Brána, která tohle místo odděluje od jednoho z největších měst svazového státu Paňdžáb, je vstupem do jiného světa. Špinavé ulice zůstanou kdesi daleko za vámi, a vy máte náhle pocit, jako kdybyste vstoupili do zahrad Edenu.
V uších vám zní tlumené tóny meditační hudby, a vy fascinovaně hledíte na pohádkový výjev před sebou. Uprostřed zdí z bělostného mramoru se rozkládá umělé čtvercové jezero, v jehož centru stojí svatostánek, pokrytý více než sto kilogramy ryzího zlata. Střecha Zlatého chrámu, postaveného v 18. století, má tvar rozvitého lotosového květu. Vnitřní stěny zdobí mozaika z drahokamů.
Než ale budete na nejsvatější místo sikhů vpuštěni, musíte vlasy ukrýt pod šátek a zout se. Boty vám pohlídají v úschovně u vchodu. Nad dodržováním těchto pravidel bdí vousatí strážci, ozbrojení hrozivě vyhlížejícími kopími. Hlídají brány jednoho z nejkrásnějších chrámových komplexů na světě. Sikhové věří, že jezero kolem jejich chrámu obsahuje amrit, nektar nesmrtelnosti, léčící všechny nemoci. Jméno města Amritsar v překladu znamená Jezero nektaru.

Sikhové, nesmířená elita
Sikhy potká každý návštěvník Indie, i ten, kdo do Amritsaru nezavítá. Přestože tvoří jen asi 2 % indické populace, jsou zcela nepřehlédnutelní. Nosí totiž charakteristickým způsobem zatočené turbany a nikdy si nestříhají vlasy a vousy. Tvoří elitu indické společnosti. Jsou proslulí svou technickou zručností, pohostinností, bohatstvím a vzdělaností (v případě onemocnění je proto sikhský lékař nejlepší volbou). Chybí jim typický indický fatalismus a smíření s osudem a jsou naopak neuvěřitelně pracovití a podnikaví.
S pohnutou historií sikhské víry se můžete seznámit v amritsarském chrámovém muzeu. Hned poté, co tato svérázná syntéza hinduismu a islámu v 15. století vznikla, začali být její přívrženci krutě pronásledováni. Sikhové byli mučeni a masakrováni po tisících, za usekané hlavy s jejich turbany vypláceli muslimští šáhové vysoké odměny. Naturalistické výjevy zobrazují mučedníky, kteří se raději nechali zaživa uvařit v kotlích s vroucím olejem, než aby se vzdali své víry.
Pokud mělo původně mírumilovné sikhské náboženství přežít, museli se jeho vyznavači naučit bojovat. Dnes jsou sikhové jedněmi z nejobávanějších válečníků na světě. Každý z nich nese ve jménu přízvisko Singh, což znamená „Lev“. Na své vojenské tradice jsou sikhové velmi hrdí a dodnes tvoří vysoké procento elitních kádrů indické armády. Jejich proslulá bojovnost a nenávist k nepřátelům je ale vyvážena otevřeností a pohostinností ke každému, kdo projevu jejich víře respekt. Jako cizinci proto ve Zlatém chrámu budete váženými hosty.
„Naše víra vychází z učení deseti proroků,“ vypráví chrámový průvodce Nirmál Singh. „Prvním z nich byl guru Nának, který se narodil v roce 1461. Sikhské náboženství je velmi tolerantní. Na rozdíl od hinduistů třeba neuznáváme kastovní systém a všechny lidi považujeme za sobě rovné. Muži a ženy mají v sikhismu stejné postavení, takže kromě kněží máme i kněžky. Sikhskému chrámu se říká gurudvára. Mohou sem přijít hinduisté, muslimové, buddhisté i křesťané, černí i bílí. Všichni jsou u nás vítáni.“
Poslední guru Gobind Singh dal sikhskému náboženství pět symbolů. První je kéš, nikdy nestříhané vlasy a vousy, symbolizující věrnost. Sikhové je považují za mystický zdroj své bojovnosti, odvahy a síly. Druhým symbolem je kanghá, dřevěný hřeben, představující čistotu, třetím kará, železný náramek, který znamená sílu, čtvrtým kirpán, krátký mečík, představující bojovnost. Pátým sikhským symbolem je kačhá, krátké spodky - vyjadřující cudnost.
Železné sikhské náramky, mečíky, nádoby na posvátnou vodu z amritsarského jezera a další více či méně kýčovité suvenýry si můžete koupit v mnoha krámcích hned vedle Zlatého chrámu.

Jednou za život vidět Amritsar
Na mostě nad Jezerem nektaru neustále čekají davy věřících. Amritsar je totiž pro sikhy tím, čím je pro muslimy Mekka - navštívit Zlatý chrám musejí aspoň jednou za život. Principy sikhské víry jsou uloženy v knize Guru Granth, z jejíchž stránek velekněz uvnitř chrámu neustále předčítá. Posvátné verše už dnes věřícím přenáší soustava amplionů.
