|
reklama
| Jacquies Renoir |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.74/2010, str. 12 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Prohlížela jsem si s Jacquesem Renoirem v galerii fotografie, které právě připravoval pro svou pražskou výstavu, a zarazil mě podpis: jako by vypadl z obrazů Augusta Renoira. „Nedivte se, pradědeček se přece podepisoval podle mě,” usmál se Renoir mé trochu nejapné poznámce. Tak jsme začali.
|
|
 | | Les Oliviers: cyklus černobílých fotografií olivovníků, které zachránil a o které se staral August Renoir |
|
|
|
|
Kameraman a fotograf Jacques Renoir je pravnukem slavného impresionistického malíře a prasynovcem neméně známého režiséra Jeana Renoira. O svých předcích už dál mluvit netouží, všechno napsal v knížce Le Tableau Amoureux (Milostný obraz). „Jsou to vzpomínky mého dědečka Pierra a mých prastrýců Clauda a Jeana o posledních letech života Augusta Renoira. Příběh rodinného domu v Collettes, lidí v něm. Román ale zahrnuje i mé vlastní představy. Sám jsem v tom domě jako dítě prožil mnoho krásných dní. A odtud pocházejí i mé fotografie olivovníků, které August Renoir zachránil a staral se o ně.“
Ve Francouzském institutu v Praze až do 27. února vystavuje své dva nejoblíbenější cykly fotografií – Empreintes (Otisky) a Collisions (Střety). „Tyto dva cykly se sobě velmi podobají, na jedné straně to, co je servané, rozškubané, a na druhé straně to, co je slisované, stlačené. Protichůdné pohyby mne zajímají. Nejsem fotograf západů slunce, prvoplánová estetika mě nefascinuje, hledám krásu.“
|
|
 | | Otisky: zdi pařížské stanice metra Champs-Elysées – Clémenceau se strhanými plakáty |
|
|
|
|
Píšete, fotografujete, ale jste především filmař, kameraman.
Padesát let jsem dělal tuto profesi, točil jsem celovečerní a televizní filmy, reportáže, dokumentární filmy...
A také jste pracoval s Jacquesem-Yvesem Cousteauem. Jak jste se na jeho loď Calypso vlastně dostal?
Věřím hodně osudu a náhodě. Ale vždy je třeba být připraven, když se osud a náhoda ocitnou ve vašich dveřích. Byl jsem u jednoho přítele a on zrovna dostal dopis od kamaráda, který na Calypso pracoval, byl tam ale nešťastný. Přišlo mi úžasné plout po moři, navíc s Cousteauem. Tak nás představil a já ho vystřídal. Samozřejmostí bylo, že se umíte potápět, já to sice nikdy ani nezkusil, ale hrdě jsem prohlásil, že to zvládám. Zůstal jsem na Calypso sedm let.
A naučil jste se potápět.
První ponor byla katastrofa, představte si, že jsem tam přišel s reputací potápěče. Napodoboval jsem ostatní, jak se oblékají, jak si dávají masku, při potápění jsem dělal vše po nich. Najednou mi ale začalo bušit v uších, věděl jsem, že je zle. Byl jsem ovšem příliš hrdý na to, abych řekl, že mám problém. Až potápěč vedle mě poznal, co se děje, a okamžitě mě vytáhl na hladinu. Těch sedm let bylo nakonec úžasných, výborná zkušenost, chtěl jsem ale také točit něco jiného.
Kdy jste začal s fotografováním?
Už jako student jsem měl příležitost fotografovat herce, pracoval jsem v jednom divadle a fotil jsem jejich portfolia. A před několika lety jsem se k fotografii vrátil, trochu to souvisí i s věkem. Vlastně teď dělám převážně jenom fotografie. Dává mi to úžasnou svobodu.
V čem?
