Podle Michala Lukeše, který řídí Národní muzeum v Praze, jsou to hlavně místa setkávání, poznávání a vzdělávání. „Mají i svůj skrytý smysl, který může být v určitých momentech společensky důležitější než výstavy, na které chodí spousta lidí.“

Národní muzeum je největším komplexem tohoto druhu v republice. Myslíte si, že je i nejpřitažlivějším?
Záleží na tom, podle čeho to posuzujeme. Pokud jde o návštěvnost, soupeříme se Židovským muzeem v Praze, které má tradičně vysoký počet návštěvníků. Teď je určitě předstihneme díky výstavě Lovci mamutů. Druhou stránkou jsou velké zdroje vědeckých pramenů, za nimiž k nám přijíždí spousta badatelů. Z tohoto hlediska jsme rozhodně nejatraktivnější. Přispívá k tomu i hlavní budova muzea, která je dominantou. Říkám, že cizinec, který se zdrží v Praze aspoň tři dny, má „důvod“ podívat se do Národního muzea. Tipoval bych, že tak čtvrtina našich návštěvníků jsou zahraniční turisté.

To mě překvapujete. Vaše stálé expozice s popisky v češtině nepůsobí zrovna jako lákadlo na cizince.
Některé z expozic jsou až osmdesát let staré, s popisky v češtině. Máte pravdu, je to do jisté míry ostuda. Snažíme se tenhle nedostatek vyvažovat audioprůvodci ve více jazycích. Pokud jde o modernější expozice, když už nejsou v angličtině všechny popisky, máme aspoň anglické resumé. Znamená to však, že nejsme plně vybaveni pro turistický ruch. Bohužel ani pro handicapované lidi, které musíme vozit nákladním výtahem. Pevně doufám, že to napravíme při rekonstrukci muzea. Jedním z jejích cílů je i zvýšení počtu cizích návštěvníků. Nechceme být jen muzeem lokálního typu, ale nejméně středoevropského, ne-li evropského formátu.

A daří se vám jím být?
To se těžko říká. Ale právě dnes jsem dostal dopis od delegace z korejských ministerstev, která si s námi chce povídat o rozvoji turistického ruchu. Píší mi, že nás počítají mezi deset světových muzeí. Pokud bych chtěl dál dokladovat naši světovost, tak si teď čile koresponduji se Smithsonian National Air and Space Museum ve Washingtonu. Chystáme velkou výstavu Stopy lidí, která má vystřídat Lovce mamutů. Jejím cílem bude nevšedně - prostřednictvím lidské nohy a jejích kroků - popsat cestu člověka od pravěku až na Měsíc. Když řeknu Měsíc, dá se odhadnout, proč si koresponduji právě s tímto muzeem: chtěli bychom si půjčit artefakty, které se týkají cest na Měsíc, Apolla 13 a 17, i našeho rodáka Eugena Cernana. Jsou velice vstřícní, a je jasné, že nás berou jako vážného partnera.

Čím jste tedy zajímaví, jedineční?
Máme 35 podsbírek, tematických celků k určitým vědním oborům. Když vezmu ty špičkové: naše Muzeum hudby je celoevropsky unikátní svou sbírkou nástrojů, máme například i Mozartův klavír, na který hrál tuším v roce 1777. Naše území je bohaté na keltskou historii a my k ní máme bohaté sbírky, v nichž najdete i opukovou hlavu muže z Mšeckých Žehrovic, kterou všichni známe z učebnic dějepisu. Svým významem je to exponát na úrovni Věstonické venuše. Unikátní je také naše numismatická sbírka. Teď zrovna připravujeme s Úřadem vlády ČR výstavu do Kramářovy vily pod názvem Karel a Naděžda Kramářovi doma. Budou na ní vystaveny i šperky paní Kramářové: v jejím náhrdelníku jsou zasazeny největší diamanty, které v Česku existují...Tak by se dalo pokračovat.

