V průběhu studia medicíny jsem poznal, že inklinuji spíše k chirurgickým než interním oborům. Bylo to proto, že chirurgické obory se mi v té době jevily mnohem „akčnější“. Později jsem samozřejmě poznal, že „akčnost“ nezáleží tolik na typu oboru, ale spíš na tom, zda se jedná o akutní medicínu, o řešení akutních stavů. K chirurgii kostí mě přivedla představa, že se jedná o „tvořivou“ práci. Byla to další naivní představa povrchního pohledu studenta medicíny. Dnes samozřejmě vím, že tvořivou může být každá práce dělaná s nadšením a ze srdce. Nicméně přesvědčení, že patřím do „rukodělného“ a „akčního“ oboru, mě dovedlo na Ortopedicko-traumatologickou kliniku 3. LF UK a FNKV v Praze na Vinohradech. V prvních dvou třech „učednických“ letech, kdy jsem se mořil s administrativou, jsem ani netušil, jak neuvěřitelné bylo řízení osudu, které mě zavedlo na Vinohrady. Našel jsem tam kolektiv mladých, ale výrazných osobností, stmelených pod „křídly“ přednosty kliniky a našeho učitele prof. MUDr. Oldřicha Čecha, DrSc. Z mladých osobností jsou dnes zralí mužové, kteří patří mezi špičkové odborníky našeho oboru. Možnost vidět je při práci a později jim i pomáhat byla pro mě velice inspirující. V průběhu let vystřídal prof. Čecha ve funkci přednosty kliniky prof. MUDr. Jan Bartoníček, DrSc., a já dostal příležitost samostatně pracovat. Tehdy se naplnila má původní studentská představa „rukodělné akční a tvořivé“ práce.
Medicína za 20 let, co jsem do ní vstoupil jako dostudovaný lékař, změnila výrazně svoji tvář. Na našem oboru to lze vidět obzvlášť. Rozvoj technické stránky ortopedie byl nebývalý. V endoprotetice kyčelního kloubu k velmi osvědčené cementované náhradě Poldi-Čech domácí provenience přibyla po roce 1989 celá řada kvalitních a osvědčených cementovaných i necementovaných implantátů evropských i amerických výrobců. Rovněž vývoj endoprotetiky dalších velkých kloubů přinesl možnosti rozšířit terapeutický záběr na stavy dříve obtížně řešitelné v oblasti kolenního, ramenního, později loketního a zápěstního kloubu a v poslední době i hlezenního kloubu. Potěšující je, že tento vývoj naše ortopedie zachytila a spojením kvalitních domácích výrobců s mimořádnými osobnostmi našeho oboru vznikly velice kvalitní náhrady zejména kyčelního, kolenního a ramenního kloubu české provenience.
Tento ohromný vývoj však přinesl i jednu negativní stránku: nárůst počtu revizních operací z důvodů uvolnění či opotřebení endoprotézy kyčelního kloubu. Příčin je několik. Podílí se na tom postupné snižování věku pacientů indikovaných k implantaci endoprotézy někdy i hluboko pod původně nastavenou hranici 65 let. Totální náhrada kyčelního kloubu se v 70. a 80. letech minulého století osvědčila jako jedna z nejúčinnějších terapeutických metod nejenom v ortopedii, ale v celé medicíně. Proto se věková hranice začala snižovat s cílem pomoci pacientům výrazně pohybově omezeným pro degenerativní onemocnění kyčle vrátit se do původního života. Ovšem čím mladší pacient, tím větší pohybová aktivita, a to vede přirozeným způsobem k opotřebení jednotlivých komponent endoprotézy nebo jejich uvolnění. Jedním slovem, mladý pacient po endoprotéze kyčelního kloubu se pochopitelně dožije minimálně jedné výměnné operace. Druhou hlavní příčinou nárůstu revizních operací náhrad kyčelního kloubu u nás na přelomu tisíciletí byla snaha vyzkoušet co největší paletu různých implantátů v 90. letech 20. století. To však vedlo i k implantování do té doby ještě nedostatečně vyzkoušených a léty neověřených endoprotéz, které se většinou pro konstrukční či materiálové nedostatky začaly v průběhu několika let po implantaci uvolňovat. V posledních letech tak vznikla v rámci chirurgie kyčelního kloubu nová disciplína: revizní endoprotetika. Vyžádala si vývoj nových typů implantátů, nových přístupů ke kyčelnímu kloubu i k proximální diafýze femuru, ale i nutnost víceoborového přístupu k těmto pacientům, jelikož revizní operace náhrady kyčelního kloubu zejména v pokročilých stadiích uvolnění komponent s výraznými kostními defekty je výkonem technicky náročným a pacienta do značné míry zatěžujícím. Hlavním mementem období rozvíjející se revizní endoprotetiky kyčelního kloubu je nutnost pravidelného sledování pacientů po implantaci totální náhrady kyčelního kloubu s cílem indikovat výměnnou operaci v období prvních známek uvolnění komponent do terénu málo devastované kostní tkáně.
