|
reklama
| Vzkříšení konzervatismu, nebo triumf zla? (3) |
|
Benjamin Kuras |
| SANQUIS č.43/2006, str. 42 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Konzervatismus je vědomí odpovědnosti a přijímání závazků a povinností, bez nichž se nedají pěstovat a prosazovat práva. Práva jedněch lze zaručit, uplatnit a prakticky prosadit jen tím, že druzí vůči nim dodržují povinnosti.
|
|
Rovná práva slabších jsou zaručena povinnostmi silnějších. Nárok na občanská práva mají jen ti, kteří dodržují své občanské povinnosti. Porušením povinností se člověk vzdává práv. Proto se zločinci zavírají do vězení.
Rovnováha povinností a práv je třetím pilířem konzervatismu.
Člověk má svobodu činit cokoli, za co je ochoten stejně svobodně nést následky - tvrdí teorie čisté absolutní svobody, ta liberální. V praxi tato teorie selhává tím, že mezi činem a následky bývá časový odstup, po němž často už nelze napravit škody činem spáchané. Zavražděného nevzkřísíme, zmrzačeného neozdravíme, zničené se těžko obnovuje. Vědomí následků může sloužit přinejlepším jen jako metoda, jak nás před určitým činem odstrašit, od jeho vykonání odradit. Ve společnosti, která následky (též zvané spravedlnost) důsledně nevykonává - ať už z morálního zmatení, relativity hodnot, krupce nebo nedostatku vůle či prostředků -, je tato odstrašovací metoda neúčinná.
Proto si potřebujeme svobodu definovat tak, aby nám její definice nejen pomáhala vystříhat se činů s nežádoucími následky, nýbrž nám i vysvětlovala proč. Abychom takovéto vysvětlení mohli přijímat zasvé, musí nám být ku prospěchu. Jestliže straníme dobru před zlem a chápeme dobro jako čin, který víc tvoří než ničí, který prospívá co možná největšímu počtu lidí (včetně nás) a škodí co možná nejmenšímu, pak si musíme svobodu definovat takto:
Svoboda, která má napomáhat vytváření a údržbě civilizace, nemůže být svoboda činit cokoli, co se komukoli zlíbí, nýbrž svoboda činit to nejlepší, čeho jsme v dané chvíli schopni a v čem nám brání totalitní systémy utopického sociálního inženýrství a byrokraticky regulovaného života. A pochopili jsme svobodu konzervativní, odlišnou od svobod liberálních, socialistických, marxistických, totalitních či anarchistických.
Ideálem konzervatismu proto není dokonalý člověk a dokonalá společnost (obojí neuskutečnitelné), nýbrž společenská struktura, která člověku umožňuje se průběžně svobodně zdokonalovat, podle svého individuálního talentu, ambice a vize. Protože člověk se může v čemkoli zdokonalit pouze tím, že praktikuje, v čem se zdokonalovat potřebuje, musí mu taková struktura k praktikování poskytovat co nejvíce příležitostí. Čím více příležitostí mu společenský systém poskytuje, tím je civilizovanější. Měřítkem zdokonalování pak není žádná teoretická klasifikační stupnice, nýbrž to, jak jeho individuální talent, ambice a vize jsou užitečné jiným. Čili volný trh idejí, tvůrčích činů a jejich výsledků. A jejich vzájemné výměny.
Vědomí užitečnosti, potvrzované každým úspěšným překonáním překážky a uplatněním na trhu, v člověku pěstuje pocit vlastní důstojnosti víc než cokoli jiného. Člověk - a s ním civilizace - se zdokonaluje přijímáním výzev a překonáváním překážek. Proto úkolem konzervatismu není výzvy a překážky člověku z cesty odstraňovat - jak činí systémy sociálního zabezpečení -, nýbrž ho učit, jak je překonávat.
Přitom neúspěch toho či onoho jedince a jeho zaostalost na sociálním a ekonomickém žebříčku v té či oné době a situaci nesmí nikdy být příčinou ztráty důstojnosti. Právo komukoli upírat lidskou důstojnost nemá nikdo a povinnost respektovat důstojnost každého mají všichni.
Konzervativní společnost usiluje o reálné sebezlepšování, které je dosažitelné pouze činorodostí, podnikavostí, ohleduplností a vzdělaností co největšího počtu jejích členů. Utopické společnosti usilují o „pokrok“, který pokládají za historicky předurčený a jehož tempo urychlují ustavením samozvaného předvoje „lépevědoucích“, předstírajících pomoc, péči, rovnost a bratrství všem - s výjimkou nepřátel. Těmi se může přes noc stát každý, po jehož majetku lépevědoucí baží nebo jehož moc či autorita jim překáží v nastolování pokroku.
Ve společnosti, která se chce neustále zlepšovat, ale zároveň chránit před utopickým pokrokem, mají úspěšní povinnost pomáhat neúspěšným, ale neúspěšní nemají právo si na jejich pomoc činit samozřejmý nárok. Takovýmto nárokem vzniká třídní závist, nenávist a revoluce. A většina utopických revolucí bývá vzpourou neúspěšných proti úspěšným.
Aby se konzervatismus udržel v organickém vývoji a uchránil se revolucí, musí se vystříhat hájení úzkých třídních zájmů a neustále otvírat nové příležitosti neúspěšným, aby se stali úspěšnými. „Sociální mobilita“ moderního konzervatismu je stěžejní dědictví thatcherismu, pojmenovaného podle dcery hokynáře, která se stala nejslavnější konzervativní političkou všech dob. A přispěla k usmíření třídních konfliktů víc než všechny socialistické vlády a revoluce dohromady.
|
|
|
|
obsah čísla 43 |
 |
ročník 2006 |
|
témata |
|
|
