Procházeli se přírodou Jeseníků, pili vodu od pramene, koupali se ve studené vodě, jedli venkovskou stravu, řezali dřevo nebo odklízeli sníh a vraceli se jak znovuzrození.
Udání závistivých místních felčarů sice Priessnitze v roce 1829 přivedlo do frývaldovského žaláře (Frývaldov je dnes okresní město Jeseník); za „břídivé léčení“ dostal čtyři dny s půstem, ale teď už slavný léčitel se nedal: „Dokud z Gräfenbergu odcházejí uzdraveni lidé, které lékaři prohlásili za nevyléčitelně nemocné, nemá se vodoléčba čeho obávat,“ prohlašoval – a léčil a prosperoval dál. Počet hostů brzy překročil stovku ročně. A co víc, v Evropě začaly vznikat první ústavy podle jeho vzoru. Když ve druhé polovině třicátých let dala komise odborníků, vyslaná zemským guberniem v Brně, Priessnitzovi za pravdu, nic už mu nestálo v cestě. Dne 6. června 1839 slavnostně otevřel novou, velkou, nyní už skutečně lázeňskou budovu. Ve stejném roce dosáhl počet hostů na Gräfenbergu 1544 (z toho 120 lékařů). Celkem prý Priessnitz ošetřil asi 40 000 pacientů.

Osudný chlad
Zprvu léčil jen poranění, ale veden intuicí a korigován zkušenostmi troufl si postupně i na dnu, revma, žaludeční potíže a další choroby, zejména spojené s horečkou. Také jeho procedury se vyvinuly; už dávno nezahrnovaly jen studené obklady a omývání, ale i potní zábaly, celkové i částečné studené koupele, sprchování, mokré zapařovací obklady (dodnes používané při horečkách a místních bolestech). K tomu pak přistupoval pohyb na čerstvém vzduchu, pití čisté vody a prostá, vydatná strava.
Jakkoli byl Priessnitz dle dnešních měřítek šarlatán (neměl odpovídající vzdělání, neznal mechanismus účinku svých kúr), jeho léčebná metoda evidentně fungovala. Proč? Pomineme-li významnou psychoterapeutickou složku, například nádherné prostředí Jeseníků, absenci běžných starostí či Priessnitzovo mimořádné charizma, tak především dominuje fyziologický účinek chladu. Přiměřený kontakt těla se studenou vodou napřed cévy zúží a pak po adaptaci organismu naopak rozšíří, což se subjektivně projeví pocitem tepla. „Není to chlad, který léčí, ale teplo, které studená voda vyvolává,“ tvrdíval Priessnitz. Rozšíření cév pak vede k místnímu překrvení tkáně, tudíž i k jejímu lepšímu zásobení a čištění. Paradoxem zůstane, že počátkem listopadu 1851 na jedné ze svých cest přepracovaný léčitel, v té době první a jediný slezský držitel císařské Zlaté medaile za občanské zásluhy, nastydl a koncem listopadu 1851 ve „svém“ Gräfenbergu zemřel.