Uplynuly necelé tři měsíce a všechno bylo jinak. „Na škole se totálně zhroutil režim, nikdo nic nevěděl – kdo odchází, kdo zůstane. Došlo třeba k situaci, že na hodinu přišla ruštinářka, původem Ruska, a prohlásila, že nás ‚búdět účiť po anglískomu jazyku.‘ Bylo to hodně zběsilé, ale já si to užívala. Dokonce hned ten první víkend po 17. listopadu byl můj první, kdy mě naši nechali v Praze. Měla jsem oči navrch hlavy, pamatuju si to jako dneska,“ vzpomíná na revoluční euforii.
Odmaturovala v roce 1993, ale konzervatoř nedokončila. Herectví, zpěv a tanec zvládala na výtečnou, avšak nedbala na teorii. Spoustu zameškaných hodin vedení tolerovalo: „Talentovaná, ale v lavici ji neudržíte!“ V šestnácti začala hrát v divadle, v osmnácti vstoupila do muzikálu Jesus Christ Superstar, odešla z internátu, takže nad sebou už neměla žádného hlídače. Kamenem úrazu se v šestém ročníku stalo absolventské představení. „To naše byla s prominutím šaškárna a já ho sabotovala dost viditelným způsobem. Šla jsem na kobereček. Čekali, že si nasypu popel na hlavu, jenže já od plic řekla, co si myslím. Řediteli jsem málem přivodila infarkt… Asi zbytečná mladická rebelie, ale v životě se mě nikdo neptal, jestli mám papír na herectví. Buď umíš, nebo neumíš!“

Čtyři nepopsatelné roky
Jesus Christ Superstar nebyl klasický karlínský muzikál, ale rocková záležitost, v níž se sešla zajímavá sestava lidí: Kamil Střihavka, Dan Bárta, Ota Baláž, muzikanti z JAR. A Sandra. „Rockeři mě hrozně táhli, padla jsem si s nimi do noty. Na tu dobu jsem vydělávala dost peněz, živila jsem pouze sebe. Natočila jsem i svůj druhý film Nejasná zpráva o konci světa, za který jsem taky obdržela slušnou sumičku. Nekoupila jsem si ale nic, neušetřila jsem ani korunu, všechno jsem doslova propařila.“
Pila tvrdý alkohol, zkoušela drogy, ale naštěstí se nikdy nemusela léčit. „Čtyři nepopsatelné roky v Ježíšovi se mi slévají do jednoho obrovského mejdanu. Prakticky celou dobu jsem byla pod vlivem alkoholu. V pět ráno do postele, ve čtyři jsem vstala a šla do divadla. Po představení kalba až do rána. V pondělí se nehrálo, jenže jsme si tak chyběli, že jsme šli do hospody.“
Možná by se ty nepopsatelné roky daly popsat slovy legendární Janis Joplin: Drogy, sex a rock and roll! „Ve dvaceti se mnou mydlily hormony, střídala jsem partnery. Nakonec jsem dospěla do stadia, kdy jsem si uvědomila, že páchám cílenou sebedestrukci. Došlo mi, že musím se svým životem něco udělat. Rozhodla jsem se odejít, nejen z Ježíše, ale i odsud, a zamířila jsem do USA. Dodnes nechápu, že jsem při své nátuře byla schopná ve dvaadvaceti to tahle razantně říznout! Možná proto, že jsem Beran.“

Nejsilnější posun v životě
Sandra přestala ze dne na den kouřit a pít, začala se zdravě stravovat. Přijela do New Yorku a coby au pair ji hodili rovnýma nohama do vody. „Myslela jsem, že anglicky umím kdovíjak, ale nedokázala jsem žblebtnout. Hned jsem měla na krku tři kluky – devět, jedenáct a třináct let. Dvakrát denně teplé jídlo, uklízet, dělat s nimi úkoly. Rodiče byli muzikanti, každou chvíli koncertovali, takže jsem měla roli zástupné matky na plný úvazek.“
Půl roku trvalo, než se aklimatizovala. Do té doby byla obklopena haldou lidí, najednou se ocitla v domečku s pětičlennou rodinou a jinak nikoho neznala. Zpočátku nestíhala vůbec nic, pak se rozmluvila anglicky, a když se konečně sblížila s místními poměry, najednou měla čas o sobě přemýšlet. „Co jsem doteď dělala, s kým jsem se stýkala, co mi to přineslo, co bych chtěla od života, co budu dělat, až se vrátím zpátky. Veškeré existenční otázky se mi ve dvaadvaceti proháněly hlavou. Ten rok mě obrovsky posunul. Mnohem dál než čtyři roky tady. Neměla jsem předtím prostor pro sebe, zatímco tam ho bylo až příliš.“

