Ústav klinické a experimentální chirurgie byl založen na základě usnesení vlády o vytvoření sítě výzkumných ústavů a zahájil činnost 1. března 1951. Prvním sídlem ÚKECH bylo bývalé soukromé psychiatrické sanatorium na Veleslavíně. Po stavebních úpravách pavilonu B1 v areálu Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči se v roce 1952 přestěhoval, na Veleslavíně zanechal samostatné plicní oddělení.

První ředitel ústavu prof. MUDr. Bohumil Špaček, DrSc., rozčlenil ÚKECH od prvopočátku na část experimentální a část klinickou. Klinická část zahrnovala ambulantní a lůžkové oddělení, úsek operačních sálů a oddělení rentgenologické a anesteziologické.
Nově vzniklý ústav měl jasně definovaný program výzkumu. Jednalo se o problematiku resuscitace základních životních funkcí, uplatnění antibiotik v léčbě zánětlivých chirurgických onemocnění a rozvoj hrudní chirurgie. Zde došlo k určitému posunu priorit a z původně čistě hrudní chirurgie se postupem času vyprofilovala chirurgie cévní a následně kardiovaskulární. Další rozšíření chirurgického spektra o transplantační výkony logicky souviselo s rozvojem cévní i kardiovaskulární problematiky. Obě části ústavu, klinická i experimentální, sloužily výzkumné činnosti, která se opírala jak o metody klinického pozorování, tak o pokusy na zvířatech. Týmová spolupráce a kombinace klinické a experimentální práce vytvořily z ÚKECH ve své době zcela ojedinělé pracoviště, a to nejen v naší republice.

V těchto mimořádných podmínkách se rozvíjelo také anesteziologické oddělení. Anesteziologie, jako nový obor, nabrala dech po ukončení druhé světové války, kdy základní teoretické předpoklady resuscitace prošly válečnou praxí. Její úzký vztah k chirurgii byl dán nejen péčí o společné pacienty, ale rovněž historicky, protože první lékaři a později i střední zdravotnický personál, kteří podávali první anestezie (narkózy) koncem devatenáctého a v první polovině dvacátého století, pocházeli z řad chirurgů a chirurgického personálu.
Teprve s rozvojem sledování a zajišťování základních životních funkcí (resuscitační péče) se anesteziologie odděluje od chirurgie a plně se rozvíjí v samostatný obor, kde podávání anestezie (narkózy) je jen součástí komplexní anesteziologické péče. Technický pokrok, farmakologický výzkum a zdokonalování anesteziologických postupů umožnily nebývalý rozvoj chirurgických oborů, do nedávné doby téměř nemyslitelný. Na druhé straně dopady tohoto rozvoje kladou další požadavky na anesteziologickou péči. Toto v zásadě kladné vzájemné ovlivňování trvá s většími či menšími problémy do současnosti.

Vrátíme-li se zpět k počátkům anesteziologického oddělení ÚKECH, nepřekvapí nás, že u zrodu tohoto oddělení stojí jména nejen anesteziologů, ale rovněž chirurgů. Na prvním místě je třeba vzpomenout Huga Keszlera, který byl také prvním vedoucím oddělení. Jeho zásluhou byl již v roce 1953 zřízen šestilůžkový resuscitační pokoj, umožňující soustředění jak ohrožených nemocných, tak i školených sil a prostředků. Jeho dalšími úspěchy byla vlastní konstrukce automatického uzavíracího ventilu do dýchacího okruhu, spolu s L. Démantem zkonstruoval lehký přenosný odpařovač pro chloretylén a éter, jejichž spojením vznikl oblíbený a dlouho používaný anesteziologický přístroj DK. Dále se podílel na konstrukci křísícího přístroje (RK 32) a přístrojů pro umělé dýchání (KPT a KPO), zavedení T-tubusu k dýchání z plic do plic a zdokonalení pomůcek pro kyslíkovou terapii. Velmi ceněná byla rovněž jeho experimentální práce o laryngospasmu. Spolupracovníci Pavel Markalous, Stanislav Pautler, Efim Racenberg, Stanislav Juna, Helena Honcová a Marie Březinová se podíleli na klinické i experimentální práci a přispěli mnoha publikacemi k rozvoji oboru anesteziologie a resuscitace.