U filmu nikdy nepracujete sám, každý má nějaký názor a vy se musíte podřizovat. Navíc v šedesátých letech, když jsem začínal u filmu, panoval velký respekt k filmovému obrazu, to v poslední době zmizelo. Vždy se však pracuje rychle, stojí to hodně peněz, někdy ani kvalita není dobrá. Bylo to trochu frustrující. Dnes mi dělá radost vystavovat a setkávat se s novými, zajímavými lidmi, objevovat jiný svět.
Vaše fotografie, především ty, co vystavujete v Praze, působí jako obrazy.
Ve své tvorbě chci překračovat různé formy umění, některé fotografie připomínají grafiku, některé více obrazy, některé sochy. Líbí se mi to propojovat. Ale nechci vzbuzovat dojem, že to jsou obrazy. Pro mou práci jsou důležitá témata. V okamžiku, kdy téma nějak zpracuji, hledám další.
Jak jste našel téma k cyklu Otisky?
Opět náhodou. Projížděl jsem v Paříži stanicí metra, kde právě probíhala renovace, viděl jsem potrhané plakáty na stěnách. Nádherné barvy. A tvary. Vrátil jsem se tam s fotoaparátem a tři měsíce jsem tam chodil a fotografoval. Důležité bylo, že tato stanice metra, Champs-Elysées – Clémenceau, nebyla padesát let renovovaná. Tudíž plakáty byly různě přelepené, a jak se postupně strhávaly, vyvíjel se i dekor polepených zdí. Člověk jimi vstupoval do historie reklamy.
Strhl jste někdy kus plakátu, abyste získal „obraz“ podle vaší představy?
Vůbec ne, nic takového jsem nedělal. Nechávám dílo ve své jedinečnosti. Zajímá mě především čistota detailu, jeho zachycení v mém orámování. Zaměstnanci metra mi říkali, že to není hezké, a já se bránil: Ale ano, je to hezké, je v tom utajená krása. Já ji na těch strhaných plakátech, ve svém fotoaparátu, vidím. Zavítal jsem pak i do jiných stanic metra, ale nic podobného už jsem nenašel.
Tak jste začal hledat utajenou krásu u železářů a na skládkách?
Chtělo se mi najednou najít místa, kde nepředpokládáme žádnou estetiku. Navštěvoval jsem obchodníky se starým železem a skládky ve Francii i ve Spojených státech. A zjistil jsem, že i tam je určitá skrytá krása. Našel jsem ji tam, kam vyhazujeme vše nám už nepotřebné. Z „procházek“ po skládkách vznikl nový cyklus.
Proč název Collisions?
Nechtěl jsem cyklus nazvat komprese, protože to patří k práci jiných autorů, umělců, sochařů. Já hledám objekty, neuspořádávám je jako oni. Pouze fotím. V něčem se ale tyto fotografie sochám podobají. Jsou převážně černobílé. Tyto dvě barvy podtrhují tvar tak důležitý u soch.
Když jste se procházel Prahou, našel jste nové téma?
Poznal jsem dvě Prahy, podzimní prosluněnou a teď Prahu pod sněhem – obě krásné. Jsem tu ale kvůli výstavě a nemám moc času. A já se potřebuji dívat déle, čekat. Možná ale jednu fotografii udělám – náhrobek na židovském hřbitově se sněhovou peřinou.
|
|
Jacques Renoir
Jacques Renoir vystudoval Národní školu fotografie a filmu Louise Lumièra v Paříži. Spolupracoval s renomovanými kameramany a režiséry. Pro francouzskou televizi natočil řadu reportáží, podílel se také na výrobě televizního seriálu Navarro. Sedm let plul na lodi Calypso Jacquese-Yvese Cousteaua, kde působil nejdříve jako kameraman a poté jako režisér. V poslední době se věnuje fotografii, vytváří tematické cykly, například Olivovníky, Ateliéry umělců nebo již zmiňované Střety a Otisky. U nás vystavoval poprvé v loňském roce v Brně. Žije v jižní Francii.
|
|
|
Foto: © Jacques Renoir, archiv Jacquese Renoira
|
|
|
|
obsah čísla 74 |
 |
ročník 2010 |
|
témata |
|
|
