|
reklama
| Juvenilní revoluce |
|
Jefim Fištejn |
| SANQUIS č.42/2006, str. 5 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Často slýcháváme rádoby nespornou, ve skutečnosti však zavádějící sentenci: „V mládí je naše budoucnost.“ Mládež má vždy vlastní budoucnost. Naše s tím nemá mnoho společného. Každá sociálně politická demagogie odjakživa nadužívala námět „péče o budoucích pokoleních“.
|
|
Prý nežijeme a nepachtíme se toliko pro sebe, jako spíše pro naše děti a vnuky, a už proto si zasloužíme být voleni a podporováni. Taková orientace na soutěživé sebeobětování ve jménu budoucích generací nutně předpokládá, že dětem a vnukům něco schází: jistoty, práva, svobody, naděje atd. V základě leží dávnověká, vždy znovu a znovu děděná představa o tom, že v každé společnosti je mládež sociální skupinou potlačovanou, div ne vykořisťovanou. Pročež úsilí o to, aby „naše děti měly budoucnost“, je z definice pokládáno za nezištné a ušlechtilé.
Avšak sociální situace dnešní české mládeže je ojedinělá a zcela jiná: svou budoucnost dostala rovnou do vínku a může si ji užívat dle libosti už teď. Sociální bytí dnešní omladiny není určeno obvykle očekávaným „nedostatkem“ a omezeností materiálních zdrojů, nýbrž naopak - jejich hojností a dokonce přebytkem. Je to generace, která nepotřebuje malebné relikty subkultur mládežnického protestu a utrpení. Potřebuje spíše technologie výběru z široké palety zdrojů než ušlechtilé praktiky askeze a boje o místo pod sluncem. Klasický pokrytecký postoj: „chceme, aby naše děti žily lépe než my“, se více neopírá o fakta. Naše děti již nyní žijí lépe než my. Tragédie nás dospělých je v tom, že se už nemůžeme opřít o pohodlnou berličku: nemůžeme dojemně snít o šťastné budoucnosti svých dětí. Ta už nastala.
Říká se, že s tezí o mládeži jako o nové revoluční třídě, „proletářích konzumní společnosti“ nepřišla jako první „nová levice 60. let“, nýbrž avantgardista Isidor Izou. Mills a Marcuse rozvinuli tezi v teorii „nové revolučnosti“. V dějinách revolučních teorií to byla možná nejnaivnější myšlenka. Jen syté děti sytých rodičů kašlou na komfort. I ty nejsytější děti hladových rodičů se spotřebou zpravidla nehazardují. Na přelomu tisíciletí v důsledku přirozených generačních změn do globálního supermarketu dorazila mohutná spotřebitelská vlna - dorůstající mládež. Coby spotřebitelé jsou tyto děti mnohem dospělejší než jejich rodiče. Jejich prvním hnutím není nacpat vším možným žaludek a kapsy, naučily se znalecky vybírat a našly v této činnosti zálibu. Jako každé normální dítě, i tyto „děti“ mají „chuť k životu“ a nezřídka vydělávají více než rodiče. Být chudým se možná nepokládá v jejich kruhu za hanbu, ale rozhodně to není „in“, nenosí se to. Český kapitalismus možná zmařil mnohé projekty klausovské doby, ale rozhodně v jednom uspěl: uhnětl do ideální podoby mládež narozenou v 80. letech. Dle všech zákonů pygmalionovského dramatu musí se do svého ideálu zamilovat. Musí tedy odpustit „dětem“ mnohé: kupříkladu jejich apolitičnost, nechuť po probdělé noci vláčet se někam do volební místnosti a hlasovat pro břichaté a mnohomluvné strejdy a tetky. Musí jim odpustit spotřebitelský, nikoli krasodušný romantismus, náklonnost k lehkým drogám, malou chuť sloužit vlasti a značnou připravenost ji kdykoli opustit. A co je nejdůležitější, je třeba se naučit odpustit dětem to, že jsou šťastné a trpět umějí jen v mezích osobních problémů.