Čím je ale Národní muzeum výjimečné, zvláštní ve středoevropském měřítku?
Jsme zároveň anachronismus a unikát, protože až dodneška je u nás zachováno propojení sbírek historických a přírodovědných. Jsme skoro jediné muzeum v Evropě a unikátní ve světovém prostoru tím, že kombinujeme sbírky z přírodních a historických věd a že z nich dokážeme dělat výstavy, které dokumentují život, dějiny člověka ve spojení se životním prostředím, v němž se vyvíjel. Odborníci sídlí spolu a mohou komunikovat. Když jsme dělali Lovce mamutů, ukázalo se jako úžasné, že můžeme postavit společný tým archeologů a antropologů z jednoho domu. Unikátní jsme i pestrostí sbírek, které sahají od brouků až po národopis. Touto pestrostí se počítáme mezi špičková světová muzea - upozorňuji však, že mezi muzea neuměleckého typu. Nejsme galerie, nýbrž vlastivědné či vědecké muzeum. Samozřejmě sbíráme i umělecká díla, z principu však nikoli kvůli umění, nýbrž pro doložení, ilustraci doby vzniku.

Výstava Lovci mamutů byla zatím vaším největším úspěchem. Máte po ruce nějaký další podobný „trhák“?
Trošku se obávám, že Lovci mamutů byli jedineční. Jsou velmi přitažliví. Poptávka po Lovcích je i v zahraničí, takže výstava by měla ještě dva až tři roky „žít“ různě po Evropě. Jednáme i o tom, že by se objevila až v Argentině. Problémem je, že řada předmětů použitých pro výstavu nepatří nám - byly zapůjčeny.

Loni jste dostali budovu bývalého Federálního shromáždění. K čemu má sloužit?
Umožní nám to trošku se „rozdivočit“: nová budova nám dá velké prostory, kde může být restaurace, je tam velký sál, který může sloužit jako multifunkční centrum pro promítání, divadlo, koncerty atd. Budova Národního muzea pochází z roku 1891 a těžko se do ní bude implantovat nová technologie. To, co nepůjde z architektonických a památkářských důvodů udělat v ní, to se pokusíme podniknout v druhé budově. Díky ní získáme nové výstavní prostory, a to i v Národním muzeu. V něm se například neplánovaly žádné velké kancelářské prostory, a přitom tu dnes sedí 300 lidí. Je tu i spousta depozitářů, které zde neměly být - jak muzeum rostlo, řada výstavních sálů i původní sály České akademie věd musely začít sloužit jiným účelům.

Co s lidmi a sbírkami uděláte?
Sbírky se přestěhují do depozitárních komplexů v Horních Počernicích a v Terezíně. Co se týče lidí, valná většina z nich půjde do dnešních prostor Svobodné Evropy, kde je asi 140 kanceláří. V této budově by se tak mělo uvolnit 3500 až 4000 m2 výstavních ploch, dalších 3500 m2 se získá vedle. Pokud o tom mluvíme jako o jednom celku, mělo by přibýt 7000 až 8000 m2 pro expozice - a to nepočítám nové přednáškové a promítací sály, dětské koutky, museum shop apod. Mimochodem, je tu jedna zajímavost: architekt, který projektoval bývalé Federální shromáždění, plánoval, že až tam nebude parlament, mohlo by tam být kulturní centrum, a podle toho to kreslil.

A co prostor mezi oběma budovami?
Byl bych rád, kdyby tu vznikla klidnější zóna oddechu, ale není to zcela v našich rukou. Patří nám tato a vedlejší budova i pozemky, na nichž stojí, ale všechno okolo je ve vlastnictví hlavního města Prahy - na něm hodně záleží.

