|
reklama
| Chvála sonetů |
|
Martin Hilský |
| SANQUIS č.67/2009, str. 34 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Je to až zázrak, co všechno se vejde do oné stísněné komůrky, která na šířku měří pouhých pět stop a na výšku čtrnáct řádků, když do ní vstoupí William Shakespeare.
|
|
Přišel, jako skoro vždycky, k hotovému. Převzal sonet tak, jak mu jej zanechali jeho předchůdci, včetně oné drobné úpravy, onoho rétorického ocásku, který mu vymysleli básníci Wyatt a Surrey a kterému se říká heroický kuplet, třebaže v Shakespearových sonetech na něm heroického není vůbec nic. Spíše je to epigram či aforismus, zkrátka vypointovaná sentence, jakoby vypůjčená ze soudobých příruček rétoriky či dvorských manuálů dobrých mravů.
Shakespeare se v tomto ohledu projevil jako autor naprosto nevynalézavý. A přece se, jako vždy a všude, i v tomhle stísněném prostoru zařídil po svém. Židli si přistrčil trochu blíž ke stolu, malinko natočil papír, a namísto aby své sonety adresoval krásné a zbožňované ženě, oslovil v nich mladého aristokrata, svého mecenáše, a začal ho nabádat, ať se ožení a založí rodinu.
V sonetu se seběhlo už ledacos. Prostořeká a hubatá Becchina Cecca Angiolieriho v něm byla dřív než Dantova Beatrice či Petrarkova Laura. A Michelangelo Buonarroti také napsal část svých nejkrásnějších sonetů krásnému Tommasu Cavalierovi. Ale vyzývat mladého, krásného, bohatého a mocného muže, aby měl děti? Cožpak to je, řekněte sami, vhodné téma pro jednu z nejslavnějších sonetových knih světové poezie? Děti jako pojistka na věčný život? Děti jako zaručeně nejvýhodnější investice do vlastního já? Lichváři vlastní krásy? Děti jako úroková míra nesmrtelnosti? Cožpak se Shakespeare, například v Sonetu 6, rozhodl udělat nesmrtelnou poezii i z bankovnictví?
A kdyby zůstalo jen u toho! Co tomu asi říkal Shakespearův spanilý aristokratický patron, když se v Sonetu 20 dozvěděl, že Příroda ho původně stvořila jako ženu, až později se rozhodla mu změnit pohlaví, neboť se s ním chtěla, možná trochu na truc Shakespearovi, milovat sama? Ale Shakespeare nakonec na Přírodu vyzrál. „Tvá láska patří mně, ač vybaven / Přírodou byl jsi k potěšení žen,“ říká vítězně, leč s náznakem jisté lítosti v závěrečném dvojverší.
|
|
|
Prof. PhDr. Martin Hilský, CSc.
Anglista překladatel esejista a profesor anglické literatury na Univerzitě Karlově patří k předním českým překladatelům díla Williama Shakespeara a je také ústřední postavou Letních shakespearovských slavností. Vedle desítek her přeložil Shakespearovy Sonety (1997), za překlad obdržel Jungmannovu cenu.
|
|
Dovedete si představit, že by něco podobného napsali básníci „sladkého nového stylu“, například Dante či Petrarca? Něco takového se přece v sonetech dělat nemá. Shakespeare to udělal a budiž mu za to dík. Sonet 20 připomene řeckou báj, v níž si bohové, tolik podobní lidem, dělají naschvály a znepříjemňují si život, jak to jen jde. Je to sonet cudný i necudný a jeho adresát je, podobně jako například Orlando Virginie Woolfové, mužského i ženského rodu zároveň, „můj milý“ a „moje milá“. Je to renesanční hermafrodit neboli obojetník neboli androgyn.
