do městských kašen. Věž, zvaná rovněž Šítkovská, je vertikální dominantou objektu dodnes. Celek tvořil nesmírně půvabné, romantické až pitoreskní prostředí, které by dnes nepochybně patřilo ke klenotům vltavských břehů, jako k nim patří podobné Karlovy lázně či Sovovy mlýny na Kampě. Případnou rekonstrukcí mlýnských objektů se však Spolek výtvarných umělců Mánes vůbec nezabýval. Již první návrh jeho tehdejšího předsedy, architekta Otakara Novotného, počítal s jejich zbouráním a s výstavbou domu zcela nového. Demolice mlýnů prý také vedla k odchodu několika členů, kteří s ní nesouhlasili, ze spolku. Nicméně – úsilí spolku o novou budovu s galerií, nespoutanou limity rekonstrukce, se nelze příliš divit. Měl své zkušenosti.
Už roku 1912, kdy pozval k výstavě věhlasného francouzského sochaře Augusta Rodina, musel spolek řešit situaci, kterou půvabně popsal O. Novotný: „Místo několika děl přijel vagon. Co teď? Schůzka v kavárně: Sucharda dal peníze, Kotěra šťastný nápad.“ Spolek si musel v rychlosti pronajmout pozemek pod Kinského zahradou a podle Kotěrova projektu postavit dřevěný pavilon, který po osmitýdenní Rodinově výstavě sloužil spolkovým potřebám až do roku 1917, kdy byl zbourán.
|
|
 | | První výstava v Mánesu – Sto let československého umění – v roce 1930 |
|
|
Projektu nové výstavní síně však stála v cestě ještě jedna překážka: nový Jiráskův most, který měl navazovat na vyústění Myslíkovy ulice, tedy právě tam, kde stály Šítkovské mlýny. Roku 1926 i tato překážka padla, most nakonec postavili u vedlejší ulice Resslovy, přestože to na smíchovské straně vedlo – za velkých protestů – ke zbourání barokního Dientzenhoferova altánu. Kontroverzní zánik Šítkovských mlýnů a smíchovského pavilonu tak – přímo i nepřímo – umožnil vznik Mánesu. Ani jeho projekt se nerodil snadno. Na prvém návrhu poznáme budovu prakticky jen podle Šítkovské věže, jinak její rozpačitě historizující podoba nemá s výsledným funkcionalistickým klenotem ještě téměř nic společného. Postupných variant bylo sedm, všemi procházela půdorysná a dispoziční stopa starých mlýnů. Na významu stále nabývaly prostory komerční – bylo jasné, že dům si na sebe musí vydělat; jasné tím více, jak se prodražovaly náklady stavby zahájené 25. dubna 1928.
|
|
 | | Interiér Francouzské restaurace v 50. letech |
|
|
Noblesní prostor
Za dva roky, 30. října 1930, bylo hotovo. Prvou akcí, konanou v ještě nedokončeném Mánesu, bylo už v březnu slavnostní shromáždění k 80. narozeninám prezidenta Masaryka. Spolek tak vyjádřil vděčnost nejvýznamnějšímu z donátorů. Nebyl sám – přispěli též Otta Petschek (týž, v jehož novoměstském paláci se o desetiletí později usídlilo gestapo, aby neblaze vešel do dějin jako „Pečkárna“) či Louis Rothschild a další. Milion přihodil též stát, ale většinu z 10 milionů konečných nákladů musel uhradit spolek z půjček. Mánes byl postaven na dluh a potíže s jeho splácením vedly již záhy k úvaze, že spolek bude muset budovu prodat. Nestalo se; úvěr však narůstal o úroky a přestože v roce 1944 Otakar Novotný předpokládal, že všechny závazky budou splaceny do deseti let, byl ještě v roce 1956, kdy připadl Českému fondu výtvarných umění, zatížen dluhem ve výši 60 % ceny domu.
