|
reklama
| Bylo 17. listopadu |
|
Kolektiv |
| SANQUIS č.71/2009, str. 44 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
a na Národní třídě v Praze se začala psát nová kapitola českých dějin. Jak na ten den dnes vzpomínáte? Co pro vás znamenal?
Václav Pačes, vědec, biochemik
17. listopadu 1989 jsem odpoledne šel na Albertov. Přišel jsem trochu dřív, než byl čas shromáždění, protože moje žena pracuje na přírodovědecké fakultě a chtěl jsem se u ní zastavit. Scházím dolů po schodech od Karlova a vidím poměrně málo lidí. Ale než jsem došel na Albertov, bylo najednou plno. Viděl jsem svou ženu na schodech děkanátu, ale už jsem se k ní pro nával nedostal. Hned vedle ní držel transparent s nějakým protikomunistickým nápisem dnešní senátor Štětina. A pod tím transparentem stál, asi aniž by si toho byl vědom, přední fakultní komunista, o kterém bylo známo, že když je rozčilen nebo připravuje nějaké politické rozhodnutí (rozuměj sviňárnu), tak má našikmo pusu. Měl ji prakticky svisle... Pro vědeckou práci je nejdůležitější kontakt s kolegy, výměna názorů, volný pohyb – a nic z toho jsme neměli. 17. listopadem se vše uvolnilo a myslím, že vědci byli první, kdo se (ihned) integroval nejen do Evropy, ale do celého světa.
|
|
|
Jan Tříska, herec
V ty dny jsem ve Springfieldu, ve státě Massachusetts, hrál šňůru představení „Watch on the Rhine“ (Lilian Hellman: Stráž na Rýně). Každý den po představení jsme s kolegy chodili do malého baru za rohem od divadla. V televizi jsme sledovali vývoj událostí v Evropě. Zoufale jsem držel palce Československu. Ale Praha pořád jako by nepřicházela na řadu. 17. listopadu ráno (massachusettského času) jsem si koupil nové bílé běhací boty. V ten večer po představení jsme konečně viděli Prahu v plné parádě. Teklo šampaňské. Také slzy. Jenom pár měsíců poté jsem – v těchže bílých botách – běhal po Praze. Ve Smetanově síni jsem zkoušel Utrpení svatého Šebastiána. A na Bohdalci točil Obecnou školu.
|
|
|
Lucie Trmíková, herečka
Utkvěla ve mně jedna situace... Studenti DAMU se sešli na velkém sále. Vyučoval se tam tanec, jevištní pohyb, zkrátka se tam trénovala těla budoucích herců a hereček. Asi tam tehdy zaznělo mnoho důležitých slov, ty už dohromady nedám. Pamatuji si ale atmosféru, která byla zároveň vypjatá a zároveň nějak zvláštně klidná a důstojná. A pamatuji se, jak se potom začal Pavel Lagner, můj spolužák z ročníku, nahlas modlit Otčenáš a jak se k němu ti, kteří slova znali, připojili. A jak jsem s údivem zjistila, že Otčenáš celý neznám, že jsem ho vlastně nikdy nevyslovila. Děvče z ateistické rodiny. A jak jsem se za to styděla, ale zároveň jsem věděla, že mě nesou ti ostatní a že to nevadí. Následovaly neskutečné dny a noci, které jsme trávili na škole, pořád jsme něco kopírovali, roznášeli letáky, chodili na demonstrace… Pořád nám spousty lidí nosily hory jídla… Málo jsme spali, a tak jsme aspoň hodně jedli. A mezitím jsem jela párkrát domů do Kolína a vykládala rodičům, co se to tam v Praze děje. A taky jsem jela za dědou a babičkou do Chotouchova a děda to nechtěl a nemohl pochopit. Seděli jsme v síni naproti sobě u stolu a já vůbec nevnímala, co říká on, jen jsem byla přesvědčená, že přece musí uznat, že „žil celý život ve lži“!
