Bylo po válce, zanechal jsem řezbářského učení v Hradci Králové a přešel na věhlasnou sochařskou školu v Hořicích očekávaje, že mávnutím kouzelného proutku se stanu umělcem. Tehdy mne můj kamarád, pozdější malíř a sběratel Milan Albich nabádal pátrat po knihovnách, kde jedině mohu nalézt něco o moderním malířství. Hned o prázdninách jsem se stal tedy nadšeným a vytrvalým čtenářem jaroměřské knihovny. Hledal jsem a našel v mánesáckých Pramenech reprodukce obrazů, které mi otevíraly oči.
Od té doby nemám nic proti dobré reprodukci. Dovede nabudit, vyvolat zvědavost a po čase, když se potkáme s originálem, můžeme mít pocit setkání se starým známým. Nesmí ovšem těch reprodukcí být tolik, aby se nám přejedly.
V jednom teplém letním dopoledni, kdy byla většina Jaroměře u řeky, jsem seděl sám v knihovně a otevřel útlou knížku formátu A4, podobající se spíš sešitu v tvrdých deskách než knize. Takový skorosešit v pevné vazbě, jako by autoři očekávali, že výtisk půjde z ruky do ruky a na dračku. Patřil dílu Václava Špály.
Jako sekerou vytesány
Byl jsem uhranut a lapen. Obrazy jasných barev jako by přírodě s úsměvem vědoucího nastavovaly zrcadlo, majíce schopnost vybrat jen to nejnutnější. Byly snad sekerou vytesány, široké tahy štětcem rázně modelovaly dívčí boky i špičatá kolena. Snad malíř neměl čas zabývat se detaily? Když červená, tak červená, když modrá, tak modrá. Razantní, nesmlouvavý Špála se patrně rozhodl podívat se přírodě na kořeny, odkrývaje jejich živnou půdu lidové tvorby.
Tehdy jsem ještě nic nevěděl o kubismu, nic jsem netušil o bohatství evropského malířství. Stál jsem na úplném počátku dlouhé cesty pochopení výtvarného umění. Taková nepopsaná stránka, naivní kluk, kterého bylo také nutno otesávat, také modelovat, naučit ho dívat se, a hlavně rozlišovat.
Právě v Hořicích mi v tom pomohl malíř Quido Roman Kocián, syn proslaveného sochaře, žáka Myslbekova a někdejšího profesora sochařské školy. Samozřejmě, že jeho vyprávění se neshodovalo s osnovami školy. Pozvali jsme ho několikrát na schůzku mimo výuku. Nemluvil sice o Špálovi, ale rozhovořil se o barvách, o jejich výmluvnosti i zaměnitelnosti. Jednou řekl, jen tak mimochodem, že obraz nemá být prostou a věcnou napodobeninou přírody, ale měl by být samostatným dílem závislým na přírodě jen motivem.
Dlouho jsem nad těmi slovy uvažoval a postavil jsem si je jako kritérium Špálových krajin. V jaroměřské knihovně jsem objevil také Jana Zrzavého a Josefa Čapka, ale Špála mě kvůli nim neopustil. Koupil jsem si tvrdou lepenku a sadu temper a začal malovat a la Špála. Než jsem přišel na to, že kopírovat talent jde ztuha, že sledovat cizí vyšlapanou cestu je podvod a že napodobovat Špálu je čiré bláznovství, poničil jsem papírů celý štůsek.
Postupně jsem zjistil, že i mnozí jiní jsou jeho obrazy nadšeni, že dokonce česká vláda dala průchod oblibě jeho „kytic“ a udělila mu tehdy ještě vzácný a cenný titul národní umělec. Takové ocenění bylo u nás novum. Natlačil ho k nám neodbytný východní vítr. Věřím, že ho Mistr rád přijal, ale jeho malování se tím nezměnilo. Jen ty „kytice“ potom zaplavily kanceláře, školní jídelny i chodby národních výborů. Konzumenti oficiálních „kytic“ myslím neměli tušení, že Špála je především krajinář.
