|
reklama
| Gabriela Míčová versus Lída Baarová |
|
Pavel Kočička |
| SANQUIS č.78/2010, str. 22 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Na jevišti je nepřehlédnutelná, v soukromí naopak spíše nenápadná. Hvězda pražského Divadla Komedie Gabriela Míčová ve většině představení hraje hlavní roli. V inscenaci Goebbels/Baarová, kterou nejeden kulturní kritik označil za skvost současného českého divadla, ztvárňuje slavnou českou herečku.
|
|
|
Sedíme v kavárně a ona si ani nesundá kabát, jako by pořád byla svým způsobem ve střehu. Nad každou otázkou přemýšlí, se slovy zachází opatrně, takřka neochotně, až v závěru našeho setkání se trochu uvolní.
Divadlo Komedie opět získalo cenu Alfréda Radoka jako divadlo roku 2009. Čím je tak specifické?
Hrajeme zejména české a německy píšící autory, většinou v české nebo světové premiéře. Nejsou to jednoduché texty ani obsahem, ani formou. Přesto umožňují ztotožnit se s hlavním tématem a jeho scénickým zpracováním. Každá sezona má u nás jasnou dramaturgii. Teď je za námi sezona česká, nyní vrcholí sezona německá. Její motiv zní „Staří hrdinové, nové světy – noví hrdinové, staré světy“.
Nedávno měla premiéru hra Černé panny...
Pojednává o islámu, či spíše o muslimkách. Jde o autentické výpovědi několika mladých žen, které žijí v Německu. Inscenace pochází od dvou „německých“ autorů, Güntera Senkela a Feriduna Zaimoglua. Konfrontuje naše mnohdy mylné představy o islámu s životy skutečných žen, které spojuje společný osud. Každá z nich vede život mezi dvěma kulturami, každá z nich se denně zabývá situací islámu v dnešním světě. Naše inscenace často hodně otevřeně vypovídají o tom, co se děje kolem nás. Nezavíráme oči před problémy, ať už jsou společenské, politické, vztahové nebo existeční. Snažíme se návštěvníkům divadla nabídnout podněty, otevíráme mnohdy citlivá témata. Pak už je to jen na divácích, jestli se o ně budou dál zajímat, nebo zavřou oči a řeknou „nechci o tom slyšet“.
Setkávala jste se s muslimkami, abyste jejich přístup k životu a náboženství lépe pochopila?
Potkala jsem se několikrát s muslimkou původem ze Sýrie, která žije léta v Praze. Viděla jsem řadu filmů a dokumentů, četla články o postavení islámu v Evropě, Kamila Polívková mě a moje herecké kolegyně zásobovala informacemi o postoji různých kultur a zemí k muslimům. Snažíme se reagovat na široký celospolečenský kontext. Tohle téma budeme v budoucnu dále rozvíjet, budeme pokračovat inscenacemi o židovství a o křesťanství. Přitom nejde jenom o víru, ale hlavně o lidi a stav, v jakém se nachází celá společnost. Snažíme se být aktuální divadlo.
Otázky židovství se vás už dotkly – v jedné sezoně jste hrála jak slečnu Stříbrnou, židovskou oběť ve Lvíčeti, tak Lídu Baarovou, milenku Goebbelse.
Nikdy mě nenapadlo tyto dvě inscenace takhle propojovat. Jsou zasazené do jiné doby a politické éry, zabývají se společností z naprosto odlišných úhlů pohledu. Ve Lvíčeti není otázka židovství primární, inscenace se spíše týká naší společnosti v padesátých a šedesátých letech dvacátého století.
Jak vlastně vy jako herečka přemýšlíte o roli, dá se to vyjádřit slovy?
Poměrně těžko. Hodně to souvisí s textem, se samotnou postavou a s výkladem režiséra. Potom je třeba ke hře najít konkrétní přístup, na který se soustředím, a hledat odpovídající prostředky, aby můj vztah k postavě byl srozumitelný i pro diváka. Pokaždé je to jiná práce. Někdy můžu brát hodně ze sebe, ze svých zkušeností. Ale třeba Černé panny jsou úplně cizí látkou. Tohle téma jsme si skutečně musely „nastudovat“, jinak bychom nemohly pochopit ženy z úplně jiného společensko-kulturního a náboženského kontextu.
Jak důležitý bývá v tomto procesu vklad režiséra?
Někdy větší, jindy zase menší. Režisér Dušan David Pařízek si ten text vybral, kladl nám otázky, na které jsme se snažili nalézat společně odpovědi. Při hledání tvaru inscenace ale maximálně vycházel z naturelu nás představitelek. Měl jasnou představu, pohybovaly jsme se v prostoru, který nám právě Dušan vymezil. Jako herci dostáváme jasné zadání, které se snažíme naplnit.
Ještě před koncem loňského roku to vypadalo, že Komedie nezíská grant a skončí. Měla jste připravenou alternativu, co byste dělala?
