A protože už tahle útočiště dávných let neexistují, spřádám teď ráda jeden velmi osobní pražský sen.
Kdesi v tajemném modrošedém oparu, nad kupolemi pokrytými měděnkou a strohými kostelními věžemi existuje, jak se mi v takových chvílích zdá, kavárna s mnoha stolky a od každého z nich je vidět dolů, na naše město, a ti nahoře odtamtud také shlížejí, skoro všichni tady kdysi žili. A já je znala. Jistě, některé jen z knih, jejich vlastních knih nebo z těch, které o nich napsali jiní, některé jen z obrazů, jež vytvořili, jiné díky jejich hudbě. Někteří mi byli blízcí, ty jsem znala dobře, byli jsme přátelé a jsme jimi, navzdory vesmírné vzdálenosti mezi námi, vlastně dosud. Tu a tam odkládají Nebeský deník a ze svého místa ve vzdušné kavárně mě pozorují. Někdy přitom udiveně nebo nesouhlasně vrtí hlavou, nemohou pochopit, proč se vrhám do něčeho, co jim, neboť už nejsou mezi námi, připadá přehnané, ne-li dokonce zbytečné. Přesto mi však drží palce, aby to dobře dopadlo. Nebo mi radí (a to se stává stále častěji), abych se už do ničeho nemíchala, po všech těch letech, kdy se událo tolik zlých i dobrých věcí, často takřka nepochopitelně převratných. Měla bych se držet víc zpátky, říkají, je přece dost mladých a nadaných...
Kdybych byla věřící, mohla bych své přátele tam vysoko v nadpozemské kavárně považovat za jakési anděly strážné. Ovšem lidé, kteří jsou pravidelnými hosty mé vysněné kavárny, měli v době, kdy ještě dleli mezi námi, s takovými nebeskými bytostmi pramálo společného, i když... kdo ví?
Ostatně - andělé strážní? Který bůh by mi je tak mohl poslat? A jakým jazykem bych se ho mohla dovolat? Máminou němčinou, tátovou češtinou nebo hebrejštinou svých předků? Ale možná hovoří pánbůh na prahu tohoto tisíciletí novým, dosud neznámým jazykem, aby přivedl všechny obyvatele Země navzdory jejich nesmyslným umělým hranicím k obstojnému soužití. Takový bůh by byl opravdovým vykupitelem. V Praze se ještě neukázal.
A tak se mi stává, že dostanu-li se do úzkých, obracím se na své přátele ve vysněné kavárně s prosbou, někdy i velmi naléhavou: Vy tam nahoře, tak mi přece pomozte, vždyť víte, co teď musím udělat, o čem rozhodnout! Mám, nebo nemám? Je to zvláštní, ale často pak najednou opravdu vím - alespoň se domnívám, že vím -, co mám, anebo nemám dělat. Tak přece jen andělé strážní? Nad šálkem nadpozemské kávy? A proč vlastně ne?
Koncem třicátých let jsem bydlela na Starém Městě v Melantrichově ulici číslo sedm. Dům číslo čtrnáct s nádherným portálem s medvědy je rodným domem spisovatele Egona Erwina Kische. Když jsem se nastěhovala do podkrovního pokojíku v čísle sedm, bydlela v domě U dvou zlatých medvědů ještě Egonova maminka. Ctili ji a milovali nejen všichni její synové, a těch bylo pět, nýbrž i široký okruh jejich přátel. Kolik let by jí dnes bylo, když jejímu Egonkovi už táhne na sto dvacet? Co by ti dva řekli dnešní Melantrišce?
Nyní zde sídlí nóbl restaurace s příslušně nóbl cenami, restaurant Mucha. S naším krajanem, malířem Alfonsem Muchou má společné jen to jméno. Dále je tu obchod se zdravou výživou firmy Country life a naproti domu, kde jsem kdysi bydlela, je elegantní cafeterie. Poslední léta před válkou tam býval hodinový hotel, večer před ním postávaly na chodníku holky. Kromě jejich zákazníků byli chodci procházející naší krátkou ulicí většinou literáti, antifašisté, kteří emigrovali z Hitlerovy říše, a pražští přátelé Egona Erwina. Všichni dostali u matky Kischové koláč a kávu. Pokud bylo třeba, dostalo se jim i účinné pomoci. Mezinárodní turistika? O té se tehdy Melantrichově ulici ani nezdálo.
„Pro ty fešandy z bordelu nejsem zrovna ideální soused, chodí za mnou samí ztroskotaní velikáni a znavení borci ze spisovatelské branže,“ poznamenal Kisch, když jsme se jednou pozdě večer vraceli z Klubu Bertolta Brechta domů. „Ale takový novinářský zelenáč, jako jsi ty, který je teprve na prahu skutečného života, ten by měl sousedství se mnou náležitě ocenit. Pozvi mě teď teda laskavě na kafe.“
„Kdepak,“ řekla jsem tenkrát, „bylo by to dneska nejmíň tvý padesátý a navíc je už dávno po půlnoci. Zelenáči se musí pořádně vyspat.“
Jestlipak si dnes Egonek u svého nedosažitelného kavárenského stolku myslí, že jsem v duchu naší Melantrišky, později hotelu Moderne ve Versailles, kde jsem před vypuknutím války bydlela nějakou dobu společně s manželi Kischovými, a ještě později v bezpečí naší exilové komunity v Mexiku prožila „skutečný život“? Zdá se mi trochu nespravedlivé, že se nyní musím trápit takovými úvahami sama, a co teprve s odpověďmi na mnohem závaznější otázky, které nám dřív ani nepřišly na mysl! Kolektivní moudrost tehdejších časů nadobro selhala. A ve vysněné kavárně se moudří včerejška halí do tajemného mlčení.
Kisch mi ze své nebeské kavárny nedal vědět, ani když mu v Praze ze hřbitova ukradli bronzovou hlavu. Tak se stalo, že jsem teprve po mnoha týdnech při náhodné návštěvě krematoria a přilehlého kolumbária ke svému úžasu spatřila, že na místě je pouze zelenobílý mramorový sloupek se jménem Kische a jeho ženy Gisely. Z kamenného podstavce, odkud na nás shlížela velmi zdařilá hlava z bronzu, vyčnívá jen zrezivělý šroub.
„Egonku!“ vykřikla jsem zděšeně, „kde máš hlavu?“
„Možná u soudruhů,“ zněla stručná odpověď. V kischovsky reportérském duchu ještě dodal: „Po barevných kovech je dnes skoro větší sháňka než po drahých. Bronz patří na černém trhu k nejžádanějšímu zboží, a co teprve hlava! Jestli se chceš dozvědět víc, obrať se na kompetentní specialisty z mezinárodního koncernu překupníků barevných kovů. Neříkal jsem ti snad dost často, že zvláště v tak choulostivých záležitostech musíš pracovat jen s ověřenými informacemi?“
V tomto choulostivém případě jsem ověřené informace přirozeně na žádných kompetentních místech ani při nejlepší vůli získat nemohla. Když jsem dala v novinové noticce průchod svému pohoršení nad tímto vandalským činem, zastavovali mě pak občas na ulici dokonce i neznámí lidé a ptali se: „Už vám vrátili Kische?“ Ach, drazí Pražané! Hlava se vrátila na místo, respektive se znovu odlila až díky společné iniciativě někdejšího českého časopisu Signál a hamburského týdeníku Der Spiegel.
„Tak teď jsi zase kompletní, Egonku, dokonce ještě kapku důstojnější než předtím,“ řekla jsem mu, když byla nová kovová hlava konečně upevněna na místo a slavnostně odhalena.
Kisch nadzvedl obočí, automaticky sáhl po další, ovšem jen rajskými vůněmi plněné cigaretě a shovívavě poznamenal: „Mezi galerkou jsem se vždycky cítil ve svém živlu, jak známo. Ti mi můžou ukrást i vlastní hlavu.“
„Však se taky stalo,“ poznamenala jsem. „Ale další si už budeš muset laskavě obstarat sám. Jednou mi to bohatě stačilo.“
Něco bych ostatně moc ráda věděla. Mohu se Egona zeptat, jestli se v téhle kavárně, nebo v některém jiném lokále na věčnosti setkal s Tonkou Šibenicí? Kisch rád vykládal různé milostné historky, ale ve věcech, jež se týkaly jeho osoby, býval překvapivě rezervovaný.
