|
reklama
| Plakáty, které změnily náš život |
|
Filip Blažek |
| SANQUIS č.71/2009, str. 20 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Výstava plakátů z listopadu 1989 zrovna koluje po Českých centrech v zahraničí. Sestavil ji Filip Blažek – kdysi student, který ty plakáty pomáhal před dvaceti lety tisknout a vylepovat. Dnes vzpomíná...
|
|
Když se v roce 1989 začaly hroutit komunistické režimy ve východní Evropě, s napětím jsme čekali, kdy toto zřízení padne také u nás. Blížil se konec roku a já jsem žil v přesvědčení, že se totalitní režim v Českoslovenku přehoupne i do roku 1990.
Pak přišel pátek 17. listopadu, jedna z mnoha manifestací proti režimu, které Praha v roce 1989 zažila. Atmosféra této demonstrace však byla jiná, jako by se lidé tolik nebáli. Možná proto vzali rodiče s sebou i mě. Byl týden po pádu Berlínské zdi a pár dní po blahořečení Anežky České. Pokojná demonstrace byla mimořádně brutálně potlačena, tentokrát však nevyzněla do ztracena. Už během víkendu jsem se s rodiči účastnil vzniku několika občanských skupin, lidé psali dopisy vyjadřující rozhořčení nad krvavým útokem policie a posílali je jak do médií, tak orgánům státní moci. Vznikly stávkové výbory ve školách a divadlech a konečně v neděli bylo založeno Občanské fórum.
Zásadním problémem Občanského fóra, tedy platformy pro diskusi s oficiálními místy, bylo vyřešit, jak informovat veřejnost o aktuálním dění. Státní televize a rozhlas poskytovaly cenzurované, zkreslené nebo zcela lživé informace (trefně glosované sloganem Televize lže, jako když Rudé právo tiskne). Celostátní deníky Svobodné slovo a Mladá fronta sice poskytovaly podrobnější informace, ale jejich náklad byl likvidován a mimo Prahu se dostával jen obtížně. A tak přišly ke slovu letáky a plakáty.
|
|
 | | Na plakátu Občanského fóra nejsou pravé podpisy, ale skici Michala Cihláře. |
|
 | | Kubistický plakát Jaro 68/Podzim 89 navrhl Aleš Najbrt. |
|
|
Mánes, místo odporu
Už si nepamatuji, jestli to bylo v pondělí 20. nebo v úterý 21. listopadu, kdy jsme s tátou, sociologem Bohuslavem Blažkem, přestěhovali naši jehličkovou tiskárnu do Mánesa, kde bylo jedno z center odporu proti režimu. Kdosi mě posadil do malé, šíleně zakouřené místnosti před osmibitový počítač Commodore 64, který sem přinesl jiný náš známý i s tiskárnou. Nikdo jej však neuměl ovládat. Mně bylo patnáct a s počítačem jsem si dobře rozuměl. Připojil jsem k němu najednou obě tiskárny a začal přepisovat a tisknout jeden dokument za druhým. Vše se tisklo na perforovaný papír se třemi nebo čtyřmi kopiemi.
Ráno jsem chodil do školy, která byla ve stávce, takže se neučilo, ale diskutovalo. Odpoledne jsme se spolužáky vyrazili manifestovat na Václavské náměstí a večer jsem šel do Mánesa, kde jsem každý den pracoval asi do půlnoci. Když po pár dnech došla barva v pásce v tiskárně, musel jsem ji celou ručně natřít štětcem razítkovou barvou – koupit se nedala. Přepsal jsem do počítače nejrůznější prohlášení a dokumenty, které se pak už jen tiskly a kopírovaly, takže jsem dostal další práci: připravovat podklady pro tisk na cyklostylu, což byla jakási archaická kopírka. Nejprve se text musel na psacím stroji přepsat na speciální blány, ty se pak vložily do stroje a vytiskly v několika desítkách exemplářů, víc blána nevydržela. A tak jsem každý den dokola přepisoval Několik vět nebo Chartu 77... Asi po třech týdnech, kdy se práce Občanského fóra významně zprofesionalizovala, jsem z Mánesa odešel. Několik vět jsem znal nazpaměť.
