reklama
Revoluce, divadlo a já |
Jan Potměšil |
SANQUIS č.71/2009, str. 18 |
|
zpět na výběr odborných článků |
Lidé, kteří se zabývají divadlem, bývají kreativní, každé téma jsou schopni nahlížet z mnoha stran. To muselo před rokem 1989 zákonitě narážet na tehdejší režim. Když si vzpomínám na tu dobu a na své vlastní zážitky, znovu cítím vzrušení z toho, kolik inspirací se může zjevovat, jak dobrodružné a omamné může být hledání. Do divadla se v té době chodilo nejen pro zábavu, ale pro pocit srozumění, spříznění. Kdo chtěl, naslouchal.
|
|
|
Těsně před revolucí jsem hrál v Divadle na Vinohradech, v Divadle Na zábradlí, všude zůstávali herci i diváci po představení, měli potřebu mluvit o tom, co zažili. V obou divadlech fungovalo vedení loajální k režimu, ale zároveň dokázalo vytvořit svobodné prostředí. Na studentskou demonstraci na Albertov jsem 17. listopadu šel, ale musel jsem brzy odejít. S Jaroslavou Šiktancovou jsme totiž zkoušeli Romea a Julii, ten den zrovna ve zkušebně Adrie tehdejší Laterny Magiky. Z Adrie jsem vběhl rovnou do metra a jel na představení Divadla na provázku na žižkovskou Chmelnici. Nevěděl jsem nic o tom, co se stalo na Národní třídě. Na Koněvce jsem proti sobě poprvé ten den uviděl obrněné transportéry a všechno mi došlo. Myslím, že představení se tehdy nedohrálo, přicházeli první lidé se svědectvím z Národní. Vrátil jsem se do centra a pak šel do Činoherního klubu. Zkoušel jsem i tam: nádhernou hru Josefa Topola Sbohem Sokrate! v režii Jana Kačera a s jádrem „starého Činoheráku“. Stejně jako Romeo a Julie se nedočkala premiéry.
|
|
| Jan Potměšil s Ivetou Rálkovou jako Romeo a Julie |
|
|
Následující den, v sobotu, jsme měli znovu zkoušku Romea a Julie. Zkoušeli jsme scénu na plese a bylo to neobyčejně silné – my a oni, my a policajti. Pak jsem běžel do Divadla na Vinohradech, tam jsem byl v angažmá. Představení 18. listopadu, myslím, že to měl být Záviš z Falkenštejna, se už nehrálo, věděli jsme, že to nemůže být jinak. Jarka Šiktancová naopak chtěla zkoušet dál, ale už to nešlo. V neděli jsem jí ze zkoušky utekl a šel na Spartu na fotbal. Vysílala ho v přímém přenosu televize, tak jsme se šli s Ondrou Vetchým domluvit s fotbalisty, aby veřejně vyjádřili svůj postoj. No a tam mě policajti zatkli a na 48 hodin zadrželi. Ten rok to bylo už podruhé, poprvé se to stalo o Palachově týdnu v lednu. Tentokrát jsem se je snažil přesvědčit, že mám večer představení Steigerwaldovy Neapolské choroby s Leošem Suchařípou. Samozřejmě mě nepustili. Z vězení jsem se vrátil v půlce týdne, kdy v Divadle na Vinohradech už fungoval stávkový výbor a každý den se místo představení pořádaly mítinky s diváky. Setkání to nebyla úplně jednoduchá, občas docházelo mezi hledištěm a jevištěm k ostrým diskusím. Herci museli diváky získat na svou stranu, být přesvědčiví. Fungoval jsem jako spojka mezi divadlem a DAMU, běhal jsem se vzkazy do Laterny Magiky, k Havlům domů. Každý den jsme do noci seděli na Vinohradech s Tomášem Töpferem, Janem Vedralem, Eliškou Balzerovou a Janem Kačerem a plánovali, co je třeba udělat druhý den. Vyjížděli jsme na spanilé jízdy, já naposled 8. prosince s Janem Kačerem do Ostravy: naše cesta skončila 9. prosince nad ránem vedle dálnice – na dohled od Prahy. Moje přesvědčení, že to, co začalo 21. srpna 1988 a pokračovalo přes 28. říjen, Palachův týden v lednu 1989, Několik vět, zase srpen až k 17. listopadu, je jediná správná cesta, bylo neskutečně silné. Nemohl jsem si pomoci. Nebyla to otázka rozhodnutí, rozhodnutý jsem byl přece dávno. Když něčemu věřím, jdu do toho naplno. Před revolucí jsem neřešil, jestli to, že se angažuju proti režimu, bude mít vliv na moje studium nebo kariéru. Stejně tak jsem nikdy neřešil, proč se ten úraz, po kterém jsem zůstal na vozíku, stal zrovna mně. Náhoda neexistuje. Stalo se to v době, která byla významná pro společnost i pro mě. Takže – proč by se to nestalo zrovna mně.
|
|
Foto: archiv Jana Potměšila, Wikimedia
|
|
|
|
obsah čísla 71 |
|
ročník 2009 |
|
témata |
|
|