„V takových záležitostech jsem spíš pro praxi než pro plané teoretizování,“ prohlašoval.
Ostatních se ovšem zcela bezostyšně vyptával i na nejsoukromější věci. Ale s Tonkou Šibenicí, jeho literární hrdinkou, již pojmenoval podle reálného předobrazu - říkaly jí tak její kolegyně, zákazníci i policisté -, s tou se to mělo jinak.
„Tonku Šibenici, která ochotně splnila odsouzenému vrahovi poslední přání a strávila s ním noc před popravou, jsi přece za odměnu umístil do nebeského nevěstince, Egonku. Už jsi ji tam navštívil, nebo dokonce přivedl do své společnosti v Kavárně nad Prahou?“
„Myslíš, že by ji to tady mezi námi, veterány literatury, bavilo? Ta je zvyklá na onačejší společnost. A tak zůstane tam, kam jsem ji umístil. Má radost, když se u ní občas stavím s Xenií Longenovou, která ji jako první báječně hrála na divadle. I v téhle tvé vysněné kavárně musí být jistý pořádek, ač jsi nás tu pěkně smíchala dohromady.“
„Na to mám přece právo! Bez mé fantazie by vaše kavárna šla už dávno do háje, nesedával bys u stolu štamgastů a neobklopovalo by tě pražské nebe.“
„To je pravda,“ řekne Kisch zamyšleně a shora mi zamává. „Přece jen tě Melantriška něco naučila.“
Do vysněné kavárny si také ráda promítám svou maminku. Ovšem jako mladou dívku, jak jsem ji znala z jedné fotografie, která se bohužel ztratila ve víru času. Vysoká a štíhlá, v dlouhých bílých šatech přepásaných širokou tmavou šerpou, zvlněné světlé vlasy v týlu pevně svázané tmavou stužkou, jistě stejné barvy jako šerpa. Pohled měla poněkud zahloubaný, avšak docela optimistický.
Když se člověk na ten snímek pozorně zadíval, pochopil, proč k jejím přátelům patřil pražský malíř a portrétista Emil Orlik a také Wolfgang, nejstarší z bratrů Kischových, jenž padl za první světové války. Jsem si jistá, že ji, převtělenou do tehdejší dívčí podoby, éterická kavárenská společnost ochotně přijala mezi sebe a ona mě společně s ostatními hosty z dáli sleduje, trochu ochranitelsky, trochu ustaraně i nabádavě.
A tak se občas dívám z okna svého městského bytu do šedé zakouřené oblohy a uklidňuju ji: „Vážně si se mnou nemusíš dělat starosti, mami, vždyť jsem už dosáhla věku, který tobě nebyl ani zdaleka dopřán. Tobě už nikdo nemůže klást za vinu, co dělám, nebo nedělám. Už to jde dávno všechno na mé triko. Ať ti Duško, můj muž, a Egonek, můj otcovský přítel (nikdy ses s ním u Kischů nesetkala?), vyprávějí, jak se mě občas pokoušeli vtáhnout do svého navyklého způsobu života - který mi arci vyhovoval jen do určité míry - a co z toho vzešlo, a co ne.“
„Leničko, občas je dobré mít svou hlavu, ale mnohem častěji to přináší svízele,“ řeklas mi jednou a já to tenkrát považovala za jednu z těch nesmyslných průpovídek, jimiž dospělí tak rádi častují mládež. Mezitím jsem už ovšem v tomto ohledu získala vlastní zkušenosti.
Za poslední světové války jsem v pařížské věznici a ke svému zděšení i v pražské „socialistické“ zhruba deset let poté strávila celkem jeden rok v samovazbě. Ani tam jsem tvrdošíjně nevzdala své snění, jakkoliv bylo těžké, aby se sny nezvrhly v noční můry.
