Divadelní manželství
Na první pohled je jasné, že Lucie Trmíková ráda experimentuje. Právě v tom se také výborně shoduje s režisérem Janem Nebeským, s nímž často spolupracuje. „S ním to vždycky znamená velkou otevřenost a odvahu pustit se do věcí, které nejsou prozkoumané.“ Je třeba hned dodat, že Jan Nebeský je i jejím životním partnerem. Neovlivňuje jejich vztah až příliš práce? „Ne, opravdu to nemá žádný negativní dopad na naše soužití, naopak, je úžasné, jak si rozumíme.“ Občas tak vznikají opravdu „rodinná“ představení: Lucie napíše scénář a hraje, Jan režíruje, a protože sám maluje, navrhne někdy i scénu. Spolu mají tři děti. Nejstarší Vojtěch do divadla chodí rád a chce zkusit i psát. Nejmladší Krystinka je ve druhé třídě, chodí do dramatického kroužku a divadlo také miluje.
Jen prostřední Josef jej nesnese. „Jednou jsem ho vzala na pohádku, ve které jsem i hrála, a on se po celou dobu ani jednou nepodíval na jeviště. Když jsem se ho po představení zeptala, jak se mu to líbilo, jenom zarputile zavrtěl hlavou: Nelíbilo!“

Nic není jisté
Ne vždy byl jejich život tak idylický, jak se teď může zdát: Lucie Trmíková a Jan Nebeský zažili chvíle, kdy jim opravdu nebylo veselo – to když ze dne na den ztratili veškeré jistoty. Divadelní profese bývá nestálá, a tak se po rozpadu divadelního souboru Komedie najednou oba ocitli na volné noze. Synové byli malí, Krystinka v kočárku. „Tehdy jsem měla opravdu strach. Bála jsem se, že to nezvládneme. Ale tohle období mě alespoň naučilo, že na tomto světě vlastně jistota neexistuje. Nic nemáte napořád.“

O Shakespearovi
Ačkoli většinou hraje vážné role, na shakespearovských slavnostech účinkuje v bláznivé Komedii omylů. Jaká je její Adriana, jejíž muž pije, chodí za ženskými a ona se ho všemožně snaží udržet? „Je to žena, která se bojí, že ji manžel už nechce. Jakou větší roli jako žena můžu vůbec mít? Je to věčné téma. Postava Adriany má úžasnou hloubku, dává velký prostor pro hraní.“
Shakespeare ji přitahuje i jako scenáristku. Momentálně se jedná o tom, že bude uvedeno její komorní představení Kabaret Shakespeare v rámci slavností. V něm po svém zpracovává jeho sonety a hlavně příběh, který se v nich podle ní rýsuje, milostný trojúhelník mezi Shakespearem, jeho milencem a jeho milenkou. „Sonety mě fascinují – s jakou lehkostí a zároveň vnitřní silou jsou napsány. A ten strach ze stáří a smrti! Zároveň je v nich i láska a naděje, která je osvobozující.“

Divadlo je výzva
Divadelní role i scénáře Lucie Trmíkové jistě patří k těm, jež lidem nabízejí řadu podnětů k zamyšlení. A co když si jde někdo do divadla jen odpočinout? „Tomu já neříkám divadlo. Divadlo je pro mě cesta do neznáma, výzva, provokace, a této výzvy se divák musí účastnit. Ne si sednout do ušáku a ‚bavte mě‘. To se mnou nesouvisí, to nechápu.“

Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.