Nemůžete si to vyžádat třeba na nějaké venkovní expozice?
Nemáme moc exponátů, které lze vystavovat venku. Dokážu si ale představit spolupráci s jinými subjekty, které venku vystavovat umějí, a dokonce je to jejich hlavní program. My spíše plánujeme zastřešit obě dvě nádvoří, která tu jsou. V jednom by mělo vzniknout návštěvnické centrum, v druhém má být takové menší lapidárium s vybranými plastikami. Inspirovali jsme se Louvrem, kde také zastřešili nádvoří a umístili tam sochy.

Hlavní budova muzea se bude rekonstruovat a uzavře se pro veřejnost?
Rekonstrukce nám dává možnost předběhnout svět a udělat z nevýhody výhodu: většina bohatších států rekonstruovala svá muzea už před deseti či dvanácti lety. My teď máme příležitost inspirovat se pozitivní i negativní stránkou oněch rekonstrukcí - můžeme se pokusit přeskočit tato „zastaralá“ muzea.

Takže to bude skutečně zásadní změna. Jak se projeví v expozicích?
Vezměme si například naši mineralogickou sbírku, která je svým způsobem světově unikátní a krásná. Systematicky ji ale poznávají pouze odborníci. Návštěvník prochází mezi krásnými kameny, nevidí však systém. Expozice by měla přežít jako ukázka starého muzejnictví, ale tím by to nemělo končit - v další místnosti by měl návštěvník dostat informaci o geologické minulosti Země, o sopkách a zemětřeseních, o utváření zemských desek. Bude to jako umělecky restaurované dílo, které však musí být začleněno do nějakého systému, do širšího komplexu.
Protože rekonstrukce bude vlastně jednorázová akce, dává nám možnost komponovat prostory Národního muzea jako jeden celek - můžeme například vytvářet různé okruhy jako „zelenou linku“ pouze pro zájemce o přírodovědné záležitosti, jinou linku, která vytyčí chronologii, nebo kompletní „zlatou linku“, která provede celým muzeem. Naší snahou je, aby návštěvník měl důvod vracet se a aby měl nějaký systém pro své návraty.

Chcete-li, aby se vracel, musíte jistě vědět, jak konkurovat televizi, internetu...
S vitrínou, předmětem a trochou světla už nevystačíme. Vše musí být zakomponováno do moderních technologií, protože lidé chtějí větší show, všechny informace k nim pronikají neskutečným tempem. Muzea budoucího typu budou tedy multimediálnější a podle mého názoru budou mít i více rovin. Chceme to teď vyzkoušet v památníku na Žižkově, kde vzniká expozice Křižovatky československé státnosti ve 20. století. Pokud se tu návštěvník zastaví třeba u T. G. Masaryka, uvidí v prvním plánu předměty - Masarykovu hůlku, čepici, boty. Pak se tam budou také promítat filmy z Masarykovy doby. A bude tam i počítač se softwarem, kde si budete moci „projít“ Masaryka a jeho dobu, budete-li mít zájem.

Předpokládám, že se mění i způsob bádání v muzeích.
Muzea jsou sama o sobě ohromné databanky: naším prvním úkolem je dokumentace historie, přírodních věd, jednotlivých vědních oborů. Už několik let máme holotropní kamery, které nám umožňují naskenovat předměty ze sbírek ve třech rozměrech. Budoucnost muzeí je v budování obrazových i jiných databází, ve zpracování dat, která se v nich nacházejí.

Co si máme pod tím vším představit konkrétně?
Třeba naše antropologické oddělení, které cíleně dokumentuje nemoci a vývoj člověka z tohoto hlediska. Kvůli tomu jsou na něj napojeni archeologové, oddělení však zpracovává i kusy tkání v lihu a formaldehydu. Ty jsou dokladem vývoje medicíny, a navíc mohou být využity ke zkoumání různých vývojových a genetických záležitosti. Názorně to ukazuje, že muzeum má skrytý smysl, který může být v určitých momentech společensky důležitější než výstavy, na které chodí spousta lidí.

