Občas přece potřebujeme vnímat něco mimo čas a prostor, zastavit se. Třeba před obrazem. Vždyť umění je zastavený, mytický čas. Podvědomý návrat,“ říká Radan Wagner, výtvarník a historik umění, který se roli současného umění snaží posílit pořádáním výstav, aukcí i vydáváním časopisu Revue art.
Do galerií chodí dnes pouhá dvě procenta Čechů. Je to snad výsledek toho, že současné umění nedokáže oslovit víc lidí?
Je to důsledek především velkého nedorozumění. Zhruba před sto lety, kdy začal kubismus a všechny další „ismy“, nabylo výtvarné umění úplně jiné funkce. Do té doby nahrazovalo do jisté míry fotografii, zprávu o něčem, co vidíme. Pak se ale toto objektivní umění přesunulo k subjektivnímu. Lidé si začali uvědomovat, že se můžou dívat na svět jinak. Umění se stalo jakýmsi průzkumníkem, a mnozí ho v tom vývoji nedokázali následovat. Všechno abstraktní bylo špatně. A doba tomu ještě napomohla. Tehdy se začala ozývat i ona klíčová věta: „Já tomu nerozumím.“

Do jaké míry jsou k abstraktnímu umění nutné odborné výklady?
Je to různé. Když je umění dobré, dá se číst v různých vrstvách. A pokud je opravdu dobré, mělo by zaujmout bez ohledu na to, na základě jaké teorie vzniklo. Třeba ode mne si lidé kupují obrazy, které jsou nejlepší. Říkám si, jak to poznají? Asi fungují jisté hluboko uložené archetypy. Každý obraz má ještě nějaké energetické záření, a to také funguje. Takže lidé by měli poznat nějak intuitivně, že je to dobré.

Dnes tvoří víc umělců než za celou dobu renesance. Na jedné straně obrovská umělecká nadprodukce, na straně druhé masa lidí nezajímající se o umění. Čím to lze vysvětlit?
Lidé se cítí ztracení. Kdysi bývala nějaká jednota, různé spolky, lidé někam patřili a ještě je spojovala víra v Boha. To skončilo. Věřit v něco vyššího je ale podstatou člověka, a i když mu to bylo vzato, ta potřeba vztahovat se zůstává. Stejně jako potřeba poznávat sám sebe. Třeba tím, že něco sám vytvoří a porovnává se tak s okolím. Tvorba je určitá forma náhražky náboženství. Je to snaha odpovědět si na mnohé otázky.

To umění dovede?
O umění se říká, že by mělo být pravdivější než pravda, než samotná skutečnost.

Přisuzujete umění tedy zásadní roli v našem životě. Proč pak tak málo lidí chodí do galerií?
Vedle pohodlnosti je to strach, že poznají vlastní prázdnotu.

Pouhým pohledem na obraz?
Ano. Pohled na obraz je první krok k tomu, podívat se na něco jinak anebo se rovnou podívat do zrcadla. Obraz je brána, do které když vstoupíme, můžeme se dívat na další rozměr našeho existování. A to bez ohledu na to, že když je výtvarník dobrý, tak z poloviny ani neví, proč to dělá. Má jen v sobě čidlo na věci, které jsou příznačné pro dobu, a přitom nadčasové.

A úloha kunsthistoriků a teoretiků se v umění vytrácí?
Právě naopak. Považuji za nesmyslné, když slyším, jak někdo tvrdí: „Co mi může nějaký teoretik vykládat, já vím o svém díle nejvíc!“ Nic neví! Když se na to někdo dívá z odstupem, poctivě, vzdělaně, ví mnohem víc než autor.

Skutečně?
V minulých letech byla vyzdvihována postava výtvarníka, a teoretik, ten, který dílo vykládá, byl odstrkován do pozadí. Tím se odtrhl další pramen k pochopení.

Tedy není divu, když pak návštěvníci galerií nerozumějí tomu, co tam vidí vystavené.
Tomu tedy nerozumím! Co to má být? To bych namaloval taky! Ano, tyhle věty často slýchám. A odpovídám: Mám potřebu TO namalovat, a tím se stávám umělcem. Umění není nic jiného než to, že jsem schopen něco vnímat a mám neodvratnou potřebu to malovat.
Lidé si myslí, že obraz musí pak hned rozkódovat, že je to nějaká detektivka. Ona je to spíš báseň, možná filozofie, každý to má jinak. Ale rozhodně je to vícevrstevnatá záležitost, je to výsledek umělcovy potřeby někam vzhlížet. Na to lidé v dnešní pragmatické době zapomínají. Nevnímají, že obraz je vlastně malá svátost, malé zamyšlení se. Navíc se lidé nechtějí odhalovat, protože žijí v placatém a pravoúhlém světě.

