|
reklama
| Vítejte v Labyrintu světla |
|
Pavel Kočička |
| SANQUIS č.66/2009, str. 24 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
V někdejší čistírně odpadních vod v Praze – Bubenči se dějí podivuhodné věci. Jak by také ne, když hru světel a stínů tady režíruje skupina výtvarníků v čele s Petrem Niklem a Ondřejem Smeykalem. A kdo účinkuje? Každý, kdo má chuť si hrát. Nebojte, ještě jste to také nezapomněli...
|
|
|
Objekty nabízejí nečekané zážitky a podivuhodné obrazy, tak jako zrcadlový Sloup Ondřeje Smeykala
Z rozpáleného letního dne vstoupíte do chladné „kobky“ bývalé kanalizační čistírny. Chvíli máte pocit, že jste přišli o zrak, ale pak si uvědomíte ten čilý ruch okolo vás. Kolem pobíhá spousta dětí a rodičů, kteří si hrají, zkoušejí, objevují. Náplní nejnovějšího projektu Petra Nikla a Ondřeje Smeykala je opět interakce mezi umělcem a divákem, či spíše něžné objevování her a hříček interaktivních instalací. V Labyrintu světla tuto výzvu nejlépe chápou právě děti, které dokážou v podzemí strávit i hodiny. A strhnou ke hře své pragmatičtější rodiče.
|
|
|
Petr Nikl - Bulva
Prostor pražské kanalizační čistírny v Bubenči je ke hrám mimochodem jako stvořený. Vzpomínáte? Kdysi se tu natáčel film Záhada hlavolamu. Možná také proto máte pod secesními klenbami stále pocit, že se kolem vás dějí záhadné věci. A taky že ano! Z jednoho kanalizačního tunelu, kdesi u stropu, zrovna vyjíždí stříbřitá kanoe. Kde se tu bere? Pak kap, kap, kap... Kapka po kapce naplňují nádoby zavěšené nad hladinou. Musíte se velmi soustředit, aby vám neunikl okamžik, kdy se obsah první přelije do druhé, do třetí... Sledovat kapající vodu je jako podrobit se hypnóze, koncentrujete se jen na tu jednu sekundu, zapomenete na spěch venkovního světa. Jako když se díváte na tekoucí řeku.
|
|
|
Čestmír Suška – Kovové schránky
Celou budovu najednou od podzemí až po střechu zaplní zvuky píšťal. To někdo další nasedl na speciální bicykl-varhany od Jiřího Konvrzka. Melodie, jež tenhle nástroj vyluzuje, jsou tak trochu jako svět tam za zdí: neurčité, klouzavé, pak zase majestátní, bouřlivé. Stačí malá změna rytmu, síly, kterou se opíráte do pedálů, a nástroj se chová zcela jinak. Hraje po svém a hraje si také s vámi.
Hlavním tématem výstavy je ale světlo ve všech podobách. Věděli jste, že světlo může být veselé, hravé, smutné, ale i děsivé? Když se na vás v nafialovělé tmě upřou desítky tajemných očí, raději byste byli zase na denním světle, kam na vás nedohlédnou.
V jiných objektech se světlo láme, odráží a září. Páčkami, hejblátky a točítky vytváříte stále nové vzory. Některé vidíte pouze vy ve svém vlastním soukromém světě, jiné se promítají na velká plátna. Jakmile takový přístroj opustíte, hned je u něj náhradník a sám zkouší všechny prostředky vizuálního umění.
Autorům se na výstavě podařilo doslova rozhýbat industriální architekturu stavby. Ožívá díky hravým exponátům a nadšení návštěvníků – objevitelů. Kdyby vám někdo řekl, že půjdete na výstavu objektů, které fungují na bázi řady fyzikálních jevů, a ona vás okouzlí, věřili byste mu?
|
|
 | | Milan Cais – Žaluzie |
|
 | | Ondřej Smeykal – Hranol s jezdci |
|
|
|
|
| Ondřej Smeykal – Magnetický stůl
|
|
|
|
|
obsah čísla 66 |
 |
ročník 2009 |
|
témata |
|
|