Protože dochází k tak masivnímu přesunu informací a obrazů na internet, nebojíte se...
...nebojím se! Nebojím se, že by lidé snad mohli přestat chodit do muzea. Ukazuje se, že člověk chce tu třírozměrnou zkušenost. Co myslíte, bude lidem stačit vidět korunovační klenoty jen na obrazovce počítače a nepřijdou se podívat, když je skutečně vystavíme? Samozřejmě, že přijdou a budou zase stát tu pověstnou frontu! Proč? Jsou to věci, přes které šly dějiny, a člověk je chce vidět na vlastní oči. Myslím, že čím víc se na lidi budou hrnout informace ze všech stran, tím více budou hledat originální zážitky. Co se týče virtuálních muzeí, měla by pronikat na internet co nejvíce, aby ukazovala bohatství, jaká jsou ve sbírkách, aby informovala - a přitom také lákala na ten bezprostřední zážitek.

Možná ho ale budete stejně muset pojmout jako větší show, než jste činili doposud, ne?
Jistě. Nepůjde už jen vystavovat soubory předmětů. Předmět je jen předmět. Ale když dáte vedle sebe láhev, popelník, hospodský stůl a k tomu napíšete Jaroslav Hašek, tak už to dostává jiný rozměr. Samozřejmě to bagatelizuji, ale předměty samy o sobě jsou mrtvé věci - teprve v souvislostech, které jim může dát pouze člověk, vyprávějí nějaký příběh. Lze říci, že naším úkolem je sestavovat věci do příběhů.
Muzeum však není jen místem výstav, tichých expozic - je to místo setkávání a potkávání se s nějakým příběhem, se vzděláním. Nám umožní rozvíjet tuto stránku muzejní činnosti nová budova: můžeme se pokusit vytvořit multikulturní muzejní a společenské centrum. Mou snahou je, aby muzea byla vnímána jako součást kultury společnosti a aby nebylo pochyb o smyslu jejich existence.

Ptal se Michal Mocek
Foto Petr Šolar
Michal Lukeš
„Narodil jsem se na den čarodějnic,
30. dubna 1975 v pražském Podolí, dobu základní školy a puberty jsem však strávil na Žižkově. Moje dětství a dospívání bylo ovlivněnou touto zvláštní pražskou čtvrtí, jejími zákoutími, vnitrobloky, válkami dětských part. Byli jsme snad poslední generací, která ještě zažila alespoň odlesk „tajností žižkovského podsvětí“, než se Žižkov začal měnit na moderní část Prahy.
Již na základní škole mi učarovala historie a rozhodl jsem se věnovat se právě jí. Cesta k tomuto snu však byla klikatá. Po absolvování gymnázia jsem se hlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, k přijetí mě však chybělo pár bodů. Jelikož jsem narozen ve znamení Býka nehodlal jsem se jen tak lehce vzdát. Tak se mým osudem stalo Národní muzeum, do kterého jsem nastoupil jako osmnáctiletý elév. S různými přestávkami jsem mu zůstal věrný až do dnešní doby. I díky přípravě kolegů z muzea jsem se za rok na historii dostal a úspěšně ji též absolvoval. Filozofické fakultě jsem pak zůstal věrný až do dnešní doby - již sedmým rokem na ní přednáším. Dalším mým odborným působištěm byl Vojenský historický ústav, manažerské zkušenosti jsem získával v Divadle Bez zábradlí.
Dnes jsem již pátým rokem ředitelem Národního muzea a snažím se tuto instituci udělat co nejotevřenější pro veřejnost. Ve spolupráci s mými kolegy se podařilo připravit několik úspěšných výstav, jako byla Voda a život, Fotbal či nyní probíhající výstava Lovci mamutů. Otevřeli jsme také několik nových poboček Národního muzea - České muzeum hudby, Národopisné muzeum či Muzeum loutky a cirkusu v Prachaticích.“