Řečovou obdobou androgynství je významová podvojnost. Podvojné či obojetné nejsou v Shakespearových sonetech jen významy slov, ale také postoje, emoce a nálady těmito slovy vyjádřené. Hluboce ambivalentní je i vztah Shakespeara k mladému, krásnému a urozenému adresátovi sonetů. Dvacátý sonet je vyznáním lásky, renesanční chválou zbožňované a uctívané bytosti. Zároveň je to básnický žert, choulostivá anekdota, která by adresáta neoplývajícího smyslem pro humor mohla hluboce urazit.
V tom se Shakespeare vyzná mistrovsky. Nejenže v jediném sonetu dokáže lichotit a zároveň urazit, ale umí lichotit tím, že uráží, a urážet tím, že lichotí. Shakespearovy sonety zkrátka nejsou vždy tím, čím se zdají být, a často se zdají být tím, čím nejsou.
Dnes je všeobecně přijímaným názorem, že prvních sto dvacet šest sonetů je adresováno příteli, zatímco adresátkou ostatních sonetů (s výjimkou posledních dvou) je žena. Je velmi pravděpodobné, že oním aristokratickým přítelem a mecenášem básníka byl hrabě ze Southamptonu, je možné, ale zdaleka ne jisté, že černou dámou sonetů byla Mary Fitton. Ale již to, že Shakespeare stvořil černou dámu sonetů, je cosi pozoruhodného, ba převratného v historii sonetového básnictví.
Hlavně, že sonety jsou
Dodnes se neví, kdy přesně a za jakých okolností Shakespeare sonety psal. Nepopiratelným faktem je, že kniha s názvem Shakespearovy sonety (Shakespeare´s Sonnets) poprvé vyšla v červnu roku 1609. Stejně jisté je, že šlo o pirátské vydání nakladatele Thomase Thorpa a že Shakespeare o vydání sonetů nevěděl, neprovedl autorské korektury a nestanovil pořadí sonetů. Žádné jiné Shakespearovo dílo, snad s výjimkou Hamleta, nevzbudilo tolik komentářů, dohadů a spekulací jako Sonety. Jedinou nezpochybnitelnou jistotou je prostá, ale nadmíru významná skutečnost, že Sonety jsou.
Jak ale Sonety jsou? Proč se staly dílem kultovním a kanonickým? Proč ani po čtyřech staletích ani trochu nezestárly? Proč žijí dnes ještě intenzivnějším životem než v době svého vzniku? Proč je v bezpočtu jazyků této planety čte více čtenářů než kdykoli předtím? Samá proč. Mnoho otázek, málo odpovědí.
Sonety Williama Shakespeara
75
Jsi pro mne, lásko, chlebem vezdejším,
deštěm, co něžně zkrápí suchopár,
já boháč jsem, co strádá bohatstvím,
po klidu toužím, nalézám jen svár:
jásám, že mám tě, pak hned strachy hynu,
že mi tě vezme krutý zloděj Čas,
žárlivě střežím tě, však za vteřinu
všem očím pyšně dám tě na pospas,
hned tebou zpit, hned zase zmírám žízní,
sotva jsem syt, hned hlady umírám,
jsem touhou štván a rozkoš hledám v trýzni,
šílím, když chci tě, šílím, když tě mám:
den co den hladov, denně přesycen,
slastí i strastí zmírám každý den.
73
Ten roční čas je, vidíš, na mně znát,
kdy žluté listy, těch pár posledních,
na větvích visí, jimiž třese chlad -
v těch pustých kůrech ptačí zpěv už ztich.
Smrákání toho dne už ve mně uvidíš,
co po západu slunce zkomírá;
černá noc kradmo unáší ho pryč -
ta pečeť klidu, smrti druhé já.
Ve mně už vidíš žár se tetelit,
co na popelu svého mládí leží
jak v poslední své žhavé posteli;
čím plál, tím dohořel - teď doutná stěží.
Když tohle vidíš, rozhoříš se touhou
milovat víc, co ztratíš zanedlouho.
18
Mám srovnávat tě s krásným letním dnem?
Tvá krása září víc, víc laskavá je:
vždyť létu brzy skončí pronájem
a vichr serve něžné poupě máje.