V pravoúhlém světě?
Ano, všechno potřebujeme změřit, zjistit, k čemu to slouží, proč to máme dělat, jestli to není ztráta času. Chceme mít všechno přehledné. To ale nejde.

Ale doba je taková.
Jistě. Chybí nám jakoby společné těžiště. Společnost se pořád atomizuje. A přitom tím hlavním soudcem umění by měla být naše nekultivovaná přirozenost. To je samozřejmě těžké, ale mnohem horší ještě je, když lidé nečtou. To je, jako kdyby kulhali, jako kdyby nedýchali. Pak někdy v padesáti objevují Ameriku. A s tím také souvisí obava lidí z toho, že neporozumějí obrazům vystaveným v galerii.

Neporozumějí a také si je nekoupí... „Takovou mazanici bych si teda doma nepověsil!“ Taková prohlášení asi také často slýcháte, ne?
Jistě, to je z nepochopení. Dřív byly obrazy jen zdobné, navíc vznikaly na objednávku, ne do šuplíků. Dnes je všechno jinak. Výtvarné umění je dnes především osobním průzkumem současnosti, není to něco, co by mělo zdobit stěnu za každou cenu. A tak to ani nemůže být kritérium. Na druhé straně: někdy v galerii uvidíte vystavenou hromadu písku s lopatou a galerista vám s klidem bude tvrdit, že je to umění. Nedivím se, že návštěvníci prchají. To odrazuje. Jsem ale optimista. Na nedávné vernisáži Typického obrazu, výstavy současných výtvarných umělců, bylo narváno. To opět potvrdilo, že obraz, navzdory některým prognózám, má stále svůj smysl. A dokonce věřím, že k nám dorazí stejný boom, jaký dnes zažívá výtvarné umění v Německu. Celkově se jeho kredit zvyšuje také díky aukcím. Lidé vidí, že je stále více těch, kteří jsou ochotni do umění investovat. Také narůstá počet podnikatelů, kteří mají to štěstí, že umění potřebují a do galerií si chodí odpočinout. Snad dokážeme následovat současný evropský trend, kdy každá druhá galerie nese jméno svého mecenáše a bohatí lidé se začínají chlubit ne novými auty, ale obrazy.

Kde vzniká potřeba místo konkrétní tvorby vysypat na zem hromadu hlíny?
Ve školách. Studenti tam jsou sice vedeni k vyjádření vlastního názoru a vidění světa, ale, jak mi ke svému zděšení řekl Jaroslav Róna, který tam začal působit, už se tam vůbec neučí řemeslu. Studenti pořád jako by duchovně exhibují, na něco si hrají, ale není to vůbec ničím podložené. Je dobře, že mají nějakou představu, bohužel už ji neumějí zformulovat. Navíc o ní mnohdy nejsou ani přesvědčeni. Jen jedou na nějaké vlně.

Sám malujete. Chodíte se dívat na práce jiných autorů?
Samozřejmě. Ale kdybych sbíral obrazy, nikam bych si je nevěšel, pouze bych si je někam ukládal. Dívat se na obraz, to je svátek ducha. Jen čas od času bych si nějaký vytáhl a pozoroval ho.

Proč?
Pořád sledovat jeden obraz, to podle mého znamená do určité míry ho devalvovat. Je to stejné, jako kdybych měl pořád puštěný stejný film.

Ptala se Jarmila Jelínková
Foto Pavel Štoll
Radan Wagner
se narodil 31. srpna 1958 v Praze. V roce 1984 absolvoval FFUK v Praze, od roku 1987 se účastní samostatných nebo kolektivních výstav. Pracuje v oborech malba, kresba, grafika. Byl členem spolků Tunel, S.V.U. Mánes, Letci, RajTsound.
Je šéfredaktorem časopisu Revue art, spolumajitelem aukční síně WOXART a pořadatelem výstav současného umění.
Žije v Říčanech u Prahy, je ženatý, má dvě děti.