|
reklama
| Tajemný Sandro Botticelli |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.74/2010, str. 24 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Jak žil? Kdo mu byl inspirací k obrazům? Ovlivnil jeho dílo Girolamo Savonarola? Otázky, na které marně hledáme odpovědi už po celá staletí.
|
|
„Botticelli, ach Botticelli! Ty vášni půvabně trpící a hluboký pocite smutku v rozkoši! V tobě je zobrazena celá naše moderní duše s tím největším kouzlem, jakého kdy byla umělecká tvorba schopna,“ přeříkávám si v duchu monolog Narcisse ze Zolova románu Řím, když stojím před jedním z obrazů italského renesančního malíře. Snad každý ustrne, na první pohled okouzlen svůdnou krásou, vroucností i smutkem Botticelliho obrazů.
Velmi málo toho víme o malíři, jehož díla kdysi zdobila domy florentských měšťanů a dnes je můžeme obdivovat v galeriích či ve slavné Sixtinské kapli. Mnoho generací kunsthistoriků se snažilo poodhalit tajemství Sandra Botticelliho, málokdo uspěl. Většina informací (bohužel ne vždy zcela doložených) – jako ostatně u většiny renesančních umělců, pochází z pera Giorgia Vasariho (1511–1574), významného italského malíře a architekta, jenž bývá považován za vůbec prvního historika umění.
Kdo tedy byl Sandro Botticelli? Jaké příběhy vyprávějí jeho dekorativní průvody postav? Komu patří vznešené ženské šíje a tváře mužů s přímým a upřeným pohledem? Některé otázky zůstávají nezodpovězeny.
|
|
|
Zlatý věk Florencie
Florencie, polovina 15. století. Uznávané kulturní centrum severní Itálie, kde hlavní slovo má bohaté měšťanstvo – obchodníci, finančníci, ale také umělci a vzdělanci. Město za vlády Medicejských vzkvétá, a to především za života Lorenza zvaného Vznešený, jenž byl sám pokládán za ztělesnění krásy Florencie. Zajímal se o umění, přátelil se s umělci a filozofy, do svých slavných medicejských zahrad zval malíře a sochaře, aby tu mohli studovat jeho úžasnou sbírku antických plastik. A také je finančně podporoval. V jeho zahradách se procházel i Sandro Botticelli.
A právě „v oné době vznešeného Lorenza Medicejského, jež byla skutečně zlatým věkem pro duchaplné muže, vyrostl také Alessandro, zvaný dle našeho zvyku Sandro, a řečený Botticelli,“ píše G. Vasari, životopisec italských malířů. Proč Alessandru di Marianu Filipepimu, jak zní malířovo celé jméno, tak přezdívali? Narodil se roku 1444 nebo 1445 florentskému koželuhovi, ale pravděpodobně ho nevychovával otec, ale vlastní bratr Antonio – zlatotepec, kterému se pro jeho zakulacenou postavu říkalo soudek, italsky „botticelli“. Sandro, nadaný zručností, pracoval v jeho dílně, a jelikož v té době zlatníci spolupracovali často s malíři, byl brzy zasvěcen do kresby i malby. Kdoví, možná na něj zapůsobila freska Masacciovy Svaté trojice v klásteře Santa Maria Novella, kterou měl odmala před očima a která je jednou z nejvýznačnějších děl florentské renesance.
Sandro se brzy stává žákem Fra Filippa Lippiho, jehož vliv se částečně objevuje i v Botticelliho raných malbách. Není zcela jasné, kdy si otevírá vlastní dílnu, ví se ale, že patřila k nejvyhledávanějším dodavatelům madon v celé Florencii téměř až do konce 15. století.
|
|
|
Jak namalovat Venuši?
Nejslavnějším a také nejznámějším obrazem renesančního mistra je Zrození Venuše (1485–86). Tato římská bohyně lásky, krásy a smyslnosti inspirovala malíře po celá staletí. Na Boticcelliho obraze stojí spanilá Venuše na lastuře plující po vodě. Botticelli vůbec rád maluje neoděné ženské postavy. V kronice z počátku 16. století Libro di Antonio Billi se píše, že Botticelli namaloval „mnoho nahých žen, jež byly krásnější než cokoli jiného v jeho tvorbě“. Vlevo od Venuše letí bůh větrů Zefyros v objetí Auřiných paží. Oba dva se snaží dostat Venuši na břeh ostrova Kythéru, kde ji vítá jedna z Hór, bohyň ročních období, a má pro ni připravený šat. Z oblohy se snášejí růže, jejichž původ podle antické pověsti souvisí právě se zrozením Venuše.