Z dalších pracovníků ústavu nelze nevzpomenout práce B. Pelešky, který byl autorem prvního defibrilátoru a kardiostimulátoru, L. Hejhala a P. Firta, kteří objevili metodu rychlé nitrožilní transfuze a negativní roli citrátu sodného, používaného ke stabilizaci krve, P. Málka a jeho disociace vstřebávání látek v šokových stavech, B. Špačka a terapie šoku, radioizotopových volumetrických studií B. Vavrejna či práce o vodním a elektrolytovém hospodářství u chirurgických nemocných Z. Hrdličky a J. Hejnala nebo práce J. Markové o resuscitaci mozku. A výčet není zdaleka úplný.

H. Keszler byl rovněž jmenován prvním vedoucím samostatné Subkatedry anesteziologie Institutu lékařů a farmaceutů (ILF), která byla založena v roce 1962. V témže roce se habilitoval a stal se prvním docentem pro obor anesteziologie v republice. Katedru vedl až do září 1968, kdy emigroval do Kanady. Akademické hodnosti docenta dosáhl před svou emigrací i E. Racenberg.

Pohromou nejen pro anesteziologické oddělení ÚKECH se stal rok 1968. Oddělení opustila řada odborníků (Keszler, Pautler, Markalous, Racenberg, Maiwald, Štefl, Zvonař), kteří emigrovali. Vedením krajně oslabeného oddělení byla pověřena Z. Vránová, která po překonání velice obtížného období získávání a výchovy nových spolupracovníků postupně obnovila a rozšířila provoz oddělení.

Anesteziologické oddělení ÚKECH bylo prvním vědeckovýzkumným a výukovým pracovištěm v bývalé Československé republice v oblasti anesteziologie a resuscitace.
Snaha urychlit zavedení moderních resuscitačních postupů i do nechirurgických oborů vedla ke zřízení resuscitačního pracoviště v Nemocnici Na Františku. Bylo otevřeno 15. února 1965. Jednalo se o první moderně koncipované a vybavené resuscitační oddělení v republice. Mělo 14 lůžek a poskytovalo péči zejména nemocným s těžkými otravami, dechovými insuficiencemi při neuroinfekcích a úrazech. Proto byla současně zřízena Laboratoř nehodovosti, která se zabývala statisticko-epidemiologickým výzkumem úrazovosti a jiných smrtelných nehod. Na tomto oddělení vyrostla další generace anesteziologů (J. Drábková, K. Zítko, M. Šikola, P. Maiwald a další). Vedoucím pracoviště byl ustanoven E. Racenberg, zaměstnanec anesteziologického oddělení ÚKECH, který tam setrval až do své emigrace v roce 1968. Poté až do roku 1976 vedl oddělení Karel Zítko, kdy bylo vyčleněno pro potřeby Záchranné služby hl. m. Prahy.

V lednu 1971 byl na bázi ÚKECH a několika dalších výzkumných ústavů v Krči zřízen Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM). Jeho prvním ředitelem se stal akademik prof. MUDr. Prokop Málek, DrSc., kterého v roce 1983 vystřídal prof. MUDr. Vladimír Kočandrle, DrSc. Oddělení anesteziologie bylo podle nové struktury institutu začleněno jako součást Chirurgické výzkumné základny (CHVZ). Prioritami institutu se stal výzkum kardiovaskulárních nemocí, výzkum transplantace orgánů a od roku 1986 také diabetologie.
Zaměření práce na anesteziologickém oddělení bylo dáno výzkumnými prioritami institutu. Zejména transplantační problematika, jako nová a u nás dosud neprozkoumaná oblast, zaujala přední místo v klinické praxi i experimentu. Byly vypracovány a odzkoušeny anesteziologické postupy a pooperační péče u nemocných po transplantaci ledvin, slinivky břišní a nakonec v roce 1984 i srdce. S transplantacemi orgánů souvisela i problematika stanovení mozkové smrti a péče o dárce orgánů.