Architektonicky velmi krásné, leč vybavením dosti skromné výstavní sály obklopovaly obchody – autosalon, trafika, prodejna vín. Původně skladové prostory suterénu se záhy proměnily v kavárnu. V pavilonu na Slovanském ostrově vznikla noblesní restaurace se stropem zdobeným Fillovými malbami a stěnami potaženými unikátními modrými a šedivými koženými tapetami. Výsuvná francouzská okna ji propojovala s přilehlou terasou, rozšířenou posléze o taneční parket a zahradní letní restauraci, zasahující až do dnes nepřístupné špičky ostrova. Ostatně – terasy Mánesu, zabírající i střechu restaurace, se staly svébytným kulturně společenským fenoménem, s nímž lze srovnat snad jen kavárny předválečné Prahy či proslulé podniky pařížského Montparnassu a Saint-Germain des Prés. Těžko bychom hledali osobnost uměleckého světa, kterou bychom tu nemohli potkat…
Prvou výstavou v Mánesu byla expozice „Sto let československého umění“. Mimo jiné nepřímo – leč tím výrazněji – ovlivnila tvář Prahy. Právě na ní totiž padlo rozhodnutí o výběru autora pomníku Jana Žižky na Vítkově. Vystavená díla Bohumila Kafky byla natolik přesvědčivá, že mu bylo vytvoření pomníku po třech neúspěšných soutěžích přímo zadáno, což, jak bývá v kraji zvykem, vzbudilo značnou nelibost konkurentů.
|
|
 | | Emil Hácha na výstavě S. V. U. Mánes, rok 1941 |
|
 | | Terasy a zahradní restaurace ve 30. letech |
|
|
Konec spolků
Desetiletí uplynulo. Z Vltavy se stala Moldau a síněmi Mánesu se rozléhal smích K. H. Franka i kroky Emila Háchy. Pomíjivou dobu návratu svobody ilustruje návštěva prezidenta Beneše na retrospektivě autora vpravdě světového, Františka Kupky. Ale to už většina tradičně levicově orientovaných českých umělců vyráží do fabrik šířit Stalinovo evangelium. Umělci dělnictvu, politické plakáty, sochy rudoarmějců. Gigant předválečného Mánesa Emil Filla je svými druhy před vlastními obrazy v devětačtyřicátém roce usvědčen z celoživotního omylu. Zlomeně opouští Mánes i svou dosavadní tvorbu. V Mánesu zasedá Světový výbor obránců míru. Spolek výtvarných umělců Mánes dává své prostory k dispozici novému Svazu čs. výtvarných umělců, v němž jeho činovníci zaujímají čelná místa. V rámci nadšeného budování lepších zítřků se připravuje zánik spolků, jenž však má být pro jejich pokrokové tradice a zásluhy náležitě oslaven.
Spektakulární díkuvzdání se nakonec nekoná. Úředníci národního výboru chápou věc lapidárněji a spolky jsou administrativně rozpuštěny. Zadluženou budovu přebírá Český fond výtvarných umění. V 70. a 80. letech probíhá vleklá rekonstrukce, která nešťastně mění tvář Mánesu. Mizí původní interiéry, z kavárny a restaurace vzniká další výstavní prostor, sice rozsáhlý, ale zcela nevhodný. Terasy na ostrově umírají. Mánes však přesto zůstává centrem výtvarného života a jeho společenský význam se naplno projevuje v listopadu 1989, kdy se spontánně stává jedním z center Občanského fóra.
Lepší časy?
Dlouholetý soudní spor mezi novým spolkem Mánes a nadací, jíž dům připadl dědictvím po Českém fondu výtvarných umění, poznamenal neblaze poslední dvě desetiletí. Předběžné soudní opatření znemožnilo jakékoli opravy i koncepční kulturní program. Mohlo být ještě hůře – bez generální opravy základů, kterou Nadace českého výtvarného umění naštěstí stihla ještě před tisíciletou vodou roku 2002, by Mánes už nebyl.
Před dvěma lety se zaskvěla citlivě restaurovaná fasáda Šítkovské věže. Předzvěst rekonstrukce, která Mánes brzy čeká a která by mu měla navrátit dřívější noblesu i význam.
|
|
|
|
|
|
|
obsah čísla 83 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