Čí krásu a smyslnost převedl na malířské plátno Botticelli? Byla to florentská kráska Simonetta Vespucci? Ani tady se historici neshodují. Půvabnou ženu platonicky milovali snad všichni muži z Florencie, nejvíce Lorenzův bratr Giuliano DeMedici. Ale historička Bettina Wadia ve své knize o Botticellim bere všem nenapravitelným romantikům iluzi. Simonetta byla manželkou Marca Vespucciho. Umírá roku 1475 v necelých devatenácti letech. Tedy dříve než Botticelli začal malovat svůj slavný obraz.
|
|
|
Zleva: Idealizovaný ženský portrét, Portrét dámy, Alegorická podobizna ženy
|
|
Kde tedy hledal inspiraci? Možná to byla báseň Angela Poliziana opěvující Simonettu jako Afroditu Anadyomene, jež vzbudila v Botticellim touhu namalovat obraz. „Dívka nadpozemské krásy stojí na mušli, kterou smyslní Zefyrové ženou k mořskému břehu, a nebesa jako by se z toho radovala... Mohli bychom přísahat, že se bohyně právě vynořila z vln... Pod její svatou a božskou nožkou z pobřežního písku vyrůstá tráva a kvítí. Levou rukou přidržuje nádherně světlé vlasy a stydlivě si jimi zakrývá lůno, druhá dlaň spočívá na ňadrech.“ (A. Poliziano, Giostra).
V souvislosti s Botticelliho zobrazením Venuše jsou však citováni i jiní básníci. Záleží na naší fantazii, k čemu se přikloníme. Múza slavného novoplatonovského obrazu nebude asi nikdy rozeznána, jisté ale je, že Botticelliho plátno „patří k těm vzácným okamžikům v umění, kdy krása lidského těla je naprosto sloučena s rozumovým pojetím.“ (B. Wadia)
Vášnivá kázání Girolama Savonaroly
Rozmarná píseň Lorenza Medicejského, kterou složil pro masopustní průvod, jako by byla předzvěstí osudu Florencie po jeho smrti: „Mladost – radost přelíbezná – třeba prchá po všech všady… Hrej, čí srdce k tanci ladí: co dá zítřek, nikdo nezná.“
|
|
 | | Svatý Jan Baptista s pergamenem (nahoře), Minerva a Kentaur (vpravo) |
|
 | | Zrození Venuše (nahoře), Venuše (dole) |
|
|
Blíží se konec století a ve Florencii získává vliv dominikánský kazatel Girolamo Savonarola. Při svých kázáních naléhá na obyvatele Florencie, „aby činili pokání za své hříchy, za hanebný a příliš světský způsob života.“ Vyzývá Florentské, aby pálili drahé oblečení, cenný nábytek, knihy i obrazy. K jeho stoupencům se přidávají řady dosud blahobytných měšťanů. Také Botticelli. Údajně. Přestává malovat něžné madony a půvabné bytosti a obrací se k emotivním náboženským motivům. O masopustním úterý roku 1497 při „pálení marnivosti“ vezmou za své i jeho plátna. Jak jinak vysvětlit, že se dochovalo tak málo jeho obrazů s nahými ženami? ptají se jedni, zatímco druzí namítají, že nikdy nebylo dokázáno, že Sandro Botticelli byl „piagnone“ neboli „ubrečenec“, jak se posměšně říkalo Savonarolovým stoupencům. Změna stylu nemusí znamenat duchovní obrácení, ale je prostě důsledkem malířova vývoje.
Botticelli zemřel roku 1510 a je pohřben na hřbitově florentského kostela Ognissanti. A pokud uvěříme Vasariovi – umřel zcela sám, v bídě a jako zlomený člověk. Proč? Kam se podělo jeho okouzlení krásou? Jeho radost? To už se nikdy nedozvíme.
|
|
Botticelli ve Frankfurtu
Výjimečnou monografickou výstavu Sandra Botticelliho, první svého druhu v německy mluvících zemích, uspořádalo frankfurtské Städel Museum. Představuje čtyřicet děl mistra italské renesance přivezených ze všech koutů světa – portréty florentských mužů i žen, mytologické alegorie i obraz Venuše. Jeho nejslavnější plátno Zrození Venuše ale na výstavě chybí – galerie Uffizi ve Florencii ho nepůjčuje. Botticelliho díla doplňuje dalších čtyřicet obrazů současníků.
Städel Museum, Frankfurt nad Mohanem, do 28. 2., www.staedelmuseum.de
|
|
Literatura: Bettina Wadia: Botticelli, Odeon. Praha 1971
Foto: Polo Museale della città di Firenze, Gabinetto Fotografico, Florence, Galleria degli Uffizi, Gabinetto Disegnie Stampe, Paolo Tosi – Artothek, Ursula Edelman – Artothek, Bart Cloet, Polo Museale della città di Firenze, Gabinetto Fotografico, Galleria Palatina, Wikimedia Commons
|
|
|
|
|
obsah čísla 74 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