To, co se u nás odehrálo v posledním desetiletí, může být zcela interpretováno v kategoriích vítězné mládežnické revoluce. Takové revoluce mohou proběhnout latentně, nepozorovaně pro samotné vítěze. Ta naše byla nepochybně buržoazní a konzervativní, neboť ze všech věkových skupin právě mladí lidé vykazují nejvyšší charakteristiky buržoaznosti a konzervativnosti. Základní známky sociálního vítězství mladých jsou nabíledni. Všichni chtějí vypadat mladě. Letí omlazovací kúry. Lifestylové produkty informačních a reklamních médií nabízí skoro výlučně mládežnické vzory chování a vzhledu. Skoro nikdo a nikde nepropaguje vzory dospělé buržoaznosti, nemluvě již o mýtické „protestantské pracovní etice“. Mládežnický slang se okamžitě stává součástí politického slovníku. Podíl mládežnických programů a rubrik v médiích mnohonásobně převyšuje skutečný podíl mládeže v české populaci.
O stabilních zemích se říká, že nejšťastnější a nejzámožnější vrstvou tam jsou důchodci. Mladí teprve hledají své místo pod sluncem. Ideální obrázky k této tezi poskytují Spojené státy s jejich rozvětvenou soustavou důchodového pojištění a společenskou pozorností k bodrým starcům cestujícím po světě ostošest. Postavení českých důchodců zná každý. Avšak členské a vstupné v mládežnických klubech, ceny na populární druhy mládežnické zábavy nebo na extrémní a adrenalinové sporty svědčí o tom, že mládež nejen chutě utrácí, ale asi bude i nejzámožnější třídou v Čechách. Nápoje v drahých diskotékách stojí víc než v leckterých „solidních“ měšťáckých restauracích. Mladí lidé možná zatím nepřevažují mezi podnikateli (ale je jich ovšem dost), zato při hledání zaměstnání mají rozhodně přednost před staršími, jelikož dnešní zaměstnavatel nehledá na trhu vzdělání a zkušenost, nýbrž silnou vnitřní motivaci. Zkrátka a dobře, mládežnická revoluce, o které snili osmašedesátníci na Západě, se u nás stala skutečností, aniž by zavdala sebemenší důvod pro mládežnický radikalismus. Konflikt generací se nekonal. A nyní - hurá do diskotéky!
To není metafora. I ten nejpovrchnější pohled na současnou mládežnickou kulturu si musí všimnout, že její „znakový systém“ není spojen s nějakým odlišným způsobem života, ale s určitým způsobem trávení volného času. Individuální a elitní ozvláštnění, ke kterému vždy tíhne omladina, je dnes ztělesněna ve zvláštních formách její zábavy. Pocit, že „jsou jiní“, zažívají dnes mladí lidé nikoli proto, že jinak žijí, nýbrž proto, že jinak tráví svůj volný čas, jinak se baví. Hlavní zvláštností nové kultury je estetická optimalizace existence, na rozdíl od estetické dramatizace, jež byla vlastní rockové kultuře rodičů. Mládežnická estetika „heroického utrpení“, která dominovala v 70. a 80. letech, byla nahrazena estetikou „heroické radosti“.
Jak dlouho to potrvá? V různých dobách a v různých společnostech bylo zvykem různě odstupňovat lidský věk. Věkové rámce dětství, dospívání, mládí, vyzrálosti, stáří byly všude chápány po svém. Na otázku, kdy končí mládí, medicína odpovídá bez velkých rozpaků: nejpozději v pětadvaceti letech. Poněvadž nejpozději v pětadvaceti letech jsou chrupavky definitivně srostlé. Tudíž základní matrice organismu je pokládána za ukončenou. Pak už jen roste břicho, tvoří se pleš a léčí se prostata - s lidským organismem se děje mnoho zajímavých věcí, avšak ve své podstatě zůstává stejný. A to zadává dnešní lékařské vědě zajímavý úkol - prodloužit dobu scelení chrupavek.
|
|
|
|
obsah čísla 42 |
 |
ročník 2006 |
|
témata |
|
|
