Začínal jste jako kovář. To řemeslo jste zdědil po otci...
Vlastně to ani nemohlo být jinak. Sedm generací přede mnou pracovalo v kovárně na jižní Moravě v Miroslavi. Byla tam nádherná atmosféra, kovali se koně, vyráběly se pluhy, ovšem dělali jsme také hřebíky, motyčky, ale i kočáry. Dneska je z kovárny můj sochařský ateliér.

Bylo tedy vždy jasné, že se stanete kovářem?
Ne tak docela, nejprve jsem maloval. Do školy jsem totiž chodil ve Vídni a bydlel jsem u strýce, který byl malířem. Od něj jsem hodně odkoukal. Tatínek zemřel, když jsem byl ještě malý, a když mi bylo 14, tak zemřela i maminka. Než umřela, tak mi řekla, že slíbila tatínkovi, že udělá všechno pro to, abych se stal kovářem. Ten den jsem se rozhodl, že se z Vídně vrátím domů a půjdu do kovárny. Ale když mě kovář viděl načesaného a vymydleného, tak zalomil rukama a řekl, že takové tintítko se nikdy nemůže stát kovářem.

Vy jste ale ukázal, že to jde...
Vyučil jsem se kovářem a podkovářem, a když byla dílna na konci války zničena, znovu jsem ji postavil. Ale za tři roky ji znárodnili, tak jsem odešel studovat sochařství do Brna a do Prahy. Byl jsem i na stáži v Berlíně a nakonec jsem emigroval do Švýcarska.

Je rozdíl mezi kulturou v České republice a ve Švýcarsku?
Ve Švýcarsku mají krásnou přírodu, ta se tam cení více než cokoli umělé. My si potrpíme na exteriér - u nás se stavěly například nádherně zdobené domy. Švýcaři mají raději interiér a váží si jeho vysoké kvality. Také tam dbají o kulturu stolování, což je mimochodem také kultura. V té zemi se na všechno můžete spolehnout. Když někdo má něco udělat, tak to udělá. I to patří ke kultuře.

Co je to vlastně kultura?
Kultura není to, že někdo napíše knihu nebo inscenuje divadelní hru, ale to, co se ve vás probudí, když si dobrou knihu přečtete, když jdete z divadla. Je v každém z nás.

Nejprve jste na kovadlině koval sochy ze železa, později jste začal používat drahé kovy. Sochy ze zlata jsou opravdu netradiční. Jak jste se k tomu dostal?
K tomu mě přivedl můj profesor, architekt Jan Sokol, který na škole přednášel dějiny architektury. Jednou přišel s tím, že je zvláštní, že si zlatníci v němčině říkají Goldschmied, ale nikdo zlato nekove, nýbrž řeže, piluje nebo škrábe. Jako kdyby tím výrokem ve mně zapálil pochodeň obrovské touhy. Dal jsem se do kování zlata.

To asi není nejlevnější záležitost...
To máte pravdu. V době emigrace jsem měl nejméně peněz, ale naštěstí se ukázalo, že když si půjčím a koupím zlato, tak ten kredit zároveň můžu tím zlatem krýt. Šel jsem si tedy vypůjčit, koupil si kilo a půl zlata a vykoval svou první zlatou sochu.

Jak se jmenovala?
Každý materiál má svou vlastnost a podle toho já pracuji. Například zlato je věčné. Když tady na stůl položíme kousek zlata, za tisíc let tu nebude nic, jen ten kousek zlata. Tento materiál je velice inteligentní. A tak jsem uvažoval, jaká lidská vlastnost je věčná. Moudrost? Svou první sochu ze zlata jsem pojmenoval Moudrost.

A jaké vlastnosti mají jiné materiály, s kterými pracujete?
Hledám materiál, který má stejné vlastnosti jako věc, kterou chci zobrazit. Když jsem měl dělat býka, tak jsem použil železo. Je tvrdohlavý, ničeho se nebojí a má obrovskou sílu, je to prostě železo. Měď je například mladé zlato.

Je těžké kovat zlato?
Musíte být hodně opatrní. Při kování zlata se nesmí prášit a musíte dávat pozor na otisky prstů. Pokud se otisknou, nejde to napravit, zlato se urazí. Také se nemůžete moc pohybovat po místnosti, protože se začne prášit. Stačí zrníčko prachu a vytvoří se skvrny, které nejdou odstranit. Zlato také nesmíte míchat, když tak učiníte, je z něj invalida. To zlato nesnáší.