Mohutný rozvoj endoprotetiky velkých kloubů má ještě jednu stinnou stránku. Každý novinář v této zemí ví, že endoprotéza je velmi drahá. Proto každý novinář, který se třeba jenom rámcově dotkne problematiky zdravotnictví, se nezapomene zeptat nebo i přímo navézt do komplexu otázek týkajících se ceny implantátů. Velmi to kompromituje vztah politiků, manažerů zdravotnictví i veřejnosti k ortopedii. Přitom v moderní medicíně zejména akutní existuje řada mnohem dražších prostředků a implantátů, které nemusí být vždy tak účinnou terapeutickou metodou, jakou je endoprotetika velkých kloubů, která umí v podstatě navrátit těžce handicapovanému pacientovi prakticky plné zdraví.
Ohromným vývojem prošly i další součásti ortopedie: ortopedická onkologie, dětská ortopedie, artroskopická operativa a spondylochirurgie. Zejména pokrok v rozvoji operačního řešení degenerativních onemocnění a zlomenin v oblasti páteře za posledních 20 let mě uchvátil. Po ukončení studií jsem operativu páteře vnímal jako něco tajemného až mystického. Avšak vývoj vnitřních fixatérů a sofistikovaných nástrojů určených k stabilní fixaci nestabilních úseků páteře, využití šetrných operačních přístupů a rozvoj mezioborové spolupráce o tyto pacienty přinesly velký rozvoj spondylochirurgie. Operační léčba degenerativních onemocnění a zlomenin páteře se stala běžnou součástí moderní medicíny a nabízí řadě pacientů, kteří byli dříve odsouzeni k používání berlí či invalidního vozíku, možnost samostatné chůze.
Druhou oblastí mé práce je traumatologie pohybového aparátu. Ohromuje mě rozvoj jednotlivých operačních metod a osteosyntetických materiálů, který bylo možné zaznamenat v posledních 10 letech. Někdy je tento vývoj s cílem eliminovat počet nezhojených zlomenin až tak detailní, že jsou vyvíjeny šrouby, dlahy a hřeby téměř na každý typ zlomeniny jednotlivých kostí. Jistě se v dalších letech najde rozumný kompromis mezi potřebou partikularizace vývoje jednotlivých implantátů a možností zaplatit je z prostředků zdravotního pojištění. Druhá neméně významná část rozvoje traumatologie v naší zemi je zřízení traumacenter. Tím došlo ke koncentraci pacientů s nejzávažnějšími stavy a zlomeninami do několika obvykle dostatečně vybavených velkých nemocnic s dobře erudovanými a kvalifikovanými týmy odborníků. Výrazně se zlepšila návaznost a vzájemný kontakt mezi traumacentry a ostatními pracovišti zabývajícími se traumatologií v regionu jednotlivých traumacenter. Spolupráce při ošetřování traumat dostala podle mého názoru novou dimenzi, která jako celek zlepšuje péči o nemocné s traumaty na jedné straně a úroveň traumatologické péče v naší zemi na straně druhé.
Zářným příkladem zdárného technického rozvoje traumatologie pohybového aparátu v posledních letech je vývoj implantátů určených k ošetření zlomenin proximálního femuru. Smith-Petersenův hřeb a McLaughlinova dlaha, které si pamatuji z doby svých studií na fakultě, byly vystřídány Enderovými hřeby, které jsem zažil při nástupu na kliniku. Ty později nahradily skluzné šrouby a různé typy proximálních femorálních hřebů. Stabilita osteosyntézy a tím i naděje pro přežití seniorů po zlomenině proximálního femuru se dramaticky zvýšily.
Další oblastí traumatologie pohybového aparátu, kde je vývoj v posledních 20 letech markantní, je operační léčba poranění pánevního kruhu. Důsledné propojení technické první pomoci a rychlé zdravotnické záchranné služby při vyprošťování a primárním ošetřování pacientů po těžkých traumatech, jejich koncentrace v traumacentrech, zkvalitnění mezioborové péče o těžce poraněné, zlepšení operačních přístupů a zdokonalení osteosyntetických materiálů vedly ke stejně výraznému zvýšení naděje na samostatnou chůzi po poranění pánevního kruhu, jakou dostali pacienti se zlomeninou páteře.
Nedílnou součástí mé práce v posledních 10 letech je účast na pregraduální přípravě mediků 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Je to práce, kterou vykonávám nad rámec svých „lékařských“ povinností s vědomím, že je stejně důležitá, a se vzpomínkou na ty své učitele, kterým nebylo zatěžko věnovat čas nám v dobách našich studií.
Jsem rád, že mé studentské naivní představy o výběru oboru medicíny, kterému se budu věnovat, mě přivedly k ortopedii a traumatologii pohybového aparátu. Jsem rád tomu, že mě osud dopřál pracovat na Vinohradech, kde jsem poznal řadu mimořádných osobností, i tomu, že jsem se na svých cestách po zemích českých a slovenských setkal a mohl operovat či alespoň vidět operovat většinu vůdčích postav současné české a slovenské ortopedie a traumatologie: prof. Čecha, prof. Bartoníčka, prof. Sosnu, prof. Dungla, prof. Matějovského, prof. Slavíka, prof. Havránka, prof. Koudelu, prof. Janečka, prof. Wendscheho, prof. Makaie, prof. Látala, prof. Šimka, doc. Krbce, doc. Trče, doc. Stehlíka, doc. Klézla, doc. Bartoše, doc. Smetanu, doc. Štědrého, doc. Chomiaka, doc. Štulíka, doc. Višňu, prim. Blaška, prim. Váchala, prim. Pašu. Ani se mi nechce věřit, že jsem měl možnost všechny tyto „frajery“ poznat...