reklama




naši partneři
 
reklama


Pořád se mám na co těšit
Renata Červenková  
SANQUIS č.48/2006, str. 38


Až se v říjnu roku 2007 přijdou v Bruselu, sídle Evropské unie, podívat první návštěvníci na výstavu nazvanou „Evropa, kolébka vědeckého porodnictví“, sotva je napadne, že za ní stojí muž, který v lednu oslaví 78. narozeniny.

Právě tolik totiž bude prof. MUDr. Antonínu Doležalovi, DrSc., uznávanému gynekologovi pražské „Zemské porodnice“. Patří totiž k těm lidem, kteří stáří nepovažují za etapu nicnedělání.

Jak jste přišel právě na tenhle námět?
Pořád kolem sebe slyším o evropské spolupráci, a tak mě jednoho dne napadlo, že příklad jedné nádherné evropské spolupráce důvěrně znám - totiž porodnictví. Z Francie, kde se tento obor moderní medicíny zrodil, se rozšířil do Británie, Belgie, Holandska, Německa, k nám, dál do Ruska... Ve spolupráci s 1. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy, Národním muzeem, Národním zdravotnickým muzeem jsme pak shromáždili dokumenty. Zajímavých je tolik, že je problém, jaké z nich vyloučit.

Pro některé jste jistě sáhl i do své sbírky porodnických nástrojů, v nichž máte kousky od 18. století. Poněkud neobvyklý koníček. Proč právě takový?
Já pořád něco sbírám. Jeden čas třeba kukačkové hodiny, pak zase vyobrazení jezdeckých soch, logaritmická pravítka... A každý z mých zájmů mě přivedl k hlubšímu poznání věcí. Prastará česká tradice využívající onoho hegelovského „od historického k logickému“ vás totiž nutí alespoň se zmínit o různých aspektech, a do jejich studia se tedy musíte ponořit. Můj otec mi ostatně kdysi pravil, že lidský život si člověk může prodloužit směrem do historie - a ta dává šanci na enormní prodloužení, to vám povím. Dodnes si přesně pamatuju na okamžik ze svého dětství, kdy jsem se v Miletíně setkal se starcem, který bojoval v bitvě u Sadové v roce 1866. Vykládal dědečkovi podrobně, jak boje probíhaly. Vezmete-li si k ruce různé materiály a důkladně se obeznámíte s tehdejšími podmínkami, dovolí vám to minulost zrekonstruovat. Ve svém románu „Pierre de la Ravel, pařížský porodník“, pravda jediném, který jsem kdy napsal, jsem takhle zrekonstruoval život v Paříži v 18. století, za Francouzské revoluce. Když se do studia ponoříte, zjistíte, že vesměs vše je už dokonale zpracované.

Vy jste člověk téměř renesanční, pane profesore: sbíráte kde co, píšete učebnice o porodnických operacích, ale zrovna tak historické nebo o českém jazyku, třeba o původu sprostých slov, mluvíte německy, francouzsky, anglicky, rusky, španělsky, latinsky...
Člověk bývá do této role vtažen - přes zvědavost se pak ovšem stává mnohostranným. Ve vědě vám ale hrozí nebezpečí, že upadnete do diletantismu. Říká se, že se smrtí Voltaira skončilo období, kdy do vědy mohl zasáhnout diletant. U nás panuje odjakživa špatný přístup k přírodním vědám. Vezměte si, jak málo přírodovědců světového významu máme, zrovna tak jako technických objevů. Ta tradice tady prostě nikdy nebyla. Ostatně, poslední mocnář, který fandil přírodovědě, byl Leopold II., protože byl sám chemik. Například anglický král vlastnil sbírku fyzikálních přístrojů a královna kolekci reprodukčních orgánů všech savců. Národy namočené v newtonismu a ležící navíc u moře mají zkrátka k přírodním vědám blíž. My v kotlině dodnes pěstujeme spíš obory duchovědné.

Chcete tím říct, pane profesore, že nám jde spíš krasořečnění?
To jste řekla vy.

Medicína pádí v posledních letech vpřed zběsilým tempem. Jak se vám daří udržet s ní kontakt?
Nedaří. Podívejte se, člověk může udržet kontakt se svým oborem pouze ve velmi úzké části. Držet krok s celým oborem, to se dnes už vymyká i možnostem doktorů mladšího věku. Nastala obrovská přestavba medicíny, hlavně teoretické, a já z té nejmodernější nebyl nikdy zkoušen. Nových věcí přibývá tak obrovské množství, že člověku nutně ujíždí vlak i v oboru, jemuž se věnoval celý život.
Když jsem po promoci v roce 1953 začal pracovat, byl zázrakem penicilin, později streptomycin, ovšem v malém množství. Dnes se druhy antibiotik zabývají celé monografie. Stejné je to třeba s působky, jichž se vyrojily stovky. Těm však ještě mohu porozumět díky svým starým teoretickým základům, zatímco vývoj genetiky se ocitl už na takové úrovni, že začne-li mluvit odborník, který se jí věnuje, mám dojem, že jsem nevystudoval lékařskou fakultu. Mně nečiní potíže obecné teorie - mám dobrý základ v přírodovědě, ontogenezi, selekci, darwinismu, je tedy na co navázat. Je mi jasné, že žádná funkce organismu nemůže existovat bez příslušné struktury, ať už na úrovni tkáňové či orgánové. Jenomže v období mého mládí vládl katadeterminismus - pojetí, v němž vše postupuje z vyšších center odshora dolů, a teď má vrch opak, anadeterminismus -posloupnost začíná odzdola, od stavebních kamenů, směrem nahoru.

