|
reklama
| Listopadový příběh |
|
Josef Chuchma |
| SANQUIS č.71/2009, str. 43 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Digitální technologie „válcují“ klasickou fotografii. Tradiční filmový materiál, vývojky a ustalovače si kupují už jen nenapravitelní konzervativci anebo fajnšmekři. Digitální technologie ale také oživují negativy, na něž by možná už nikdy nedošlo, které by skončily zaprášené kdesi a zmizely kamsi, neboť jejich majitelé by už třeba v sobě nenašli síly a finanční prostředky, jak dostat záznamy z negativů na fotografický papír. Dnes se nejeden fotograf vrací ke svému archivu a políčka z negativů si digitalizuje...
|
|
Takto svůj archiv nyní probírá i Antonín Nový (1942). Jeho „šanony“ schraňují také záběry z podzimu 1989. Na světlo vyplouvají snímky dosud neviděné. Cenné je to tím spíše, že Antonín Nový se tehdy pohyboval velmi blízko revolučního centra.
Autor k tomu měl dostatek důvodů. Nejen formálně proto, že tehdy v Československu pracoval pro zahraniční agenturu AP, nýbrž i proto, že dějiny do jeho života fatálně zasahovaly a nemohl být, ani kdyby chtěl, člověkem apolitickým. Kdo chce tyto jeho peripetie poznat detailněji, ať si nalistuje knihu Osočení, kterou v roce 1993 v nakladatelství Sixty-Eight vydala Zdena Salivarová-Škvorecká (vyšlo znovu v roce 2000 v Hostu s podtitulem Pravdivé příběhy lidí z „Cibulkova seznamu“). Antonín Nový ve svém příspěvku podává svůj stručný příběh: otec, sociální demokrat, v roce 1948 emigroval, matka skončila ve vězení, on u dědečka v Plzni. Cejch si nesl až do 60. let, kdy se mu podařilo dostat na Filozofickou fakultu UK, ale vzápětí podlehl kouzlu fotografie a začal se jí profesně věnovat – v agentuře ČTK. Po srpnu 1968 emigroval, ale zakrátko se kvůli rodině vrátil. V normalizující se ČTK logicky ztratil zaměstnání, a tak se živil různě: jako řidič mikrobusu či jako dělník v čističce odpadních vod.
|
|
|
Fotografovat nepřestal, místo fotoreportáží či dokumentárních cyklů se věnoval fotografiím žen, aranžovaným často v interiérech domu spisovatele Jiřího Muchy na pražských Hradčanech. Psala se sedmdesátá léta, byl předvoláván k výslechům na StB, což v Osočení konkrétně popisuje. Kvůli čemu se jeho jméno objevilo posléze v seznamech spolupracovníků? To si prý vysvětlit nedokáže, protože nikdy jejich vědomým spolupracovníkem, jak tvrdí, nebyl. Ve zmíněném textu přiznává, jaký zásah pro něho Cibulkovy seznamy znamenaly, jak strašlivě se cítil později v redakci listu The Prague Post, když mu tam kdosi oznámil: Jsi na seznamu.
Není zde na nás soudit, jak to tenkrát bylo. Ale není důvod nevěřit Antonínu Novému, když v Osočení píše, že od roku 1978, kdy se vzepřel dalším a stále dotěrnějším výzvám ke spolupráci, se začal vyhýbat „veškerým aktivitám občanského odporu“ – z čiré a ochromující hrůzy, aby se opět neocitl ve vnitrácké „kachlíkárně“. Tuto občanskou poslušnost a vyhýbavost porušil až na konci 80. let, při spolupráci s agenturou AP; i tak byl však „pouhým“ svědkem dění, nikoli jeho aktérem. A teprve dvacet let od tehdejších převratných událostí se vrací k naexponovaným snímkům. Asi v tom nebudou hrát roli jen stávající technologické možnosti, nýbrž i nutný, hojivý časový odstup, který autorovi dovolil ponořit se do minulosti bez silně rozdíravých pocitů.
Osobní dilemata Antonína Nového je zdravé nezamlčovat, ale pod nesnadným příběhem by neměl zaniknout fakt, že autorovy snímky z podzimu 1989 jsou neustrašené a jejich dokumentární hodnota jen poroste.
|
|
|
|
|
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