Neměla, doufala jsem, že to dobře dopadne. Říkala jsem si, že musíme věřit v dobrý konec a že budeme pokračovat. A kdyby to nedopadlo, začala bych to řešit až v tu chvíli.
|
|
|
Gabriela Míčová (*1975)
Po střední zdravotnické škole rok pracovala jako zdravotní sestra. Pak ovšem vystudovala ještě činoherní herectví na pražské DAMU, absolvovala v roce 2002, kdy také získala Cenu děkana DAMU za mimořádnou úroveň výsledků po celou dobu studia a za originalitu v kreativních projektech. V současnosti je kmenovou herečkou pražského Divadla Komedie, kde hraje ve většině představení. Zaujala mimo jiné rolí Lenky Stříbrné ve Škvoreckého Lvíčeti nebo Lídy Baarové ve hře Goebbels/Baarová či v trilogii ze současnosti – Žižkov, Vodičkova – Lazarská a Karlovo náměstí. Kromě toho vystupuje například v inscenacích Políbila Dubčeka a Česká pornografie v La Fabrice v Praze i na dalších divadelních scénách.
|
|
Vy hrajete v téměř každém představení, to musí být náročné.
Je to náročné fyzicky, psychicky stejně jako časově. Hraju asi dvacet představení do měsíce. Během zkoušení jsem navíc „ve hře“ každý den minimálně čtyři hodiny, což může být někdy vyčerpávající. Nejnáročnější pro mě bylo zkoušení hry mého oblíbeného autora Wernera Schwaba Nadváha: nedůležité, neforemnost. Tam hraji poměrně komplikovanou ženu, která je mimo jiné fyzicky týraná svým mužem. Protože my u nás na divadle nic nepředstíráme, tak i facky jsou opravdové a musím říct, že v tomhle případě už jsem se opravdu těšila, až bude premiéra a já to budu hrát jenom dvakrát do měsíce.
Čtete recenze na vlastní představení?
Všechny ne. I když některé si přece jenom přečtu. Sice do toho nemůžu moc mluvit, ale někdy mi nepřijde, že to jsou opravdové recenze. Přesto vždycky vyjádří něčí názor a já ho musím přijmout. Samozřejmě to člověka někdy nahlodá, stane se, že si řeknu „aha, třeba jsem něco dělala špatně“.
Je pro vás inscenace hotová v okamžiku uvedení premiéry?
Ne, pracujeme na ní dál. Premiéra není konečný stav, u nás se inscenace časem naopak vyvíjí, dozrává, žije. Také režiséři se chodí na inscenace dívat a často se stává, že se domluvíme na nějaké změně. Je to neustálý tvůrčí proces.
A baví vás hrát pořád to samé?
To víte, že si někdy večer říkám, že bych nejradši nehrála a nikam nešla. Někdy nemám náladu nebo naopak zjistím, že postava, kterou hraji, je v té chvíli tak blízko tomu, co zažívám já, že je to ještě mnohem těžší.
Máte poměrně velké pracovní nasazení, plánujete rodinu?
Samozřejmě, jsem normální ženská. Nerozhodla jsem se, že celý svůj život zasvětím práci v divadle. Snažím se vedle toho zvládnout i normální osobní život. Ale tyto věci se asi nedají naplánovat. Všechno má svůj čas a pravou chvíli. Těším se na to.
Jednou jsem byl v Divadle Komedie na představení, kde jinak téměř všichni ostatní diváci byli studenti. Jaké to je, hrát pro mladé publikum?
V našem obchodním oddělení se zřejmě daří nabízet představení dobrým školám, protože nezažíváme klasická představení pro školy. Nehrajeme dopoledne pro studenty, kteří jdou do divadla místo vyučování. Nesetkali jsme se s nezájmem. Naopak jsou to většinou připravení studenti, kteří vědí, na co jdou, a myslím si, že odcházejí spokojení. A že se k nám vracejí.
Děláme rozhovor pro Sanquis, kde se věnujeme zdraví – a vy jste studovala střední zdravotní školu a poté pracovala v nemocnici. Bavilo vás to?
Rozhodně, nacházela jsem v té práci smysl, měla jsem pocit, že můžu někomu pomoci. Ale pocit užitečnosti mám také teď v divadle. Je to sice na jiné úrovni, ale stále o to usiluji. V divadle by nemělo jít jenom o to hrát divadlo. Je to především vyjádření postoje ke světu, ke společnosti.
Jinými slovy se nesnažíte dělat divadlo jenom pro výdělek, je v tom něco víc?
Mohu mít radost z toho, že dělám takovou práci. A že mě takový druh divadla ještě navíc uživí, je samozřejmě ideální. Mám velké štěstí, že se tyto dvě věci spojily dohromady.
|
|
|
|
|
obsah čísla 78 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