Myslíte, že současná „technologická“ medicína nějak změnila i profil lékaře?
Ne. Já nejsem příznivcem proklamovaného humanismu. Odjakživa jsem se držel při zemi. Jsem pro to, aby lékař shromáždil co nejvíc dat, neboť teprve pak pacienta důkladněji pozná a může svobodně jednat. Z neznalostí se doktor nevylže. A právě na základě znalostí dnes může mnoho chorob zvládnout a vyléčit. Navíc jsem přesvědčen, že lékař obalený technikou má na pacienta víc času. Vezmu-li porodní praxi, pak může sedět u rodičky, držet ji za ruku - a přitom pozorovat monitor i její chování. To všechno mu dovoluje rychleji syntetizovat poznatky. Navzdory svému věku jsem stoupenec techniky. Za naprosto revoluční pokrok v porodnictví považuji ultrazvuk, různé monitorovací systémy, založené především na metodách fyzikálních, které dovolují sledovat procesy synchronizovaně. Opožděné informace nejsou nic platné ani doktorovi, ani nemocnému.
Vás by ale zajímaly spíš mravy... Už od starověku se vedly řeči, že se ustavičně kazí. Pak ovšem vyvstává otázka, byly-li vůbec kdy dobré? Já zkrátka myslím, že s mravy je to pořád stejné. A syntézu v medicíně nedělá filozof, ale doktor. Spekulativní holistický pohled může podle mého názoru stupeň znalostí zastřít. Může být pouhou berličkou.

Nezávidíte dnešním lékařům alespoň někdy a alespoň trochu?
Ne, hlavně těm nejmladším ne. Budou mít jiné, obtížně řešitelné problémy, které my neměli.

Přesto se vás zeptám: co z vymožeností, jimiž dnes vaši následníci disponují, byste si přál?
To, po čem jsem nejvíc toužil, už mám - počítač. Šetří čas, spojuje se světem.

Kdy jste vlastně začal myslet na den, kdy se rozloučíte s plným pracovním zápřahem? Lze se na takový okamžik vůbec připravit?
Nevím. Já se na něj nijak nechystal. Můj odchod byl naštěstí postupný, žádný naráz. Přesluhoval jsem se stále menšími úvazky. A stále mám ještě tři: jeden tady na klinice, další na katedře anatomie a biomechaniky FTVS UK a ještě učím porodní asistentky na bakalářském studiu Univerzity Josefa Evangelisty Purkyněho v Mostě.

Onehdy jste ve svém článku připomínajícím životní jubileum anatoma Rudolfa Lince napsal: „Nejde o to přežívat jako nervosvalový aparát, ale důstojně. Při vysokém věku se nejedná jen o složku racionální, poznávací, ale především o složku praktickou, o pragmatiku prožívání.“ Co jste tím měl vlastně na mysli?
Ve stáří je třeba pracně nalézt oblast, která vede k uspokojení. Škálu možností redukuje stav zdraví, finance, výkonnost. V oblastech, které zůstanou, potom hledejte. Množství lidí žije chytře, ale ne moudře, s vidinou delšího horizontu. Aby člověk ve stáří nebyl jako kůl v plotě, měl se pořád na co těšit a možnost něco užitečného dělat. Tyhle oblasti se neustále redukují. Důležité je i poznání, že ze znalostí, co člověk k stáru ještě má, si nikdo nesedne na zadek.
Z čeho máte v téhle etapě svého života největší radost?
Z tvůrčí práce. Když přijdu na věc, která mi doposud nebyla známá. A z péče o potomstvo.

Kdyby měla být u vašeho jména ve slovníku uvedená jedna jediná věta, jakou byste tam rád četl?
Proč bych měl být ve slovníku? To je mi lhostejné.

Nevěřím vám. Každý z nás je alespoň trochu ješitný...
Kdybyste se podívala do francouzské encyklopedie na heslo Levret, zjistila byste nejspíš, že to znamená chrt. Nebude tam ani zmínka o tom, že takhle se jmenoval nejvýznamnější francouzský porodník. Když jsem se zeptal při přednášce mediků, kdo vynalezl penicilin, nastalo ticho. Nic, žádná odpověď. Ani ti nejkulturnější lidi si totiž nepamatují vynikající doktory, ale básníky a kurtizány.

Renata Červenková
Autorka pracuje v časopise
Reader’s Digest Výběr

 



obsah čísla 48 ročník 2006





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek