Vidí to, co by jiný fotograf nikdy nemohl postřehnout. Je totiž v londýnském divadle doma, zná každý kout, ví o každém důležitém momentu, který se odehraje na jevišti i v zákulisí, o každém zvratu v hudbě, v ději i v pohybu tanečníků. Rozezná každou chybu, každé zaváhání. Je přece baletka. Každý tanec stokrát sama odtančila. Pohybuje se po špičkách, tiše, skoro neslyšně - po jevišti, v hledišti, v provazoví i v zákulisí. Neruší své kolegy, je s nimi, s nimi pracuje i odpočívá. Může vstupovat bez klepání do jejich šaten i životů. Fotí je a přitom s nimi rozmlouvá. O čem? Přece o baletu. A pak také o životě, o tom, co je důležité, a co nikoliv.

Tanec
Opojení. Krása. A také velká dřina. Hodně bolesti. Od maturity na pražské konzervatoři tvrdě pracuju, trvalo roky, než jsem se dostala do Londýna a dosáhla na to, po čem jsem vždycky toužila. Když teď tančím, jsem šťastná. Balet mě stále vzrušuje, baví. Ale kdybychom připustili, že máme šanci ještě na další život, proč bych ho měla prožít zase s baletem? To už znám. V tom jsem dosáhla všeho, čeho jsem chtěla dosáhnout. Chtěla bych poznat zase jiné věci. Jsem totiž hrozně zvědavá. Čím bych byla? Třeba právě fotografkou.

Národní divadlo v Praze
To je můj začátek. A naděje a také cesta jinam, až na jih Afriky. V osmnácti, po konzervatoři, jsem hned nastoupila do Národního divadla a Vlastimil Harapes si mě vybral jako sólistku. A právě v tom momentě jsem si uvědomila, že mě vlastně stále někdo někam postrkuje, do baletu mne přihlásili rodiče, pak mne vedli profesoři. A já? Vůbec jsem nerozhodovala. A teď mi to začalo konečně vadit. A tak když se vyskytla možnost jet na mezinárodní baletní soutěž v Pretorii, vzala jsem to. Vyhrála jsem a dostala nabídku na hostování v Louskáčkovi. Tančila jsem tam měsíc a půl, pak mi nabídli roční smlouvu. Za ten rok jsem se tam naučila anglicky a tančila nejdůležitější role. Ověřila jsem si, že můžu být sama za sebe.

Anglie a Londýn
Dejme tomu, že jsem byla trošku ambicioznější a chtěla jsem zářit ve větším divadle, na prestižnější scéně. Ano, Londýn byl můj cíl. Už dávno. Já jsem to všechno nedělala však kvůli jakési slávě,
ale kvůli tomu, že jsem se chtěla hodně naučit, vidět, sama si určit, co budu a chci dělat. Anglie je mekka kultury, divadla i baletu. Rozeslala jsem z jižní Afriky dopisy a kazety s video nahrávkami do spousty souborů. A jako první odpověděla Galina Samsová a nabídla mi místo v Glasgow. Za tři roky pak přišla nabídka od Dereka Deena z Londýnského národního baletu.

Štěstí
V životě a v divadle musíte mít trochu štěstí. Znám tolik dobrých tanečníků, kteří neuspěli, protože neměli štěstí. Abyste uspěla, musíte být připravená a musíte na sobě stále pracovat. Jinak to nejde.