Vedle toho se dále rozvíjela kardiovaskulární chirurgie, kladoucí zvyšující se nároky na oběhovou stabilitu nemocných v průběhu stále složitějších operací. Byly řešeny problémy spojené s ochranou myokardu během ischemické zástavy srdce, mimotělní oběh a jeho vliv na funkci orgánů po operaci, problematika mechanické podpory cirkulace.

Zvyšující se nároky na pooperační péči vyústily v roce 1985 v její začlenění jako úseku anesteziologického oddělení. Do té doby společné pracoviště, kde se střídaly chirurgické, kardiologické a anesteziologické služby, přešlo zcela pod anesteziologické oddělení. To vedlo k dalšímu rozvoji technik ventilace, analgézie, analgosedace, péče o vnitřní prostředí, výživy nemocných, farmakologické podpory oběhu, ochrany mozku a dalších postupů.

Novou éru pro anesteziologické oddělení CHVZ IKEM znamenal rok 1989. Společenskopolitické změny se nevyhnuly ani IKEM. V roce 1991 se stává ředitelem institutu MUDr. K. Filip, CSc., který zavádí novou organizační strukturu IKEM. V jejím rámci se anesteziologické oddělení, které v roce 1991 přechodně vedl J. Hostička, stává v roce 1992 poprvé v historii samostatnou klinikou.

Úkoly stojící před novou klinikou byly zřejmé: zajištění anesteziologické a pooperační péče u chirurgických nemocných, pokračování v experimentální práci a zajištění postgraduální výchovy v oblasti kardiovaskulární a transplantační anestezie a intenzivní péče. Tento poměrně jednoduchý cíl se ovšem stane složitým, uvědomíme-li si, že v roce 1995 byl v IKEM zaveden nový program transplantace jater, přitom počty transplantací ledvin, pankreatu i srdce neustále stoupaly. Rovněž počet kardiochirurgických výkonů, který v roce 1989 představoval 313 operací, vzrostl v roce 2000 na 1504.

Prudký nárůst chirurgických výkonů, podporovaný bodovým financováním zdravotní péče, vyústil v rozdělení chirurgické kliniky ve dvě samostatné kliniky: kardiochirurgickou, která zůstala součástí Kardiocentra IKEM, a cévnětransplantační, která byla začleněna do Transplantcentra IKEM. Tímto rozštěpením byla postižena i Klinika anesteziologie a resuscitace, která se rozdělila ve dvě samostatné části.

Od této chvíle se Klinika anesteziologie a resuscitace Kardiocentra IKEM začala specializovat pouze na kardiochirurgickou problematiku. Jako první v republice zahájila péči o příslušníky sekty Svědků Jehovových při kardiochirurgických operacích. Zkušenosti s hemodilucí, která je u těchto nemocných často extrémní vzhledem k tomu, že odmítají jakékoliv cizí krevní deriváty, vedly k celkovému snížení spotřeby krve u všech nemocných. Rovněž jako první v republice klinika zahájila péči o nemocné se selháním renálních funkcí, kteří byli indikováni ke kardiochirurgickému výkonu. Využití zpočátku peritoneální dialýzy a posléze klasické hemodialýzy a kontinuálních očišťovacích metod se postupně rozšířilo i na další kardiochirurgická pracoviště. Peroperační stres zvyšuje aktivitu sympatiku a přispívá ke vzniku perioperačních kardiálních komplikací. Pracovníci kliniky se dlouhodobě zabývali blokádou sympatiku v perioperačním období s využitím různých látek včetně beta-blokátorů a alfa2-agonistů.

Srdeční zástava během kardiochirurgické operace se provádí naložením příčné svorky na vzestupnou hrudní aortu, čímž dojde k přerušení koronární cirkulace (průtoku krve věnčitými tepnami). U nemocných se silně kalcifikovanou stěnou aorty (tzv. porcelánová aorta) je tento postup vysoce rizikový, často nemožný. Vyvolání srdeční zástavy vysokou dávkou krátkodobě působícího beta-blokátoru bylo rovněž jednou z priorit kliniky. Dále byla na našem pracovišti zavedena metoda cirkulační zástavy v hluboké hypotermii jako metoda dovolující zcela zastavit cirkulaci nemocného během mimotělního oběhu na 30–40 minut po celkovém zchlazení na 18 ºC. Metody se využívalo u operací rozsáhlých výdutí postihujících současně hrudní a břišní aortu. Vzhledem k dlouhému chlazení a ohřívání nemocných a komplikacím s tím spojených a omezené době zástavy, kdy chirurg může v klidu operovat, byla metoda později modifikována tak, že během zástavy cirkulace probíhá selektivní perfuze mozkových tepen. V tomto případě již hypotermie nemusí být tak hluboká a rovněž doba zástavy není striktně časově omezená. V této modifikaci je metoda používána dodnes.