Modrá a zase modrá
Do jeho pláten jako by za jízdy naskočila modrá a natrvalo se v nich usadila. Právě tak jako v našich představách. Když Špála, tak modrá. Dává tvarům pevnost siluetou. Je v ní bouřka, rozbřesk i podmračenost skály, kterou nikdy nenavštívilo slunce. Aby se v ní objevilo i léto a jas, přidal malíř červenou venkovských dívčích sukní a růžovou jejich lýtek.
Uměla by to třeba zelená? Těžko! Zelená má sice nejvíce odstínů a vyjadřovacích možností, ale jen ji použiješ, už tu jsou myslivci, sady a vojsko, tak je s nimi navždy propojena. Špála našel tedy modrou, zdála se mu přísná, jako byl on sám? Podívejte se na jeho krajinu. Jako by ji modeloval kuchyňským nožem. Nechal ji probouzet večer, kdy nad řekou zůstává právě jen modrá a mění se spěšně k tmavší a tmavší, abychom si mohli vychutnat tu pozdrženou chvíli na obraze, než se světlo schová někam do roští k spánku. Špála byl však dalek jakékoliv spekulace. Nemaloval s vědomím, že staví barvu do role nositelky významů. Pro něho bylo malování vyjádřením citu a optických zkušeností. Hnětl malířskou materii, jako zedník staví zeď anebo snad, jako když cihlář zedníkovi připravuje stavivo? Modrá mu pomohla krajinu, spojenou většinou s vodní hladinou, procítit, prohloubit a zduchovnět.

A něco málo cihlářské hlíny
Psát o Špálovi a opomenout výstavu Eduarda Muncha v Praze, kterou Spolek Mánes uspořádal v únoru 1905, by bylo jako vynechat z malé násobilky třeba násobek trojky nebo sedmičky. Norský malíř Munch zanechal svými obrazy v českých studentech malířství naději, že se pražské ledy pohnou. Česká společnost se formovala, a umění bylo stále pod vlivem mnichovské, k naturalismu tíhnoucí, výchovy umělců. I když Špála patřil ke skupině mladých posluchačů Akademie, kteří vítali nadšeně Munchovu výstavu, nesledoval dlouho jeho vliv. Dušezpytnost obrazů norského malíře nemohla být jeho doménou. Netýral svou mysl pochybnostmi. Jeho krajiny nečekají pasivně ani na sluneční paprsky, které by jim dodaly dramatičnosti. Mají své vlastní vnitřní světlo, jako je má divadelní scéna bez herců, scéna, která sama stačí odvyprávět děj.
Někdy se zdá, že se kolem jeho „kubismu“ chodí jako kolem horké kaše. Nikdo nepochybuje o tom, že si novou malířskou metodu opatrně ohmatal, ale domnívám se, že neměl ani vůdčí ambice Fillovy, neměl ani smysl pro přísný řád a důslednost Bohumila Kubišty, ba ani vytříbený a obdivovaný intelekt Josefa Čapka. Snad to byl důsledek jeho setkání s uměleckým kovářstvím v Hradci Králové, že věřil řemeslu jako jedinému základu své malby. V jeho obrazech zůstalo něco málo cihlářské hlíny, která mu ulpěla mezi prsty, když se bosý vracíval z toulek po krajině kolem Sobotky.

Šněrovací boty, klobouk...
Narodil se ve Žlunicích u Nového Bydžova 24. srpna 1885, tedy ve znamení Panny, jako pátý z devíti dětí v rodině cihlářského mistra Jana Špály. Rostl jako z vody, většinou venku v přírodě a s tesařskou plochou tužkou v ruce. Počmáral prý, na co přišel a kam dosáhl. Nepomohly výprasky, a tak mu nakonec uznalý otec dovolil zdobit čela postelí. Protože však malý Václav ve své zálibě neumdléval, rozumný rodič, chtěje dát jeho posedlosti průchod, přihlásil ho do Řemeslnické školy v Hradci Králové na uměleckého kováře.
