|
reklama
| 17. 11. 1989 |
|
Jana Nekolová |
| SANQUIS č.71/2009, str. 11 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Milá paní Nekolová,
domácí úkol, který jste si pro mne vymysleli – 3 600 znaků – je víc než polovina mého Trilobita, kterého píšu pro sobotní MF Dnes. Ten mi trvá při mém způsobu psaní, jímž se snažím zachovat kvalitu, skoro tři dny. Vaše žádost tedy přichází pozdě, protože po neděli letím do Frankfurtu představit na knižním veletrhu německé vydání svého posledního románu SMYČKA. A navíc: Právě v Trilobitu sleduji tento rok podrobně poslední akt rozpadu sovětského impéria, takže se k tomu tématu jistě dostanu i v něm a nevím, jak bych to napsal dvakrát jinak a dobře...
|
|
Nicméně Vám alespoň stručně odpovědět chci, když jsem se od svého syna Ondřeje Kohouta dozvěděl, že právě v onom čísle budete reprodukovat některé jeho obrazy.
Sedmnáctý listopad 1989 jsem prožil – na jeho výstavě v západoněmecké Bochumi. Přijel jsem tam z Hamburku těsně po premiéře své hry Malá krevní msta, kterou jsem režíroval v Ernst- Deutsch-Theater. Normálně bych byl do Vídně letěl, ale chtěl jsem na té vernisáži být, protože kurátor Peter Spielmann dal tvůrci k dispozici celé jedno patro městské galerie. Byla to jeho první velká souborná výstava, a myslím, že mu dala silný odraz do dalších dvaceti let.
Byla skvěle navštívená také proto, že Němce velice zajímal vývoj v Československu, které už déle než týden nereagovalo na pád berlínské zdi a zůstalo tak spolu s Rumunskem poslední baštou ‚reálného‘ socialismu. O půlnoci, když už se loučilo i tvrdé jádro, vysílal rozhlas zprávu o pražské demonstraci vymlácené policií, a o smrti studenta Šmída. Aniž jsme tušili, že ve skutečnosti nikdo nezemřel, byli jsme si jisti, že tím režimu odzvonila hrana.
O pár dnů později obsadili Ondřej, jeho malující žena Eva Vonešová a další jejich vrstevníci československý konzulát ve Vídni. Dorazil jsem tam včas, abych vysvětlil veliteli zvláštní jednotky povolané velvyslancem, že stojí na špatné straně sporu. Rychle to pochopil, jeho muži odešli a přítomní Čechoslováci si vynutili víza k rychlé návštěvě vlasti...
Zbývá dodat, že mně vždycky kazila vysvědčení dvojka z kreslení. Jsem rád, že na to teď mám své lidi!
PS: Tento text lze jako dopis otisknout bez nároku na honorář! Sázava 8. 10. 2009
|
|
|
Jana Nekolová
Páteční večer 17. listopadu jsem chtěla jít na třídní sraz gymnázia. Předtím jsem zašla na Albertov. Až na množství lidí demonstrace nebyla nějak výjimečná. Možná proto, že byla oficiálně povolená. A tak jsem se hlavně těšila na grog. Jenže ten večer jsem si už grog nedala, zato jsem zažila cestou na Národní něco, co ve mně dodnes vyvolává lehké mrazení v zádech.
Samozřejmě i mně tento den změnil od základu život. Slovy Jaroslava Seiferta: „v té zpropadené voliéře Čech“ jsem chtěla být kavárenským povalečem. To se mi nepodařilo a já od té doby učím cizince česky. 17. listopad 1989 mi donedávna sloužil při výuce jako metodická pomůcka. Často vysvětluji Francouzům, že když na nás něco opravdu zapůsobí, jen suše poznamenáme „jo, je to dobrý“. Slova jako „nezapomenutelný“ či „působivý“ my Češi užíváme málokdy. Já třeba, když mluvím o dni, kdy jsem stála na nádvoří Pražského hradu, v ruce láhev bohemky, v očích slzy, a z balkonu promluvil Václav Havel...
Nedávno jsme se po dlouhé době opět sešli se spolužáky. A bilancovali těch dvacet let. Stejná gesta, stejné řeči, někdo úspěšný, někdo méně. Spolužák, kterého jsem občas zahlédla na demonstracích v roce 1989 a podle jehož rádoby nezúčastněného výrazu a neustále sledujících očí bylo jasné, na jaké straně stojí, najednou prohlásil: „Vidíte, vy jste pařili a já jsem tam byl a dělal revoluci!“ Tak teď hledám jinou metodickou pomůcku a raději pěkně po česku říkám: „Jo, bylo to dobrý, ale hlavně, stálo to za to!“
|
|
|
|
|
|
|
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
