„Jíst a stonat budou lidi pořád. Budeš doktorem,“ řekl autoritativně otec. K takto příkrému rozhodnutí ho vedlo mé zjevně nerozhodné přešlapování nad otázkou, kam mé kroky povedou po ukončení gymnázia. Já měl o svém budoucím životě trochu jinou představu. Protože jsem se aktivně věnoval sportu a muzice (obě tyto aktivity docela efektivně strhávaly pozornost jihočeských dívek), připadlo mi docela rozumné pokračovat v nich i po ukončení středoškolské docházky. Otec však ve mně viděl naplnění svých tužeb po vysokoškolském vzdělání, kterého on nikdy nedosáhl zejména proto, že měl poměrně vyhraněné politické názory, které se jaksi neslučovaly s tehdejšími oficiálními názory. Přihláška na medicínu tak byla východiskem z právě popsané situace. Uklidňoval jsem se, že přeci muziku a sport jde dělat i při studiu na univerzitě. Můj otec mě podporoval slovy: „Doktor může být i dobrým muzikantem. Obráceně to ale nejde.“ Kupodivu mě na medicínu přijali, nicméně malinko mi ji zkomplikovali tím, že jsem musel nejprve absolvovat nultý ročník. Rok jsem tedy vozil mrtvoly. Ubezpečoval jsem sebe i své okolí, že tato praxe mě v budoucnu bude motivovat k opravdu co nejefektivnější léčbě. Popisovat studium medicíny by bylo nošením dříví do lesa. Vojnu ale přeskočit nemůžu. Ta mě totiž utvrdila v přesvědčení, že mladý organismus vydrží opravdu všechno, a to dokonce i mou léčbu. Nějakým nedopatřením se mi povedlo vyléčit dceru velitele útvaru, a od té doby jsem se mohl kromě medicíny věnovat i svým zálibám zcela bez omezení.
Nikdy jsem nechtěl dělat pediatrii, protože jsem měl respekt z těch křehkých a zranitelných človíčků. Nikdy jsem taky nechtěl dělat krční, ani nosní, a ba ani ušní. Neviděl jsem na tom nic vzrušujícího. Jak tomu ale bývá, odříkaného chleba největší krajíc. Skončil jsem jako ORL specialista, a navíc na dětském oddělení Fakultní nemocnice v Motole. Postupně jsem všechno začínal vidět v jiném světle. Miminka jsem pomalu začal zvládat a i v oblasti ORL jsem našel zalíbení. Začal jsem se specializovat na endoskopii, a fakt mě to hodně bavilo. Asi bych v tom pokračoval dodnes, kdyby... Změnila se doba. Bylo po sametové revoluci a já pořád nějak marně čekal, že se lékaři začnou mít lépe. Společenské uznání lékařského stavu v novém tržním prostředí ovšem nějak nerostlo, spíše naopak. Hodně mě to zklamalo. Trávil jsem ve špitálu téměř všechen čas. Sloužil jsem i na léčebně dlouhodobě nemocných, abych si zachoval celostní pohled na pacienta. Chtěl jsem na stáž do USA. Tam nakonec vycestoval služebně starší kolega. Hledal jsem z toho cestu ven. Potřeboval jsem se nadechnout. Přijal jsem nabídku francouzské farmaceutické společnosti pracovat jako reprezentant. To bylo velmi pěkné období. Potkával jsem v ordinacích lékaře, kteří mě znali z kliniky. Měli jsme si o čem povídat. Sekundárním efektem těchto schůzek byl natolik rychlý růst prodeje mnou prezentovaných produktů, že se mí farmaceutičtí kolegové rozhodli přijmout mě do nejužšího vedení firmy. Medicína mi ale chyběla. Prodávám léky, ale neléčím. Schůzky s terénními lékaři mě mnohému naučily. Začal jsem chápat jejich svět. Napadlo mě, že by bylo dobré nabídnout službu, která by byla určena zejména jim. Službu, kde by se nemuseli doprošovat, dlouze čekat na výsledky vyšetření, konzilií. Přesvědčil jsem svou kolegyni z dětské imunologie a založili jsme Imunologické centrum. Léky jsem opustil a vrátil se k diagnostice. Protože se neustále nedostávaly prostředky na provoz našeho mladičkého zdravotnického zařízení, odskočil jsem si na rok k jedné rakouské firmě na pozici ředitele. Náš projekt jsme tak řešili po pracovní době, ve chvílích volna. Byla to krásná tvůrčí práce. Bylo úžasné zhmotňovat své představy. Je to už neuvěřitelných dvanáct let. Dnes má Imunologické centrum evropskou akreditaci a intenzivně spolupracuje nejen s terénními lékaři. Dostal jsem ještě další šanci, zhmotněnou v nápadu zřídit všem pacientům virtuální zdravotní knížku. Do ní všichni poskytovatelé zdravotní péče posílají kopie svých zpráv. Pacient pak svým pohybem po zdravotnických zařízeních může předávat výsledky všech předcházejících vyšetření. Dal jsem mu název IZIP. V konkurenci 750 projektů ze 168 zemí světa byl tento projekt posouzen jako nejlepší. Dnes má bezmála milion uživatelů.
