|
reklama
| Prozatímní menšina |
|
Jefim Fištejn |
| SANQUIS č.52/2007, str. 39 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Počet vyznavačů islámu se v České republice odhaduje na deset tisíc. Máme tedy co dělat s výraznou menšinou, jež sama na sebe pohlíží jako na národ.
|
|
Právě tak se tradičně překládá pojem „umma“, do něhož jsou zahrnuti všichni věřící, nezávisle na jejich skutečném etnickém původu. Je zřejmé, že dříve nebo později bude Česká republika muset řešit problém, jemuž dnes čelí jiné evropské země. Tím problémem je integrace muslimské diaspory. Komunity vyznavačů mohamedánské víry bývají značně uzavřené, jejich omladina snadno podléhá pokušení radikálního islámu. Poslední průzkumy americké sociologické agentury Pew Institute ukázaly, že muslimové s trvalým pobytem v zemích EU si cení své náboženské identity nesrovnatelně více než občanství hostitelských států. Obzvlášť nápadné je to v případě Velké Británie, kde 81 % muslimů vidí ve svém náboženství hodnotu absolutně nejvyšší a jen 7 % na první příčku řadí své britské poddanství. U britských křesťanů, jak snadno uhodneme, je poměr zcela obrácený: občanství je pro ně důležitější než náboženská příslušnost. Stejnou tendenci lze pozorovat také v jiných evropských zemích. Z toho plyne jediný možný závěr: evropští muslimové jsou málo integrováni do místního sekularizovaného prostředí. Pokud však otázky budeme formulovat poněkud jinak, dostaneme méně jednoznačné odpovědi, které trochu rozostřují celkový obraz. Například ekonomické postavení trápilo 56 % německých muslimů a jen 18 % z nich za hlavní starost označovalo úpadek víry a rozvratný vliv západních hodnot na jejich způsob života. Jinými slovy, otázky blahobytu jim nejsou zcela ukradeny. Přibližně stejná čísla platí pro Španělsko a Francii. Vypadá to tak, že evropští muslimové spatřují ve své náboženské a kulturní totožnosti větší hodnotu než v občanství, avšak menší než v blahobytu a ekonomickém prospěchu. Znamená to snad, že jsou připraveni ustoupit z náboženského a kulturního rigorismu v zájmu integrace do evropské kultury, jež je, a vždy byla, vstupní branou k vytoužené prosperitě?
Před půldruhým stoletím jiní přistěhovalci z Východu vyřešili toto dilema ve prospěch integrace. Když se otevřely brány židovských ghett, energetická exploze byla tak mocná, že jejich včerejší obyvatelé ještě dlouho tvořili jednu z hybných sil evropského hospodářství a kultury. Museli pro to obětovat mnohé tradiční hodnoty, avšak Evropa, ale také oni sami z toho spíše profitovali, než tratili. Proč by se dnes nemohl konat stejný zázrak?
Při všech zdánlivých podobnostech jsou odlišnosti těchto dvou vln orientálního přistěhovalectví tak podstatné, že každé přímé srovnání kulhá na obě nohy. Energie evropského židovstva se střádala po staletí, uměle zadržovaná a stlačovaná hrázemi judofobských postojů a zákonů. Po celou tu dobu se židovský um cizeloval a vybrušoval talmudickými studiemi a finančními operacemi. Když se hráze zbořily, Židé, žízniví po poznání a vybavení praktickým fortelem, snadno osedlali železného oře pokroku.
Muslimové obývají Evropu krátce a brány jejich „ghett“ nejsou zavřeny na sedm západů. Právě naopak: Evropané dělají všechno pro to, aby je z „ghett“ vylákali. Dosti paradoxně to jen málo napomáhá jejich integraci. Židovstvo v Evropě připomínalo nevzhlednou a odstrkovanou Popelku, která se zázračně proměnila v okamžiku vysvobození. Muslimské komunity Evropy se chovají spíše jako Marfuše ze stejné pohádky, již rodiče neustále rozmazlují. Když přepečlivé opatrování na chvíli ustává, přerostlý mazlíček není schopen samostatně zdolávat osudová protivenství a viní ze svých problémů krkavčí rodiče, kteří ho ponechali jeho osudu.
Nicholas Sarkozy slíbil islámské mládeži zvláštní preferenční zacházení, bude-li se chtít přizpůsobit francouzským poměrům. Muslimské ženě svěřil důležitou ministerskou pozici. I přesto je však pokládán za hlavního islamobijce Francie. Tony Blair, než opustil premiérskou funkci, vydal nařízení, aby se britští imámové vzdělávali na státní útraty. Měl za to, že mladí lidé se stávají snadnou kořistí radikálních imámů dovážených z blízkovýchodní ciziny. Blair byl připraven zaplatit ze státní pokladny za to, aby integrační proces nevedl k odcizení tradiční kultury, nýbrž k jejímu jemnému dolaďování. Avšak na adresu bývalého premiéra Rada muslimů Velké Británie doposud chrlí nadávky a prokletí.
Co vlastně brání muslimům zopakovat postup, který se osvědčil u Židů? Kde hledat příčinu jejich dětinské urážlivosti? Jedno z možných vysvětlení je, že Židé nejenže vždy tvořili na Západě zanedbatelnou menšinu, ale neměli ve vnějším světě vlastní státnost, ztracenou v dobách pradávných, a jak se zdálo, navždy. Jejich vlast nebyla z tohoto světa. Novodobý židovský stát vznikl tehdy, kdy proces asimilace se už nedal zvrátit. Vědomí muslimů diaspory naproti tomu je zmítáno rozporuplnými pocity. Ano, zatím tvoří menšinu v zemích svého pobytu, ale jen zatím. Do zdi „pevnosti Evropa“ narážejí vlny islámského oceánu, nekonečného a nezdolného. A to znamená, že ve skutečnosti oni jsou většinou, které se nedostává respektu od okolí. Mají pocit, že ve vzdálenější perspektivě, dříve nebo později, zvítězí svým množstvím. Jak to s brutální výstižností vyjádřil Muamar Kadáfi: „Porazíme vás dělohami našich žen!“
Tak proč by měli příliš pevně spojovat svůj život s těmi, kdo jsou odsouzeni k úloze „looserů“?
|
|
|
|
obsah čísla 52 |
 |
ročník 2007 |
|
témata |
|
|