Je to dvacet let, mně bylo dvacet a moji milovaní děda i babička jsou už tam, kde je vše nejasné projasněno... Cože pro mě tedy 17. listopad znamenal? Zjistila jsem, že se chci umět pomodlit Otčenáš a že stejně jako před dvaceti lety ani teď nemůžu nic vidět ani vědět úplně a jasně.
|
|
Helena Illnerová, vědkyně, fyzioložka Vrátila jsem se zrovna z týdenního pracovního pobytu na Slovensku a šla jsem s mužem na návštěvu k přátelům. Tam nám volala vylekaná dcera, které se podařilo uniknout z obklíčeného průvodu na Národní. Od toho dne jsem již byla každé odpoledne na demonstraci ve vnitřní Praze, zpočátku v průvodu z Václavského náměstí na Národní a poté již přímo na Václavském náměstí. Jeden z nejšťastnějších okamžiků v mém životě byl, když ve středu toho požehnaného týdne na náměstí dorazilo ČKD za skandování „Už jsme tady!“. To jsem brečela. Byly to nezapomenutelné dny...
Začala jsem ještě s dalšími převracet poměry v ústavu, kde jsem pracovala. Z laboratorní vědkyně se stávala vědní administrátorka a politička. Bylo mi smutno, že ztrácím úzký kontakt se svou laboratoří a s prací, kterou jsem měla ráda. Ale věděla jsem, že jsem nemohla jinak. Jen mě dnes trápí, že o rozvoji vědy se v naší současné společnosti nerozhoduje dostatečně kvalifikovaně a moudře. Věřila jsem, že vývoj ve svobodné zemi může jít jen dopředu. Možná jsem se mýlila.
|
|
|
Jarda Svoboda, hudebník
Jarda (tehdy student PedFak UK) stál v Praze na Národce a bušilo mu srdce. Následujících deset let se pak učil zacházet a žít s nabytou svobodou. Existovala kapela Mrtví brouci Martina Šmída, ale nevím, kde jim konec. Možná se pozeptejte přímo Martina Šmída, „mrtvého studenta“ z Národní třídy. Hraje v kapele Klec. Mějte se. Havel na Hrad!
Michal Anděl, lékař
17. listopadu 1989 jsem šel spolu se svou manželkou v průvodu z Albertova na Vyšehrad a pak na vltavské nábřeží a na Národní třídu.Tento moment pro mne nejprve znamenal strach smíchaný s nadějí a posléze obrovskou radost. Pak, po necelém roce, velký společenský i profesní vzestup a konečně po mnoha letech i dosti trpké poznání, že kořeny krize naší společnosti jsou mnohem hlubší, než se původně zdálo. Pro medicínu přinesl rozhodně velké změny: odstranění kádrových stropů, zavedení pojišťovenského systému, větší přísun financí do nemocnic a moderní vyšetřovací i léčebné metody obecně.
Vladimír Kokolia, malíř
Uprostřed listopadu jsem jel kamarádovi na svatbu. Veselka se odehrávala kdesi na horské chajdě. Příbuzní nevěsty si zdivočelou bandu umělců prohlíželi s výrazem, který nevěstil nic dobrého. Někteří ze strýčků měli vzadu na vlasech vodorovnou vlnku, kterou jsem vyhodnotil jako zářez od brigadýrky. Ještě více obav ve mně však budili ti, jejichž účes onen zářez nevykazoval – usoudil jsem, že pracují v civilu. Ženich, který byl svazák a snad i stranický funkcionář – avšak my jsme ho přesto měli rádi pro jeho horoucí srdce a malířské nadání – během večera naši předtuchu potvrdil. Prozradil nám, že teď s touhle rodinou konečně v městské organizaci prosadí všechny ty dobré věci, které mu doposud soudruzi nechtěli dovolit. Byl páteční večer 17. listopadu 1989…
Se strýčky nás za celou noc nesblížily ani bohatýrské dávky alkoholu a dalšího dne jsem s kocovinou nastoupil do ucouraného brněnského rychlíku. Doma jsem zjistil, že se v Praze něco děje. To mě probralo. V pondělí ráno jsem do Mánesa donesl dva transparenty. V průvodu vládla směs euforie a úzkosti. Nebylo jisté, jestli tenhle tábor lidu nedopadne ještě hůř než v pátek na Národní. Ťapkali jsme směrem na Václavák, sbíralo se množství lidí. Stál jsem na Můstku v klaustrofobické tlačenici a jen periferně jsem sledoval, co se děje na balkoně. Moje hlavní starost byla, aby dav nikoho nezašlapal nebo nenamáčkl na zábradlí. Ten dav byl ale pozoruhodný a pro mě vlastně znamenal to nejnadějnější na celé věci. Prokazoval zvláštní inteligenci a vnímavost, a to jak v pohotových, většinou zázračně jednotných odpovědích, tak kdykoli, kdy se mělo třeba udělat místo pro sanitku. Choval se jako normální osoba, navíc pozitivně naladěná, občas i se smyslem pro humor!
Od těch chvil na Václaváku si následujících sedm dní pamatuju jakoby v jedné kouli, z níž se noří jen pár jasných momentů. Bylo to dáno tím, že jsem se připletl do Špálovy galerie, kde vznikalo jedno z center distribuce informací. Tam jsme pak až do neděle skoro nespali a na běžícím páse jsme sdělovali zprávy zástupům informačně podvyživených spoluobčanů, přebírali hromady tiskovin a distribuovali je dál těm, kteří je odjížděli šířit na venkov. V úterý a ve středu jsme se někteří ještě na chvilku utrhli, abychom šli na Václavák – snad v obavě, že tam bude málo lidí. Atmosféra se však rychle proměňovala. S tím, jak hrozba převálcování celého hnutí slábla, se demonstrace stávaly středoproudovější, v něčem primitivnější a pro mě i trochu méně sympatické. Kupodivu jsem za celou dobu nezažil pověstné cinkání klíči, které se stalo pro ta masová shromáždění synonymem. Vysvětluju si to tím, že klíči se začalo zvonit až v dalších dnech...
Do Špálovky nám pak přišel jeden večer poděkovat i Václav Havel s celou suitou. To už jsem měl za sebou selhání vlastní občanské statečnosti: když jsem se vrátil do rodné vesnice a v tašce táhl všechny ty důležité osvětové tiskoviny, abych je rozdal sousedům, uvědomil jsem si, že to nezvládnu. V Praze se revoluce dělá daleko líp.
|
|
Tonko Mardešić, lékař
Jeden z velmi intenzivních pocitů, které jsem do té doby nezažil, byla (po zvolení Václava Havla prezidentem) hrdost na svého prezidenta. Za tu relativně dlouhou dobu jsem také pochopil, že chci-li naplnit své představy o smysluplné práci, jsem za svá rozhodnutí pouze já odpovědný se všemi případnými riziky. O to větší radost je, když se vize daří postupně naplňovat. Za to, že jsem se toho dočkal, jsem osudu vděčný.
Karel Schwarzenberg, politik
Možná si ještě pamatujete, že se na 28. října plánovaly demonstrace v Praze, ale pak to valně nedopadlo. Celá Evropa vřela a v Praze bylo klidno. To mne samozřejmě štvalo, a tak – abych se uklidnil – jsem se vydal s partou přátel do Maďarska na bažanty. Jen jsme dorazili na místo, kdosi přiběhl, ať se jdeme podívat na televizi, že se dá přijímat slovenské vysílání. A že se zdá, že se u nás něco děje. Když jsem uviděl ty záběry, zavolal jsem vedoucí své kanceláře do Vídně, ať se mi pokusí sehnat vízum do Prahy, a vyrazil jsem. Vízum mi ovšem československé velvyslanectví neudělilo, vzkázali mi, že bych měl vědět, že jsem doma stále nežádoucí persona. Tak jsem seděl ve Vídni... Až se po nějakém čase tolik změnilo, že mi vízum nadšeně dali. A já spěchal do Prahy!