Na rozdíl od hinduistů, uctívajících tisíce bohů a bůžků, věří sikhové v jedinou všudypřítomnou a nepopsatelnou božskou bytost, která nemá lidskou podobu. Rozpory mezi jednotlivými náboženstvími podle nich ve skutečnosti neexistují. Je prý totiž úplně jedno, jestli to, co nás přesahuje, nazýváme Bůh, Buddha, Brahma či Alláh. Když se v noci projdete po nádvoří jejich Zlatého chrámu a vykoupete se v Jezeře nektaru, určitě se nad tím aspoň na chvíli zamyslíte.
Při vnímání velebného klidu, který v chrámovém komplexu panuje, se ani nechce věřit, že tu ještě před dvaceti lety tekla krev. Sikhští separatisté chtěli stát Paňdžáb odtrhnout od Indie a premiérka Indíra Gándhíová proto nechala v roce 1984 Amritsar obsadit armádou. V bitvě na březích posvátného jezera zahynuly stovky sikhů, Zlatý chrám byl těžce poničen střelbou z tanků. Dva členové sikhské tělesné stráže pak Indíru Gándhíovou za jeho znesvěcení zavraždili. Dnes je to ale už vzdálená minulost - bezpečnější místo, než je Zlatý chrám, snad v Indii nenajdete.
„V každé ze sikhských gurudvár, které naleznete skoro ve všech větších indických městech, je velká kuchyně a jídelna,“ říká Nirmál Singh. „Denně sem přicházejí tisíce poutníků. Zadarmo tu dostanou snídani, oběd a večeři. Nezáleží na tom, jestli jsou to sikhové nebo ne, postaráme se o všechny, kteří nás navštíví. I vy u nás můžete zůstat - kromě jídla vám poskytneme i ubytování zdarma na tři dny. Taky tu máme bezplatnou nemocnici a školu.“
Připravit jídlo pro třicet tisíc lidí, kteří prý Zlatý chrám každý den navštíví, vyžaduje kromě spousty peněz i obrovskou spoustu lidské práce. Kněží proto zaměstnávají celou armádu kuchařů. Někteří poutníci ale také v chrámové kuchyni pomáhají jako jakási bezplatná brigáda. Důležitým etickým principem sikhské víry je totiž sévá, nesobecká služba bližnímu. Prokázat ji můžete třeba tím, že pro ostatní ve svém volnu a zdarma navaříte obrovský kotel čočkové polévky. Nebo že po jídle nastoupíte službu při mytí tisíců plechových talířů.
Všichni jsme si rovni!
Společné jídlo znamená pro sikhy mnohem víc, než jen možnost zaplnit zdarma prázdný žaludek. Má symbolický význam - vyjadřuje totiž jednotu všech lidí před bohem bez rozdílu kasty, rasy i společenského postavení. V Indii, kde navzdory snahám o zrušení kastovního systému dosud leckde přetrvávají staleté předsudky, je hromadné stolování velmi neobvyklé. Když tenhle princip sikhský guru Nának v 16. století zavedl, byl to doslova revoluční čin.
Svou svatou knihu Guru Granth považují sikhové za živou bytost a prokazují jí nejvyšší úctu. Každé ráno je kniha obřadně buzena, celý den pod baldachýnem chráněna ovíváním před horkem a v noci slavnostně ukládána ke spánku. Každý večer kolem desáté hodiny proto davy poutníků spěchají k úzkému mostu, který vede přes amritsarské jezero ke Zlatému chrámu. Nikdo nechce zmeškat prakáš, rituální obřad uspávání svaté knihy.
Ze Zlatého chrámu putuje kniha do své ložnice v přepychově vyzdobených nosítkách. Sikhové si je navzájem podávají, takže nosítka plují nad hlavami statisícového davu podobna zlaté lodi. Vypuká přitom pořádná tlačenice. Nosítek se svatou knihou se totiž všichni přítomní touží aspoň na okamžik dotknout. Každodenní obřady uspávání a buzení svaté knihy Guru Granth se tak stává stejnou manifestací soudržnosti sikhské náboženské komunity jako třeba společné jídlo.
Až do čtyř hodin následujícího dne bude svatá kniha spát v budově sikhského parlamentu. Pak bude opět rituálně probuzena a slavnostně dopravena v nosítkách zpátky do Zlatého chrámu. Sikhští poutníci, na které už nezbylo místo v bezplatných ubytovnách, se ukládají ke spánku přímo v mramorovém podloubí na břehu posvátného amritsarského jezera. Jejich noční klid střeží vousatí strážci jednoho z nejkrásnějších indických chrámů.