O zdi se opírá řada rozmalovaných obrazů a jejich autorka vysvětluje, že pracuje v několika vrstvách, a tak musí mít rozděláno více obrazů najednou. Spodní vrstva musí zaschnout, aby se mohla položit další...
Ivana Lomová pracuje obvykle v tematických cyklech. Témata, která jsou ostatně pro její tvorbu nejdůležitější, nachází ve vnějším světě i vlastním životě, často se též stává, že nové téma vyrůstá z předchozího a práce se tak řetězí vlastní cestou. „Jedna z věcí, které mě na mé práci nejvíc baví, je, že vůbec nevím, co budu dělat za rok, za dva. Já si můžu něco naplánovat, vymyslet, můžu mít jakési představy, ale jak to nakonec dopadne, to už je jiná věc. Fungují tu ještě jakási jiná iracionální pravidla a principy a sám proces malování mě vede kamsi dál, do neznáma.“
Názvy cyklů – Muži a ženy, Dětství, Dokud nás Smrt nerozdělí, Noc, Čas, Ráj či Samota – napovídají, že její náměty často souvisejí s rodinou, dětstvím, vztahy mezi mužem a ženou. V poslední době vznikají i cykly z cest a z přírody. Na sériích pracuje i několik let, občas se také k něčemu již hotovému vrátí.
Ivana vypráví o začátcích své tvorby, o tom, jak studovala architekturu a pak pracovala několik měsíců v projektovém ústavu. Jak přitom běhala po redakcích dětských časopisů a chtěla pro ně ilustrovat. Konečně se objevila nabídka na první knížku. Mezitím se seznámila s Jiřím Kalouskem, pro něhož posléze pracovala ve filmovém studiu. A na Barrandově také vyrobila svůj vlastní animovaný film „Večírek“. To už ale ilustrovala knihy pro Albatros a další nakladatelství.
 

Obě sestry odmalička kreslily. Dlouho ale Ivana žila s pocitem, že je nemožné a drzé, aby bylo malování jejím zaměstnáním. Zlom přišel po listopadu 1989, kdy si řekla, že si díky okolnostem může přece jen dovolit jistý luxus – a dělat jen to, po čem touží.

Svou první výstavu uspořádala v roce 1994 v Galerii Mladé fronty ve Spálené ulici. V roce 1997 vystavovala v tehdejší Malé Špálovce a o dva roky později v Galerii Václava Špály o patro výš. V současné době spolupracuje s několika pražskými galeriemi a pravidelně se objevuje na samostatných a skupinových výstavách doma i v zahraničí.

Nereálné reálno
Kritici Ivanu Lomovou zařazují mezi realisty či hyperrealisty. „Já tohle škatulkování v současném malířství nemám vůbec ráda. Čas velkých ‚-ismů‘ je už dávno za námi, a když už bych se musela někam napasovat, tak asi k tomu realismu. Ráda používám fotografii, někdy jako pomůcku, jindy jako inspiraci – kvůli nějaké fotografii třeba obraz přímo vznikne, někdy si ho zcela vymyslím. Co se týče pravdivosti fotografie, málo si uvědomujeme, jak objektiv zkresluje, horizont není rovný, ale zakřivený, předměty uprostřed jsou užší než po stranách fotografie, i ten princip dvou úběžníků funguje jinak na fotografii a jinak ve skutečnosti. A to nemluvím o expozici a o světle, které vnímáme ve skutečnosti úplně jinak, než je zobrazuje fotografie. Takže když už ty fotky používám, upravuji si je tak, aby výsledný obraz byl podobnější skutečnosti – či mé představě o skutečnosti – než fotografii. Také si trochu přidávám, vybírám si a vynechávám. Asi tam i nevědomě dávám víc svého subjektivního pohledu, než si uvědomuju, nebo než bych sama chtěla.“
 

Ivana Lomová (*1959)
Absolvovala Fakultu architektury ČVUT Praha v roce 1983. Od roku 1984 působila jako ilustrátorka v časopisech, novinách i nakladatelstvích (s jejími ilustracemi vyšlo na 25 knih převážně pro děti), věnovala se rovněž kreslenému filmu. Od začátku 90. let maluje. Zlomovým momentem v její tvorbě byl rok 1997, kdy začala pracovat s fotografií. Spíše než o fotorealismus šlo o jakési propojení mentálního a fotografického obrazu. Zajímalo ji spojení „objektivity“ fotografického snímku se subjektivitou vlastních vzpomínek. Motivací její tvorby je „touha uchopit všední realitu, vytvořit obyčejný obraz obyčejné skutečnosti“. www.lomova.com