Návrat domů – totální chaos
Vrátila se a myslela si, že opět naskočí s kamarády do vlaku, z něhož před třinácti měsíci vystoupila. Ale najednou zjistila, že to nejde, že není schopna udělat krok zpátky a být opět tou starou Sandrou. „Přijela jsem do Prahy a zavolala kámošům, že se sejdeme v Lucerna Music Baru. Po třech hodinách jsem byla úplně rozstřelená. Musela jsem pryč. Druhý den jsem odjela na dva týdny k rodičům, abych se dala se dohromady.“ Pak začala pracovat na tom, aby všem dala vědět, že je zpátky. „Bylo to dost náročné. Jakmile odsud zmizíte a kariéru nemáte rozjetou, dá hodně práce znovu se připomenout. Trvalo to půl roku.“
Uchytila se v divadle Skelet Radka Brzobohatého. „Hrát s ním byla skvělá škola, bohužel jsem byla odejita. Ale Tomáš Töpfer mě viděl v jednom představení a nabídl mi hostovačku Na Fidlovačce. Tak jsem ji přijala.“

V minulosti dole, dneska nahoře
Momentálně neví, kam dřív. Na Fidlovačce, kde už je čtvrtým rokem v angažmá, má několik krásných rolí a zkouší další. Tři roky točí televizní seriál Velmi křehké vztahy, na podzim měl premiéru film Anglické jahody, nedávno byla premiéra komedie Líbáš jako bůh.
A když se daří v práci, daří se i v osobním životě. Ač Beran, deset let nedokázala rozetnout nefunkční vztah s mužem, který jí mnohokrát ublížil. „První velká láska, naivita, okouzlení. Muzikant, inteligentní člověk, zábavný, chytrý, špička ve své profesi, bylo těžké z toho vystoupit.“ Avšak stokrát nic umořilo osla. „Stokrát mi něco provedl a já to tolerovala. A pak mě zklamal postoprvé. Jak jsem celou dobu měla pocit, že já nejsem dost dobrá pro něj, najednou jsem si řekla, že on není dost dobrý pro mě. V momentě, kdy mi tohle došlo, jsem to odřízla. Bylo mi přes třicet.“
Rok a půl byla sama, a pak ji Roman Holý seznámil s Ondrou. „Šikovný výtvarník a muzikant, mám dojem, že mi přišel do života jako odměna. S Romanem se znám od osmnácti, kdy jsem začala chodit na koncerty JAR. Neměla jsem důvod mu nevěřit, když mi říkal: ‚Povídám ti, že Ondřej je kluk pro tebe!‘ Měl pravdu.“
Ženy – Berani jsou také známy jako udržovatelky tepla rodinného krbu. „Baví mě starat se o někoho. Vím, že až budu mít rodinu, kariéra půjde stranou. Zatím pendlujeme z jedné domácnosti do druhé. Dokonce si dokážu představit žít na psí knížku, ale musím říct, že svatba a slib, který si dva lidé dají, má pro mě ohromnou váhu. V tom jsem staromilec. Ale žádná okázalá svatba, jen dva svědci a rodiče.“
V mládí divočina, dnes rodinný typ. „Jsem tomu ráda, protože vidím, že proti některým starším kamarádům jde můj vývoj popořádku. Někdo má svatbu ve dvaceti, ve třiceti se rozvádí, a pak začne řádit jako utržený ze řetězu. Jsem ráda, že jsem si tím prošla, a taky mě těší, že jsem přežila. Udělat to obráceně, zkazila bych si zbytek života. Vyřádila jsem se, vím, co to obnáší. A nelituju toho!“