Vyráběl jste také exkluzivní zlaté šperky. Co šperk, to originál pro jednu ženu...
Dnes se dělají většinové šperky, takové, co se mají líbit každému a co se tedy prodají. Já jsem ale vždycky vytvářel šperky přímo na tělo, každá žena potřebuje něco jiného. Když má třeba vystouplé klíční kosti, tak potřebuje jiný šperk než ta, která je baculatější. U každé ženy je potřeba něco jiného zakrýt a něco jiného podtrhnout. Vytvářel jsem šperky třeba pro konkrétní ruce. Ta kůže na horní části ruky je hranice mezi ženou a prostorem. Na ruce je skryto mnoho ženských tajemství. Obraz pověsíte na stěnu a sochu postavíte do kouta nebo do parku. Mé šperky byly pro krásná místa žen, pro ruce, dekolt...
Máme se tedy zdobit jen a jen zlatem?
Například mladé ženě, která je plná energie, zlato dát nemůžete. Ta potřebuje naopak stříbro, aby ji brzdilo a uklidňovalo. Později začne stříbro odmítat a bude nosit pouze zlato. Stříbro je noční materiál, materiál měsíce. O stříbru jsem se hodně naučil při čínské akupunktuře. Když je nějaký orgán slabší, tak se do meridiánu, který k němu patří, napíchají zlaté jehličky pro povzbuzení. Pokud je orgán až moc silný, napíchají se jehličky stříbrné. Když použijeme zlato, to je, jako kdybychom tam dali anténu, která ze vzduchu sbírá energii. Stříbro má naopak za úkol udržet energii, která by se jinak rozletěla.

Stále bydlíte na třech místech, pohybujete se mezi Prahou, Miroslaví a Lucernem...
Já už si to nedokážu představit jinak. Když už je člověk starší, táhne ho to tam, kde se narodil, tedy do Miroslavi. Praha je velice zvláštní a jedinečné město. A v Lucernu jsem strávil dobu od čtyřiceti výš a byla to moc hezká doba. Od Švýcarů jsem se naučil hodně. Jejich pravidla hry jsou prostá: Nesmíš podvádět a musíš udržovat pořádek. Mám tři ateliéry, musel jsem v nich vždy mít pořádek, abych neztrácel čas hledáním věcí. Když pětkrát za den hledáte štětec, úplně ztratíte náladu malovat. Díky Švýcarům jsem místo hledání mohl malovat a koukat po holkách.

Plánujete úplný návrat do České republiky?
Švýcarsko by mi chybělo. Zvykl jsem si na to, že mým bydlištěm není jeden bod, ale pohybuji se po přímce mezi několika body.

A jaké sochy se teď ve vašich ateliérech budou rodit?
O sochách se nemá mluvit. Jazykem sochaře je materiál, světlo a stín. Přijďte se podívat.

Pavel Krbálek
1928 - narozen v Miroslavi na jižní Moravě
1942 - vyučen kovářem
1948 - studium na brněnské škole uměleckých řemesel
1952 - studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze
1956 - stáž na Vysoké škole výtvarných a užitých umění v Berlíně
1961 - vystavoval jako jediný Čech své dílo na mezinárodní přehlídce uměleckého kovářství v Lindau u Bodamského jezera
1964 - stal se předsedou sekce Kov a šperk při SČVU
1967 - podílel se na přípravě výstavy EXPO 67 v Montrealu
1968 - pořádal I. sympozium šperku v Jablonci nad Nisou
1969 - přednášel jako hostující docent na uměleckoprůmyslových školách v Curychu a v Lucernu
1969 - emigroval do Švýcarska
1990 - vrátil se do Prahy
2001 - v rodné Miroslavi otevřena stálá expozice jeho děl

Ocenění
1970 - Bavorská státní cena, Německo
1983 - 3. cena v mezinárodní soutěži „Leova“ na téma Světlo a stín
1990 - Rodinova cena, Japonsko
1991 - cena H. Moora, Japonsko
1992 - cena Türkenluis, Švýcarsko

Zastoupení ve veřejných sbírkách
Národní galerie, Praha
Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha
Moravská galerie, Brno
Severočeské muzeum, Liberec
Památník TK Osvětim
Galerie B. Reita, Louny