Má Kavárna nad Prahou za těchto katastrofálních okolností nefungovala. Nemohla jsem zavolat na pomoc její stálé osazenstvo, a ani mi to nepřišlo na mysl. Možná tehdy nějaký dobrý duch oddělil zem a takzvané nebe neprůhledným závěsem (v žádném případě to nebyla zeď!), aby zločiny, které se tu v padesátých letech tak pustošivě šířily, nezasáhly i hájemství snů. V oné době nebylo nebe plné houslí, a kdyby bylo, hrály by falešně. To by ale leckterý z hostů kavárny špatně snášel. Napadá mě kupříkladu Max Brod - drobný muž s lehce ohnutými zády a hlubokýma černýma očima, kterého jsem jako dítě vídala v Novém německém divadle, když mě matka vzala na premiéru nějaké opery. Pěvci na jevišti, hudebníci v orchestřišti i dirigent na stupínku na něj vrhali nervózní pohledy, když publiku děkovali za potlesk. Tleskal i Brod? Nespěchal pryč hned, jak dozněl poslední tón? A pokud ano, tak proto, aby ještě stihl zařadit svou kritiku do ranního vydání Prager Tagblattu? A bude chválit, nebo představení ztrhá? Hlavně proboha aby všechno neodbyl jen jakoby mimochodem utroušenou, chladně odmítavou poznámkou! Pro pražské milovníky opery byla totiž recenze z pera Maxe Broda v Prager Tagblattu rozhodující. Co se líbilo jemu, zamlouvalo se většinou i jim. Co Brod odmítl, nemohlo uspokojit ani je.
S Maxem Brodem, pozdějším dramaturgem divadla Habimah v Izraeli, jsem se letmo setkala jen jednou.
„Těžko se na to budete pamatovat, pane Brode,“ odvažuji se dnes, ze vzdálenosti světelných let, připomenout onen rozhovor, pro něj zcela bezvýznamný, ale pro mě tehdy podivně znepokojivý. „Při jedné studentské akademii Štěpánského gymnázia - i vy jste ho kdysi navštěvoval - mě vám můj třídní profesor dr. Oscar Kohn představil jako talentovanou dívku, které jste si všiml na jevišti, a zeptal se vás, zda byste pro mě nemohl něco udělat. Kvůli neutěšené finanční situaci rodičů nemohu prý k jeho lítosti dále studovat, a přitom jsem, jak řekl, bezesporu umělecky nadaná.“
„Snad ano,“ řekl jste tenkrát a hlubokýma černýma očima jste si mě s požitkem prohlédl od hlavy k patě. „Zastavte se někdy u mě, slečinko. Prakticky denně mě najdete v redakci. Snad bych mohl...“ A větu jste nedokončil.
„To laskavě pusť okamžitě z hlavy!“ prohlásila rezolutně moje matka nestrpíc odporu, když jsem jí vyprávěla o této „fantastické šanci“. „Takové nedokončené větičky jsou pro mladá děvčata velice nebezpečné!“
A tak má umělecká kariéra skončila ještě dřív, než začala. Ve známosti s Brodem mohu pokračovat po libosti teprve nyní, nezatížena pozemskými domněnkami.
„Jeden motiv ze Symfonietty Leoše Janáčka, na jehož světovém věhlasu jste s tak obdivuhodnou energií a vytrvalostí pracoval, zní nyní z popudu prezidenta Havla na nádvoří Pražského hradu při vítání vysoce postavených hostí. Dokázal jste si něco takového představit v době, kdy jste se snažil prosadit Lišku Bystroušku na světových operních scénách?“
„Ale,“ řekne Brod očividně potěšeně, „to mi skutečně uniklo. Takže už ne heroicky hlaholivé zvuky, nýbrž plnokrevná hudba čerpající z lidových nápěvů. Zajímavé. Praha je tedy nadále, nebo lépe řečeno opět, velmi poutavá.“ A pátravě se rozhlíží, jako by chtěl najít mezi hosty Kavárny nad Prahou, kteří spolu rozmlouvají nebo zasněně hledí do dáli, bělostnou hřívu moravského skladatele a říct mu tu potěšující zvěst. Ale kdoví, možná Leoš Janáček navštěvuje jiné elysium, kam chodí především hudebníci, a už dávno se tam spokojeně raduje z této nečekaně získané pocty.

Úryvek je z knihy Lenky Reinerové
Kavárna nad Prahou, která vyšla v nakladatelství Labyrint v roce 2001