|
reklama
| Praotec české chirurgie |
|
František Houdek |
| SANQUIS č.81/2010, str. 66 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Právě před 110 lety zemřel profesor Eduard Albert.
|
|
Osmého srpna 1879, těsně po odhalení pamětní desky na rodném domě významného patologa Karla Rokitanského v Hradci Králové, se k slavnostnímu řečníkovi prodral mladý lékař Karel Maydl a požádal ho, jestli by u něj mohl pracovat. Uspěl, pročež se toto datum symbolicky považuje za zrod moderní české chirurgie – Maydl se koncem 19. století stal přednostou české chirurgické kliniky v Praze, kde založil národní chirurgickou školu.
A kdo byl oním rétorem? Osmatřicetiletý Eduard Albert. Syn zchudlého hodináře z podorlického Žamberka chtěl studovat medicínu vojenskou, poněvadž byla zadarmo. Když tam byl odmítnut, musel se ve Vídni těžce protloukat na fakultě civilní. Naštěstí tam působil zmíněný profesor Rokitanský, spolehlivý podporovatel nadaných studentů. Krajanovi dohodil místo zapisovatele při soudních pitvách, čímž mu zprostředkoval i neocenitelné školení anatomické a metodické.
Po promoci začal Albert působit na I. chirurgické klinice vídeňské univerzity. Po habilitaci dostává nabídku profesury do Lutychu, ale na Rokitanského návrh (zdůvodněný obavou, aby Rakousko nepřišlo o mimořádně nadaného lékaře) je pověřen vedením kliniky na univerzitě v Innsbrucku. Tam dozrává v jednoho z předních chirurgů tehdejší Evropy. Publikuje průkopnické práce o chirurgické patologii hybných ústrojí, mechanice kloubů, tělesné teplotě. Roku 1875 jako jeden z prvních na kontinentu zavádí antiseptické operování, což mu dovolí i větší zákroky. Vynalézá a zavádí dodnes známý „Albertův střevní steh“.
|
|
|
Odmítnutí z Prahy
Už počátkem 80. let při prvních náznacích, že by mohla být založena česká lékařská fakulta, se Albert uchází o místo přednosty její chirurgické kliniky. Tamější profesorstvo však volí konzervativního „našince“ Viléma Weisse. Odmítnutý zájemce přijímá vedení I. chirurgické kliniky ve Vídni. „Ačkoli mám zde život skvělejší a úřad o mnoho důležitější, hořce to nesu, že musím státi na půdě cizí... Naši to byli, kteří zamezili, abych se do Prahy dostal,“ stýská si v dopise Vrchlickému.
Roku 1892 ve Vídni proběhla mezinárodní divadelní výstava, kde oslnila česká hudba. Téhož roku Albert vydal sbírku Poesie aus Boehmen: přeložil ukázky z české poezie od nejstarší české duchovní písně Hospodine pomiluj ny až po tvorbu současnou. Kritiky neskrblily chválou. Jeho umělecky nejkvalitnějším dílem na tomto poli však byl překlad Erbenovy Kytice.
Navzdory pracovnímu vytížení profesor Albert pravidelně trávil část prázdnin v rodném Žamberku. Napsal životopis tamějšího rodáka Prokopa Diviše, spoluvynálezce bleskosvodu, na místním hřbitově nechal postavit kapli sv. Vojtěcha. Pravidelně zval čelné představitele českého kulturního a politického života.
Na sklonku léta 1900 tam během rekonvalescence po krvácení do žaludku hostil ministra pro české záležitosti Antonína Rezka. „Koho bůh miluje, ten zemře náhle, nikoli jako penzista, nýbrž v zenitu své činnosti,“ prohodil před ním. 25. září se svým hostem podnikl projížďku v kočáru, večer hráli karty a klábosili o politice. Ráno Alberta našli v posteli mrtvého. Důvodem byla zřejmě mozková mrtvice, mezi dlouhodobými příčinami i chronická otrava sublimátem, používaným tehdy jako dezinfekční činidlo při operacích.
Dnes se v jeho žamberecké vile nachází léčebný ústav Albertinum.
|
|
|
|
|
obsah čísla 81 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
