Warning: mysql_connect() [function.mysql-connect]: Headers and client library minor version mismatch. Headers:100512 Library:30308 in /www/doc/www.sanquis.cz/www/config.php on line 8
SANQUIS - 2010/83 Tvé Barbaře pošlu párky


reklama




naši partneři
 
reklama


Tvé Barbaře pošlu párky
Karel Pacner  
SANQUIS č.83/2010, str. 60


Americký prezident George Bush se 31. května 1989 pokusil o prognózu. V době, kdy Maďarsko začalo demontovat ostnaté dráty podél železné opony, řekl v západoněmecké Mohuči: „V Maďarsku padají hraniční zátarasy a brzy začnou padat i v celé východní Evropě. Teď by měl následovat Berlín.“

 
Bush měl pravdu. Berlínská zeď padla už 9. listopadu 1989 večer. Padla však rychle a takovým způsobem, jaký nikdo čekal.
Vedení východoněmecké komunistické strany SED se rozhodlo, že uvolní styky mezi oběma německými státy. Na tiskové konferenci, která ten večer následovala, se jeden novinář zeptal mluvčího předsednictva SED, od kdy začne toto rozhodnutí platit. Funkcionář Günther Schabowski koktal, že vlastně ihned. A východoněmečtí občané vzali jeho prohlášení doslova: oblehli přechody ve východním Berlíně a vynutili si, aby je pohraničníci otevřeli. Lidé z obou částí města si padali do náručí.
Na druhý den volal západoněmecký kancléř Helmuth Kohl Bushovi: „Právě jsem přijel z Berlína. Připadám si, jako bych se zúčastnil výjimečného svátku.

Hranice jsou totálně otevřené. Bez Spojených států by tento den nenastal. Řekni to svým lidem. A pozdravuj ode mě Barbaru,“ dodal kancléř. „Řekni jí, že jí k Vánocům pošlu párky.“ Bush usiloval o sjednocení Německa, ale nechtěl se veřejně angažovat, aby zbytečně nevyhrocoval situaci. Také chtěl pro tento plán získat sovětského prezidenta Michaila Gorbačova. Nekolikrát.

Boj o neutralitu. Berlínská zeď padla a oba německé státy směřovaly ke sjednocení rychleji, než si kdo dovedl představit. Západní státníci však měli obavy, jestli Gorbačov bude souhlasit se sjednocením a se začleněním celého Německa do NATO v době, kdy se rozpadá Varšavská smlouva.
Když se Kohl vrátil 13. února 1990 z Moskvy, telefonoval Bushovi: „Myslím, že nějaké řešení najdeme, ale dá to práci.“ Bush si uvědomoval přítomnost 370 tisíc sovětských vojáků ve východním Německu. Měl obavy z reakce Kremlu, kdyby daly USA najevo radost z pádu zdi a Moskva se ještě stále myšlence sjednocení vzpírala.
Gorbačov stále tvrdil: „Zeď může stát i za sto let.“ Ani nabídka 500 miliard marek od západoněmeckých hospodářských kruhů jím nepohnula.
Začátkem roku 1990 ohlásil premiér Hans Modrow Kremlu, že NDR je v rozkladu. Většina obyvatelstva si přeje sjednocení. „O jednotě německého národa musí hlavně rozhodnout sami Němci,“ připustil Gorbačov smířlivě a ministr zahraničí Eduard Ševarnadze 3. února 1990 oznámil, že Sověti s „principem národního sebeurčení Němců“ souhlasí. Ovšem sovětský vůdce trval na podmínkách, z nichž některé nebyly myslitelné. Předně požadoval, aby Německo vyhlásilo neutralitu. Kancléř nesouhlasil: Patříme k Západu! K NATO!
Při další Kohlově návštěvě v červenci ve městě Miněralnyje Vody na Kavkaze se státníci na sjednocení dohodli. Sovětská vojska odejdou do čtyř let, do té doby je bude platit Bonn – celkem 8 miliard marek. Bundeswehr omezí své stavy na 370 tisíc vojáků. Obě země uzavřou smlouvu o dobrém sousedství, partnerství a spolupráci, která zaručí, že přes Německo nepůjde žádná armáda proti Sovětskému svazu. Evropská unie a západní státy budou i nadále hospodářsky podporovat Moskvu.
Když se rozjeli domů, Gorbačov zavolal Kohlovi: „Těch 8 miliard je málo, potřebujeme víc.“ Účet se vyšplhal na 13,5 miliardy. Bonn Moskvě v dalších čtyřech letech poskytl pomoc a úvěry v hodnotě 60 miliard marek. Sjednocení Německa bylo slavnostně podepsáno v Berlíně 3. 10. 1990.
 


Foto: archiv


obsah čísla 83 ročník 2010





reklama




reklama
poslat e-mailem








ORBIS PICTUS



PORADNA







 
webdesign: Filip Pešek