Vzhledem k omezenému počtu vhodných dárců orgánů a dlouhé listině čekatelů na transplantaci dochází k převisu poptávky nad možnostmi, a tak se může stát, že čekatel se vhodného orgánu nedočká. Proto byl v Kardiocentru IKEM v roce 2003 zahájen program mechanických srdečních podpor, které umožňují nahradit hlavní funkci srdce – přečerpávání krve – mechanickým zařízením. Tento systematický program byl prvním svého druhu v zemích střední a východní Evropy. Program, který byl zpočátku koncipován především jako „most k transplantaci“, se postupně rozrostl v léčbu srdečního selhání jakéhokoliv původu a otevřel zcela novou kapitolu terapie srdečních onemocnění. Vedle farmakoterapie novými preparáty je využíván inhalační oxid dusnatý (NO) nebo biventrikulární stimulace. Anestezie, a hlavně intenzivní péče jsou u těchto nemocných spojeny s mnoha novými, neobvyklými situacemi, kdy například monitor EKG zobrazuje fibrilaci komor a nemocný má normální tepennou tlakovou křivku a je zcela při vědomí. Také komplikace spojené s mechanickými srdečními podporami, zejména krvácivé a infekční, představují nové výzvy v léčbě těchto nemocných. Nemocní s mechanickou srdeční podporou čekají měsíce na vhodného dárce. Budoucnost přístupu spočívá v možnosti propustit nemocné do domácího ošetření, kde vyčkají do doby transplantace. Vlastní transplantace srdce je operace, kterých se v Kardiocentru IKEM provádí okolo 40 ročně. Celkem bylo v IKEM do současnosti transplantováno více než 650 srdcí.
 
S rozvojem minimálně invazivních chirurgických postupů se v poslední době rozvíjejí torakoskopické metody i v kardiochirurgii. Selektivní zajištění dýchacích cest, kolaps plíce během výkonu a zajištění ventilace jednou plící jsou rutinními postupy. Zcela samostatnou kapitolu představuje zajištění antikoagulace pacientů po kardiochirurgické operaci, ale rovněž přerušení antikoagulace u rizikových nemocných, kteří ji užívali před operací, dále akutní operace nemocných s antikoagulační léčbou po perkutánní koronární intervenci a zajištění dostatečné antikoagulace u nemocných s předoperačně zavedeným stentem v tepenném řečišti v průběhu operace.

Nejčerstvějším úspěchem Kardiocentra IKEM byla první úspěšná kombinovaná transplantace srdce a plic, provedená koncem roku 2007. Nemocná po dvouměsíční hospitalizaci opustila nemocnici a zůstává v dobré kondici v domácím ošetřování.

Klinika anesteziologie a resuscitace IKEM slouží rovněž jako výukové a školící pracoviště IPVZ, je sídlem Subkatedry kardiovaskulární a transplantační anesteziologie a intenzivní péče. Klinikou prošla celá generace kardioanesteziologů z celých Čech, kteří po revoluci zakládali nová kardiochirurgická oddělení (České Budějovice, v Praze FN Vinohrady, Všeobecná fakultní nemocnice, Nemocnice Na Homolce). Do všech těchto zařízení odcházel společně s kardiochirurgem vždy i zkušený anesteziolog.
Klinika anesteziologie a resuscitace Kardiocentra IKEM navázala na slavnou tradici anesteziologického oddělení ÚKECH a její snahou je tento odkaz dále naplňovat a rozvíjet.

Klinika anesteziologie
a resuscitace IKEM, Praha