Moje dcera
Miluju tanec, ale také jsem vždycky věděla, že chci dítě. A radovala jsem se, že jsem těhotná. Přesně si na to vzpomínám - zrovna jsem od šéfa baletu dostala roli Spící krasavice ve veliké londýnské produkci se sto dvaceti tanečníky. Každá primabalerina by jásala a já řekla, že jsem těhotná. Šéf se mnou tři měsíce nemluvil. Bylo to plánované těhotenství! Chtěla jsem holčičku, chtěla jsem ji před třicítkou. Oboje se podařilo. Baletky, které mateřství odloží až na konec kariéry, před čtyřicítku, mají často potíže. Nemohou otěhotnět, často potrácejí. To jsem nechtěla riskovat. A za tři měsíce po porodu mi šéf dal roli Giselle. Nejdříve jsem si myslela, že mě chce potrestat. Když nevyjdete na jeviště půl roku, ještě po porodu proděláte operaci kolena, je to docela náročné dělat hned premiéru. Psychicky i fyzicky. Chápala jsem, že je to ze strany šéfa drobná pomsta, což mě samozřejmě vybudilo a nedala jsem se. Řekla jsem si, že se mu nepovede mě potrestat. A nepovedlo. Premiéra se povedla.

Rodina
Když bylo Sabince osm měsíců, vláčela jsem ji až do Austrálie. Zastavili jsme se v Japonsku, na letišti byla zima, venku horko, chodili jsme dovnitř a ven, takže samozřejmě většina onemocněla hroznou chřipkou. Tančila jsem, pak celou noc nespala se Sabinkou, abych na chvíli vystřídala maminku. Tehdy jsem si myslela, že to už nemůžu vydržet. Ale zase to přešlo. Naštěstí se uzdravila, zklidnila, byli jsme v Austrálii měsíc a půl a nakonec jsme si to užili. Byla jsem šťastná, že maminka se dostala až tak daleko a že jsme spolu. Zbyly jsme z naší rodiny jen my dvě. Tatínek zemřel na rakovinu, brácha při nehodě. A tak jsme teď s maminkou, mým mužem a Sabinkou v Londýně spolu. To mi také pomáhá: ta radost, že můžu mamince něco vrátit, že se podívá po světě. Odmítla jsem si najmout nějakou tu Nany, co by mi hlídala dceru za peníze. Vidím, co se teď v Anglii děje a co dělají s dětmi mladé holky, au-pairky. V žádném případě nedopustím, aby něčím takovým musela projít Sabinka.

Bolest, nemoci
Balet bolí. Trénuju tři hodiny denně, měsíčně mám dvacet představení. Je to hodně, jsem často unavená, ale neviděla bych to tak dramaticky. Jde prostě o disciplínu. A když se jí naučíte, když vám vleze pod kůži, tak už si to tak neberete a jako když každý den snídáte a obědujete, tak také chodíte na trénink a na zkoušku. Jenže - jinak se vám tam chodí, když víte, že budete tančit Julii, a jinak, když po tom jen roky marně toužíte. Ve sboru je celý zástup holek, z nichž každá by chtěla být Julií. Řada z nich má talent, je také pracovitá, ale třeba se jim jen nedostává onoho kousku štěstí. A když jim to konečně dojde, s tím pocitem zklamání se musí těžko žít i tančit. Balet v tom případě není jen radost. Je to také dlouhé čekání, trápení.

Co je důležité
Dnes už skutečně nevím, co bych ještě mohla chtít od baletu. Odtancovala jsem skoro všechno z klasických repertoárů, snad bych si teď ráda zkusila víc neoklasicismu. Tančit určitě budu ještě pár let a také budu hodně makat, protože chci být stále dobrá. Ale pak bych ráda třeba učila. Vlastně už učím - při mistrovských kursech, které pořádám pravidelně přes léto v Národním divadle v Praze. Tam jsem také měla nedávno výstavu fotografií, další byla v Londýně...
Daria Klimentová vystudovala pražskou konzervatoř, od roku 1989 tančila v Národním divadle a stala se jeho sólistkou. V roce 1991 uspěla na mezinárodní soutěži v Jižní Africe, v letech 1993 - 1995 tančila ve Skotském baletu a od roku 1996 je primabalerinou londýnského Národního baletu. Patří ke špičkovým světovým tanečníkům. Své další slavné kolegy zve pravidelně v létě do Národního divadla v Praze, aby učili svému umění studenty z celého světa.