V tom, co se děje v mém profesním životě, není asi vcelku nic mimořádného. Proč ale vlastně o sobě píšu? Pro mne při psaní těchto řádků bylo zajímavé ohlédnout se zpátky a pokusit se najít nějaké mezníky. Existuje něco, co dalo mému životu jiný rozměr, zásadně jiný směr? Měl jsem možnost být aktivním lékařem v ambulantní praxi, ale i na klinice, prodejcem „v terénu“, ale i ředitelem zahraniční společnosti, zaměstnancem i zaměstnavatelem, a možná tak trochu i tím muzikantem. Polovinu dosavadního života jsem prožil v socialismu, tu aktivnější část svého života ve stávajících podmínkách (nějak se mi nechce říkat v kapitalismu).
Co tedy považuji za zásadní?
Prvním mezníkem byla určitě sametová revoluce. Změna režimu přinesla naději i zklamání, ale nabídla svobodu. Nabídla šanci vyčlenit se z davu a začít se starat sám o sebe, vzít svůj osud do svých rukou S tím úzce souvisí druhý mezník, kterým je odchod ze zajímavého a relativně jistého postu na klinice do neznámého prostoru farmaceutických společností. Těsně po tomto kroku mě primárně ovládl strach, jestli se umím o sebe, a samozřejmě o rodinu, postarat, jestli svého rozhodnutí nebudu litovat. Tento pocit, a to zejména v souvislosti s odpovědností k mým blízkým, mě už neopustil nikdy. Na druhé straně teprve po odchodu z kliniky jsem si uvědomil, že v takhle velkých zařízeních, ve kterých člověk tráví převážnou většinu času, panují jakési zvláštní vnitřní zákonitosti, které začnete vnímat teprve tehdy, když tento zvláštní časoprostor opustíte. Cítil jsem, že můžu volně dýchat. Třetím milníkem byl přechod z pozice zaměstnance do soukromého podnikání. Pocit zodpovědnosti za sebe sama se rozšířil i na zaměstnance. Na lidi, kteří uvěřili našim ideálům a svázali s námi své osudy. To oni odešli ze svých jistých míst a nastoupili k nám. Věřili, že jsme dobrými manažery, ekonomy, právníky, daňovými experty a že budeme úspěšní, že budeme schopni zaplatit jim, splácet úvěry, úroky, platit daně... Chtělo to velkou odvahu.
Úspěšnost lidských rozhodnutí je podmíněná zkušeností a současně odvahou. Jejich správnost lze ale posuzovat až zpětně. Takže, co bylo dál, o tom až za dalších dvacet let.
No a to nejdůležitější nakonec. Můj bývalý primář z dětské ORL říkal: „To, jak úspěšný v životě budete, vážený kolego, závisí na vaší manželce.“ Souhlasím. Díky, Lucko.