Eva Syková, lékařka, vědkyně
V roce 1989 jsem pracovala v ústavu AV ČR – tehdy ČSAV – na Bulovce. Vládl tam tuhý prokomunistický režim, moji studenti na Národní třídě demonstrovali s vědomím, že jak já, tak oni riskují vyhazov. My, vedoucí studentů, jsme jim měli vysvětlovat, proč se demonstrací nemají účastnit. Vše mělo trochu konspirační ráz, šeptalo se a v přítomnosti určitých kolegů se akce úzkostlivě tajily. Měli jsme strach, jak to dopadne, rozhodně jsme neočekávali, že změny budou tak rychlé, ale nadšení některých studentů, učitelů a vědců bylo obrovské. K tomu, jak se režim zdiskreditoval, přispěla jak brutalita zásahu, tak to, že nikdo už nevěřil lžím a frázím režimu.
Pro mě osobně tato změna nastartovala neuvěřitelné možnosti. Mohla jsem rozšířit svoji vědeckou skupinu, cestovat, jezdit na kongresy, mohla jsem se stát docentkou a profesorkou. Pochopitelně se výrazně zlepšily nejen výzkumné, ale i osobní finanční podmínky českých vědců. Začal se rozvíjet aplikovaný výzkum a spolupráce s podnikatelskou sférou. To vše přispělo k tomu, že jsem se mohla začít věnovat výzkumu kmenových buněk a jejich aplikaci v medicíně. Měli bychom si každé ráno vážit toho, že můžeme svobodně dýchat.
Vladimír Morávek, režisér
Byl jsem dva měsíce v angažmá na Provázku, učil jsem tam děti chodit přes jeviště, aby se zdálo, že jdou úplně přirozeně, do toho 17. listopad... Provázek hrál na Chmelnici, odjel do Prahy, pak v televizi říkali, že se něco stalo. Jel jsem tam hned za nimi – všichni byli bledí a vyděšení a rozhodnutí. Peter Scherhaufer pořád říkal ‚Kurva kurva kurva kurva‘ a já si nebyl jistý vůbec ničím, jen tím, že jsem na Provázku. Trochu jsem počítal s tím, že nás všechny zavřou – a bál jsem se, co na to řekne maminka – ale i tak jsem se pořád držel poblíž Trůdy a Petra Olzlého – kdyby něco bylo potřeba, abych pomohl. Nebylo třeba většinou nic. Pak jsem byl svobodný, pak odpovědný, pak zoufalý, pak jsem mohl cokoli. Tak mi narostla křídla – trochu blbě se s tím chodilo.
Adéla Pollertová, baletka
Byl to pro mě všední den – škola, trénink, gymnastika, úkoly. Večer jsem byla doma (bylo mi 13 let); rodiče i bratr šli v průvodu z Albertova na Národní. Přišli domů pozdě a ještě dlouho do noci jsem poslouchala, co všechno se dělo. Znělo to jako z nějakého filmu. Došlo mi, že se stalo něco převratného, když už i tatínek, který je „kliďas“, byl patřičně nervózní...
Pak se otevřely hranice. Náročným konkurzem jsem se dostala do souboru slavného choreografa Johna Neumeiera v Hamburku, čímž jsem získala zkušenosti, z nichž čerpám dodnes. Ano, listopad 89 mi změnil život, ale protože nejsou žádná „kdyby“, beru to jako osud.
|
|
Foto: Antonín Nový
Kráceno redakcí, příspěvky v původním znění najdete v rubrice SANQUIS PLUS.
|
|
|
|
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