Tehdy byly podobné odborné školy v kurzu. Jako by Čechové připustili, že budou v evropské společenské struktuře vždy jen dobrými řemeslníky a že jim neuškodí procházet školami poctivých řemesel. Jejich zakládání na konci devatenáctého století Habsburkům přišlo vhod. Vždyť pro ně vychovávaly pověstné české ručičky. Podobné školy byly už v Jaroměři pro zámečníky, v Hořicích se školili kameníci, v Turnově se učili příští šperkaři, keramici zase v Bechyni, v Praze umělečtí truhláři a nábytkoví řezbáři. Konečně i sama pražská UMPRUM měla podobný charakter, než se po 2. světové válce stala školou vysokou.
Václav vychodil poctivě Řemeslnickou školu a zachytil se drápkem. Čmárání po zdech se pomalu přiklánělo ke klasické kresbě a učitelé otci naznačili, že by se talent měl dál vyvíjet, nejlépe snad na pražské UMPRUM.
Šněrovací boty, černý klobouk a pod nosem stín začínajícího knírku. Čtyři schody do budovy, jak dopadnu? Nebyl přijat. Zkouška se nepovedla. Nezoufal. Byla tu soukromá malířská škola pana Engelmüllera, tam nebylo zkoušek zapotřebí. Zůstal v Praze.
Napíná tedy plátno, zavoní terpentýn, pod nehty se občas zachytí barva. Nejde tak snadno odstranit jako hlína z cihelny hraběnky Černínové. S červenicí si věděl rady, třískou se polosuchá snadno vyloupla...
Mladý Václav je však hrdý na své rozhodnutí. Poznává taje malování v terénu, přitahují ho řeky, jejich zadumané zátočiny, splav a ranní mlha nad hladinou. Přemýšlí o krajině a dává jí šanci výpovědi o kráse.
Lidé narození ve znamení Panny jsou prý pracovití, ale plní obav o své zdraví a strachu, zda uživí rodinu. Nevyhledávají experimenty, přidržují se osvědčeného, již jednou poznaného a trpí, jsou-li osamoceni. No, vidíte! Špála pracovitý opravdu byl, možná, že tím zaháněl obavy materiální. Nebyl úplně zdráv a plicní choroba, tehdy ještě léčená dost naivně, dobrým jídlem a zdravým povětřím, si brala daň a ukusovala z mladého optimismu. Každá nemoc člověka do jisté míry ponižuje. Špálu jako by zaháněla do kouta. Býval mlčenlivý, zamyšlený. Pak ale sáhl po paletě a mraky se rozestupovaly. Léčil se malováním. Doma i v Dalmácii, kam se přemístil se svým stojanem, samozřejmě, třikrát za sebou. Tubera vzala do zaječích, ale smutek v očích zůstal.

Modrý rytmus
V galeriích i v muzeích, zkrátka na výstavách často vidíme předkloněného návštěvníka, hledajícího v pravém koutě dole podpis autora. U obrazů Václava Špály takového úkonu a úklony není potřeba. Jeho jadrná a osobitá malba září zdaleka. Jako by neměla půltónů, je vyřčena spíše v dur, stupnice je snadno čitelná, aniž by ztrácela melodii. Jeho obrazy, abychom zůstali u hudebního slovníku, jsou posazeny v typické špálovské tónině modrého rytmu.
Začínalo léto v roce 1946, když Václav Špála podlehl vleklé a těžké chorobě, horší, než byla ta v mládí.
Kolegové z Mánesa vypravili svému předsedovi od budovy, která byla dnes nespravedlivě Mánesu zcizena, nezapomenutelný pohřeb. Psal se 20. květen. Ten den byl Špála uložen na vyšehradském Slavíně vedle nejslavnějších mužů našeho národa.

O Václavu Špálovi a dalších slavných východočeských umělcích píše Vladimír Preclík v současné době knihu. S jeho svolením jednotlivé kapitoly rukopisu postupně otiskujeme v Sanquisu, text redakčně krátíme a opatřujeme mezititulky.