|
reklama
| Monogenní diabetes – dědičné nebezpečí |
|
MUDr. Štěpánka Průhová Ph.D.
prof. MUDr. Jan Lebl CSc.
a kolektiv |
| SANQUIS č.69/2009, str. 78 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
Cukrovka (diabetes mellitus), to není jen jedna nemoc. Zahrnuje více poruch, které se projevují zvýšenou hladinou krevního cukru (glykémií), nálezem cukru v moči (glykosurií) a také rizikem takzvaných pozdních komplikací diabetu. Je to nemoc, která nešetří ani děti.
|
|
|
Většina dospělých pacientů trpících cukrovkou má diabetes mellitus 2. typu, který souvisí s nadváhou. Při těžké obezitě se může vyskytnout již u dospívajících dětí. Je způsoben souhrou vrozených vloh, ale na jeho vzniku se dále výrazně podílejí životní styl, nadměrná výživa a v neposlední řadě absence pravidelné pohybové aktivity. Jde o typické polygenně podmíněné onemocnění s významným podílem vlivu prostředí.
Menší část diabetických pacientů (dětí, dospívajících a převážně mladších dospělých) má diabetes mellitus 1. typu. Diabetes mellitus 1. typu také patří mezi polygenně podmíněné nemoci – i na jeho vzniku se podílí více genů spolu s některými vlivy prostředí. Je způsoben autoimunitním poškozením betabuněk, jež vyrábějí inzulín. Beta-buňka je jedna z nejdokonalejších buněk lidského těla. Dokáže trvale sledovat glykémii, vyrábět inzulín do zásoby a vydávat jej do krve s cílem udržovat glykémii v normálním rozmezí a umožnit optimální využití glukózy. Každá beta-buňka dokáže za minutu vyprodukovat až jeden milion molekul inzulínu.
|
|
|
Diabetes mellitus je skupina příbuzných poruch, u kterých lidé trpí zvýšenou hladinou krevního cukru. Nejčastější je diabetes mellitus 2. typu, který se vyskytuje především u starších osob a je spojen s nadváhou. Méně častý, ale ještě závažnější je diabetes mellitus 1. typu. Mezi těmito typy diabetu jsou lidé s tzv. monogenním diabetem.
Diabetes mellitus 1. typu i 2. typu mají tedy vrozenou složku a v některých rodinách se mohou vyskytovat s větší pravděpodobností. Tato vazba je ale neurčitá, obtížně uchopitelná a – z hlediska běžného života – okrajová. Nepodobá se mendelovské dědičnosti. Tím se lidé s diabetem mellitus 1. typu a 2. typu liší od třetí skupiny: od osob s takzvaným „monogenním diabetem“.
Monogenní diabetes
Mimo obě hlavní formy diabetu stojí třetí skupina, o které se zatím mezi lékařskou veřejností poměrně málo ví. Tito lidé mají diabetes způsobený poruchou právě jednoho jediného genu. Proto se nazývá „monogenní diabetes“.
V rodinách se onemocnění dědí, v každé generaci předků zpravidla najdeme jedince s diabetem. Monogenní diabetes se projeví vzácně již u novorozeného dítěte nebo v prvním roce života, častěji až v pozdním dětství nebo v časné dospělosti. Přetrvává potom celý život, i starší lidé mohou mít tedy tuto formu cukrovky. Monogenní diabetes bývá často mylně diagnostikován a léčen jako diabetes 2. typu nebo 1. typu – protože tyto formy jsou častější a známější (viz schéma).
Devatenáct genů
V prvních letech tohoto desetiletí byla stanovena sekvence lidského genomu. Má asi jednadvacet tisíc genů. Z nich se podle současných poznatků asi tři sta genů určitým způsobem podílí na riziku vzniku diabetu či jeho komplikací.
Devatenáct genů ale má zcela výlučné postavení: odchylka v jednom z těchto genů je schopna způsobit diabetes sama o sobě, bez ohledu na všechny ostatní geny. Každý z těchto genů způsobuje trochu jinou cukrovku.
Vzhledem k tomu, že odchylky genů se dědí z generace na generaci, přenáší se v jednotlivých rodinách z generace na generaci i podobná forma cukrovky.
Proč je monogenní diabetes důležitý
Monogenní diabetes je časté onemocnění – mnohem častější, než si můžeme myslet. Podle kvalifikovaných odhadů postihuje možná až tři procenta všech diabetických pacientů. V České republice bychom tedy měli očekávat kolem 30 000 nemocných. Většina z nich je vedena pod jinou diagnózou, nebo o své nemoci ještě neví. Do této chvíle byl u nás monogenní diabetes prokázán u 313 osob.
Monogenní diabetes lze úspěšně léčit, pokud ovšem známe jeho typ. Některé formy jsou neškodné a léčení nepotřebují. Jiné naopak hrozí závažnými komplikacemi a vyžadují striktní léčení. V řadě případů je léčba některými typy perorálních antidiabetik úspěšnější než injekce inzulínu. Každý typ monogenního diabetu je způsoben poruchou jiného z genů a každý potřebuje specifické léčení. Proto je zapotřebí jednotlivé typy monogenního diabetu diagnostikovat na molekulárně-genetické úrovni, a tím pomoci pacientům „přizpůsobit léčbu na míru“.
Molekulárně-genetické vyšetření je vhodné zejména v těchto případech: novorozenecký diabetes (diabetes diagnostikovaný během prvních šesti měsíců života), diabetes, který se vyskytuje v rodině také u jednoho (nebo obou) rodičů; trvale mírně zvýšená glykémie nalačno mezi 5 a 8 mmol/l v jakémkoli věku, ale zejména u mladých lidí; diabetes spojený s poruchou funkce jiného orgánu, která není způsobena dlouhodobými komplikacemi diabetu.
Další zkoumání
Monogenního diabetu bude v českých rodinách tolik, kolik jej dokážeme sami odhalit pozorným odběrem anamnézy a správnou indikací genetického vyšetření. Jeho výsledek pak často mění pacientovu kvalitu života i riziko komplikací.
K tomu, abychom o monogenním diabetu zjistili ještě více a byli tak schopni pacientům stále efektivněji pomáhat, přispívá od roku 2008 také grant norské vlády, jenž podporuje vyšetřování monogenního diabetu v laboratoři molekulární genetiky Pediatrické kliniky Univerzity Karlovy – 2. lékařské fakulty a Fakultní nemocnie v Motole – v centru pro diagnostiku monogenního diabetu. Právě z prostředků tohoto grantu je financováno do konce roku 2010 i rutinní vyšetřování pacientů s diabetem.
|
|
|
Foto: Dreamstime, schéma: archiv autorů
|
|
|
|
obsah čísla 69 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
