|
reklama
| Několik vět... |
|
Jiří Wald |
| SANQUIS č.67/2009, str. 8 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Dostal jsem od paní šéfredaktorky k dispozici 1500 znaků, abych zavzpomínal na přelomovou událost v historii komunistické tyranie v Československu. U nás doma jsme poslouchali jen Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky a BBC, a tak jsme byli o obsahu Několika vět brzy informováni. Bylo jasné, že podepíšeme. Kdo první? Určili jsme si pořadí. Naše manželky souhlasily, že prozatím se zdrží pro případ, že by došlo k zatýkání a budou se muset postarat o děti. Muži budou podepisovat postupně od nejstaršího k nejmladšímu.
|
|
|
První tedy podepsal Několik vět otec, dr. ing. Milan Wald, CSc. Tituly u jména a profese (vysokoškolský profesor nebo člen Národního divadla, olympijský vítěz atd.) byly tentokrát důležitou součástí podpisu a dokládaly, že proti režimu nestojí jen několik málo odvážných z disentu. Pro nás doma to byla i jistá paralela s protirakouským manifestem českých spisovatelů, který jako jeden z prvních a jeden z mála profesorů Českého vysokého učení technického podepsal v roce 1917 dědeček mého otce profesor František Wald. Také tehdy záleželo velmi na postavení a vzdělání signatářů a jako vždy – těch odvážných nebylo právě v té tzv. elitní vrstvě národa mnoho. Po převratu v roce 1948 komunisté také náležitě ocenili Waldovo spojenectví s Masarykem, Marešem, Nušlem a dalšími a jeho jméno vymazali z historie české vědy...
Ale zpět k Několika větám. Protože jsme měli možnost archy s podpisy předávat přímo lidem z Charty 77, a ta měla vše skvěle zorganizováno, již druhý den četli otcovo jméno ve večerním vysílání Svobodné Evropy. Od rána pak zvonil doma i u něj v práci telefon, pršely otázky kolegů (což mimo jiné vypovídalo také o tom, kolik lidí poslouchalo svobodné exilové rozhlasové stanice). Otec se těšil mezi spolupracovníky velkému respektu – odbornému i lidskému. Jako bezpartijní vědec vedl pražské pracoviště Výzkumného ústavu hutní keramiky se sídlem v Bratislavě. Všichni věděli, že se nikdy před komunisty neohnul a neohne. Když tedy zazvonil také služební telefon z Bratislavy a sekretářka generálního ředitele se zeptala: „Pane doktore, že to není pravda, že jste podepsal Několik vět?“, otec nezaváhal ani sekundu: „Podepsal a v příštích dnech to podepíší i naši synové!“
Zbývalo pár měsíců do střetu na Národní třídě. Historie se opakuje a je dobré neztrácet paměť. I dnes už jistě někdo píše pokračování protirakouského manifestu, Dvou tisíc slov či Několika vět a v příštích dnech se možná na Facebooku budeme podepisovat, abychom se vyjádřili k tomu, co právě prožíváme. Doba i technika se mění, lidé však zůstávají stejní – i se svou touhou po svobodě.
Jiří Wald, vydavatel
|
|
|
|
|
obsah čísla 67 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
