|
reklama
| Slzy na poště |
|
František Houdek |
| SANQUIS č.65/2009, str. 78 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
aneb Z mých malých Amerik
Chodit na poštu v pozdním odpoledni je zajisté šílenství, ale já měl v práci zrovinka prostoj a chtěl jsem mít složenky konečně z krku. Ta „moje“, jakkoli poměrně blízko centra Prahy, je taková poštička venkovského typu: tři přepážky, jedna permanentně zavřená.
|
|
|
|
|
Vždycky, když se k té poště zdálky blížím, hraji si takovou hru: pokud z ní, než dorazím, vyjde víc lidí než vstoupí, mám štěstí a půjde to rychle. Tentokrát ven ani noha, zato vstoupili tři, jeden dokonce s berlou. Špatné, moc špatné znamení. A fungovalo, spíš než poštu jsem našel čekárnu.
Starý pán s berlou se na jedinou lavici pro dva nevešel. Přesněji řečeno, obě tam sedící staré dámy ho chtěly pustit, ale on, zjevně gentleman staré školy, se odmítl posadit, když jedna z nich bude stát.
Všichni jsme tedy přešlapovali (až na pána s berlou, ten na bolavou nohu přešlápnout nemohl) a s různou mírou nevraživosti jsme sledovali úřednice za přepážkou. Čím dál víc se mi zdálo, že ta soustředěním zrudlá stvoření mě svojí pomalostí strašlivě zdržují. A což teprve, když se k přepážce dostal nějaký složitější případ, třeba poslíček odnášející denní poštu firmy! To se moje averze přenesla i na něj. Nu, aspoň jsem se ovládal. Dva statní chlapíci přede mnou, evidentně předtím posilnění, to nedokázali. Všechno, co v jejich očích znamenalo zdržení, komentovali bezmocným rozhozením rukou a hlasitým „Chm-chm!“
|
|
Postupovali jsme zpolehounka a atmosféra houstla. Z kanceláře za námi vyšla úřednice a zamířila do jiných dveří. „Dobrý den, paní, prosím vás, nemohli byste aspoň načas otevřít i tu třetí přepážku?“ zeptal se jí stařec s berlou, který už se sotva držel na nohou.
Podrážděně si ho změřila, ale spatřivši jeho vetchý habitus, nepatrně zvlídněla: „Pane, můžete bejt rád, že tady vůbec jsme! Už mockrát nás chtěli úplně zrušit, a to byste potom musel chodit na velkou...“ A rázně zapadla.
Konečně! Ne, já ne, na řadu přišel muž s berlou.
„Pane, pro tu zásilku jste si přišel moc brzo, já to tady ještě nemám. Až k šestý hodině, ale ještě líp zejtra,“ pronesla žena za přepážkou.
„Brzo,“ hlesl pán popleteně.
Pak se vzchopil: „Ale já to mám daleko a špatně chodím...“
„Tak to jste měl bejt přes den pořádně doma a mohl jste to dostat rovnou od pošťačky!“ „Já jsem BYL doma a hlídal jsem zvonek, poněvadž jsem tohle psaní čekal. Je důležité a moc ho potřebuju...“
„Nic si z toho nedělejte, pane, na mě pošťačka taky ani nezazvoní a rovnou mi hodí lístek do schránky...“ utěšovala ho jedna z přítomných stařenek.
„Jestli to potřebujete tak nutně, tak se tady posaďte a zkuste si počkat.“
„Já... už nemůžu čekat,“ vysoukal se sebe starý pán a zrudl.
Mám několik velmi starých přátel, proto jsem pochopil. Nemohl dál čekat, nevydržel by tak dlouho nečurat.
„Počkejte, zkusíme to takhle. Dneska už se s tím tedy nedá nic dělat, ale já si ten váš lísteček okopíruji a promluvím s pošťačkou. Vy jděte hezky domů a zítra dopoledne vám to přinese znova. Hlavně nezapomeňte hlídat zvonek. Ano?
„Děkuji, moc, moc děkuji!“
Kontrolní otázka: Co znamená ta kurzíva?
Nápověda: Poprvé jsem viděl odcházet z pošty člověka v slzách.
Kresba: Luděk Bárta, foto: archiv F. Houdka
Celý článek ve formátu pdf naleznete zde.
|
|
|
|
obsah čísla 65 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