Atmosféra v Mánesu byla báječná, všichni na sebe byli nesmírně milí a zejména první dny bylo cítit obrovské spojenectví mezi lidmi, kteří tam chodili dobrovolně pomáhat. V přední části byla obrovská dílna, kde studenti dnem i nocí malovali transparenty, plakáty, provolání, výzvy ke generální stávce a podobně. Zhruba po týdnu se vše začalo mnohem více organizovat, objevovaly se první tištěné letáky a plakáty a z Mánesa se stalo jedno z hlavních distribučních center těchto tiskovin. Bral jsem si vždy po jednom nebo dvou plakátech od každého a lepil jsem je ve škole na okna. A tak jsem nevědomky položil základ sbírce, která je prezentována v tomto článku.
|
|
 | | Plakát Jiřího Votruby jsem vylepil ve třídě hned vedle tabule a bavil se sledováním, jak na něj učitelé budou reagovat. Jako jediná potrefená husa se ohradila dějepisářka–ruštinářka. |
|
 | | Klidné Vánoce s Občanským fórem vyrobil během šesti dnů Michal Cihlář. |
|
|
O dvě dekády později
Plakáty téměř dvacet let ležely ve skříni, za tu dobu jsem si je prohlédl jen několikrát. Desáté výročí sametové revoluce proběhlo téměř bez zájmu médií i veřejnosti, zřejmě bylo ještě brzy na jakoukoli reflexi sametové revoluce. Když jsem se o kolekci zmínil koncem roku 2008 přátelům, věc se rozkřikla a o plakáty začal být velký zájem. Řada sdružení a institucí zabývajících se naší historií chtěla reprodukce pro nejrůznější knížky a projekty, originály plakátů byly vystaveny v Českých centrech v Tokiu, Moskvě, Stockholmu a do konce roku se objeví ještě v několika evropských městech. Úřad vlády vystavil kopie na zahradě Strakovy akademie. A čeho si cením nejvíce a co by mě před dvaceti lety opravdu nenapadlo, je, že povedu se třinácti autory plakátů rozhovory, které právě vycházejí knižně v nakladatelství XYZ. Ostatně v té době jsem ani nevěděl, že se sám stanu grafickým designérem a budu se na plakáty dívat nejen s nostalgií, ale i s odborným zaujetím.
Na plakátech mě stále udivuje pozoruhodná stylová rozmanitost. Od čistě typografického řešení přes práci s fotografií po umělecká díla provedená linorytem nebo litografií. Některé plakáty vznikaly překotně, Ivan Král měl na svůj přímočarý plakát Konec vlády jedné strany! jen několik hodin, jiné – jako vánoční linoryt Michala Cihláře – vynikaly dokonalým zpracováním i těch nejmenších detailů. Z hlediska působení se plakáty výrazně liší: zatímco některé glosují aktuální dění pomocí karikatury, jiné hledí vstříc budoucnosti a nastiňují vizi směřování státu.
Těžko hledat mezi plakáty nějaké pojítko, přesto lze při pohledu na celou kolekci učinit jisté závěry. Soubor především dokumentuje fakt, že i přes kulturní izolaci Československa v době totality si čeští výtvarníci udrželi svobodnou mysl a dokázali najít výrazové prostředky adekvátní situaci, pro kterou je škola ani praxe nepřipravovala: pro svobodné vyjádření zásadních myšlenek. Text byl původně napsán pro časopis TYPO, kde vyjde v prosincovém vydání číslo 37. Ukázky dalších plakátů na www.designiq.cz/1989.
|
|
Plakáty: archiv Filipa Blažka
|
|
|
|
obsah čísla 71 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