Vždyť slunce někdy příliš prudce září
a za mrak jindy zmizí jeho jas,
a každou krásu vždycky něco zmaří,
náhoda, stáří, bezohledný Čas.
Tvé věčné léto však nic nezahubí,
tvá něžná krása bude věčná též,
na tebe Smrt si marně brousí zuby,
v mých věčných verších věčně přežiješ.
Vždyť v očích těch, kdo tohle budou číst,
budeš žít ty i popsaný můj list.
66
Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,
jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak neschopní na schopné berou bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem jenom pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.
„To ty jsi, lásko, moje věčné téma,“ napsal Shakespeare v devátém verši Sonetu 76. Pojmenoval v něm nejen téma jednoho svého sonetu, ale vlastně celé sonetové knihy. Neboť Shakespearovy Sonety jsou především velkou knihou lásky. Ale to platí téměř o všech sonetech renesanční doby, můžete ihned namítnout. Psal snad o něčem jiném Dante, Petrarca, Michelangelo, Ronsard nebo například anglický dvořan, diplomat a voják sir Philip Sidney? V čem tedy spočívá výjimečnost Shakespeara?
Zdá se, že hlavně v tom, že Shakespeare byl, na rozdíl od velké většiny ostatních autorů sonetů, v prvé řadě dramatický a divadelní básník. Ona komůrka či básnický prostor shakespearovského sonetu, co měří na šířku pět stop a na výšku čtrnáct řádků, je vlastně malé shakespearovské jeviště, každé slovo v něm je herec, každý verš pak divadelní part. A na tomto malém jevišti světa Shakespeare předvádí, co umí: přesvědčuje, radí, stěžuje si, utěšuje, vytýká, poučuje, nabádá, napomíná, vyzývá, chválí, lichotí, vemlouvá se, varuje a hrozí, zatracuje, prosí, vzteká se, soptí, nadává, vysmívá se, naparuje se i pochybuje, uráží i uctívá, zpívá a spílá, zoufá si i doufá. Je přímočarý i manýristicky komplikovaný, fyzický i metafyzický, a ať píše o lásce či uplývání času, je v tom obsažena komedie i tragédie lidského údělu.
Právě v tomto neobyčejně širokém rejstříku emocí a vášní spočívá originalita Shakespearových sonetů především. Shakespearovy Sonety jsou knihou dobré lásky, ale také lásky bolestné, ba mučivé, vypovídají o lásce erotické i platonické, o lásce věrné i nevěrné, o lásce ryzí i o lásce zrazované a neustále zraňované, o lásce sobecké, ale také o lásce nesobecké, obětující se a sebepopírající, o lásce, která dokáže všechno dávat a nebrat nic.
Vyznání beze jména
Bytostná ambivalence Shakespearových sonetů se projevuje i v tom, že na rozdíl od všech ostatních renesančních básníků Shakespeare nepoužil v Sonetech jediného vlastního jména (nepočítáme-li hříčku se Shakespearovým křestním jménem v sonetech 135 a 136). Komunikační model jeho sonetů spočívá v prostém a blíže nespecifi kovaném vztahu „já“ a „ty“. Tento vztah představuje základní dramatickou, divadelní situaci sonetů a propůjčuje jim nadčasový, univerzální význam. Člověk tu mluví k člověku a není náhodné, že velká většina sonetů jsou implikované dialogy. Každý Shakespearův sonet lze chápat jako rozhovor či jako dopis ve verších, celou jeho sonetovou sbírku jako básnickou korespondenci.
Žádné Velké Umění, v němž promlouvá Bard či Klasik. Spíš příležitostná poezie, jakési básnické dopisy. Tak trochu sváteční shakespearovská pošta. Žádné velké myšlenky, žádné věčné pravdy. Jen paradoxy konkrétního bytí.
Foto: © AGENTURA SCHOK – Viktor Kronbauer
Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.
|
|
|
|
obsah čísla 67 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
