Jeanne ďArc, Jana z Arku, se narodila ve východní Francii ve vesnici Domrémy pravděpodobně roku 1412. Pozdější legenda (jedna z mnohých) o ubohé chudé pasačce není zcela přesná. Pocházela z rodiny zámožných sedláků, zřejmě svobodných, i když sužovaných daněmi a robotními povinnostmi. Vesnice Domrémy ležela v panství vaucouleurském, v královské enklávě mezi Lotrinskem a Burgundskem; to pravděpodobně také přispělo k jejímu vypjatému vlastenectví. Na vaucouleurském panství bylo totiž dobře vidět tehdejší bídu a ponížení Francie. Leccos asi pochytila Jana z vyprávění doma a ve vesnici. Podle Anatola France na ni zřejmě nejvíce zapůsobil její strýc - kněz. Ten nejen povznesl k výšinám její zbožnost (v této souvislosti působí tristní ironií fakt, že prý psala českým husitům list, ve kterém jim vytýkala jejich údajné prohřešky proti víře - a sama šla zakrátko na hranici stejně nevinná jako šestnáct let před ní náš Hus), ale posiloval v ní zejména vlastenectví vyprávěním o minulé slávě Francie a neoblomnou víru v její obrození. Jednoznačně (a oprávněně) byli označováni za původce neštěstí Francie Angličané. A tu prý Jeanne ďArc uslyšela „hlasy“. Byly to hlasy svatých, Michala, Markéty a Kateřiny, a ty jí přikazovaly: Je třeba vyhnat Angličany z Francie!
Nebylo určitě lehké přemluvit vaucouleurského purkrabího (správce královského hradu a domény), aby jí poskytl doprovod na cestu přes Francii, téměř celou obsazenou Angličany. Navíc nebylo ani jasno, kde se dauphin Karel, vlastně legitimní francouzský král, právě nachází, to se muselo teprve zjišťovat cestou.
A lze si představit, jak se asi tvářil sám dauphin, když na něm požadovala, aby jí svěřil své nevalné vojenské síly - děvčeti, které nemohlo mít o umění války a tím méně diplomacie ani ponětí. Mimoto nebyla urozená - a to tehdy byl povážlivý lapsus. Ale Jeanne ďArc nakonec suverénně prohlásila, že se Karel s její pomocí stane faktickým králem Francie. Jakkoli neuvěřitelné se to může zdát, právě to asi rozhodlo.
Neméně těžké, ne-li ještě těžší bylo pořízení s dauphinovými vojenskými veliteli v Orléansu. Byli to schopní vojevůdci, jako Dunois, levoboček vévody Orleánského, a Gilles de Rais, pro které bylo téměř vyloučené podřídit se vedení mladé vesničanky. Avšak její osobní kouzlo a fanatické přesvědčení, že právě ona je předurčena, aby pomohla vyhnat ze země Angličany, dokázaly nemožné. Jejímu nadšení nakonec neodolali ani bohorovní velitelé. Prostí vojáci ho sdíleli - a ještě spíše její víru, že se zdánlivě nemožné podaří - právě s ní. Všeobecnému vlasteneckému nadšení neodolal ani prostý orleánský lid. A úspěch se dostavil: Angličané byli protiútokem zahnáni a Orléans byl osvobozen.
Jeanne ďArc vjíždí slavnostně do osvobozeného města a začíná její vítězná, žel velmi krátká zářivá cesta Francií. Jejím prvním cílem je Remeš, korunovační město francouzských králů. Symbol připomínající - samozřejmě v jiné rovině a souvislosti - naši korunu svatováclavskou. Remeš se nám ovšem připomíná ještě něčím: francouzští králové tam skládali přísahu na posvátnou knihu, jíž nebylo nic jiného než staroslověnský liturgický text, tzv. Zlomky remešské, jejichž autorství bylo (zřejmě neprávem) připisováno sázavskému opatu Prokopovi.
Remeš je od Orléansu poměrně daleko. Ale Janin vliv na rytíře, vojáky i prostý lid byl obrovský. Dauphinova nevelká armáda, do jejíhož čela se postavila, dobývala město za městem, či přesněji řečeno, město za městem se poddávalo svému legitimnímu panovníkovi. Pouze město Troyes, kde roku 1420 Karel VI. Šílený podepsal nedůstojnou a nešťastnou smlouvu, která zavinila následnou katastrofu Francie, kladlo odpor. Bylo dobyto.
18. června 1429 byli Angličané poraženi u Patay a 17. července byl dauphin korunován v Remeši na krále Francie Karla VII.
A to všechno - říci dílem by bylo přehnané - přičiněním Jeanne ďArc.

Představovat si ji jako bledou a do výšin zahleděnou, pozemskými věcmi pohrdající světici (byla bezmála za půltisíciletí po svém upálení beatifikována a kanonizována) či na druhé straně jako fascinujícího upíra nebo jako stvoření nadané jakousi kouzelnou mocí, s níž se jí dařilo vést francouzské vojsko, aby poráželo Angličany jako kuželky, by byl velký omyl. Byla to docela obyčejná dívka, ba, lze to tak dnes s úsměvem říci, dívka velice moderní: již tenkrát nosila kalhoty místo sukně. (Což jí také bylo při inkvizičním procesu připsáno k tíži.)
„Ráz jejího poslání může být vykládán rozličně,“ soudí francouzský historik Tapié, „podle různosti pojetí náboženského nebo filozofického. Jisté však je, že Jana byla ve své duši hluboce přesvědčena, že slyší hlasy svatých, Michala, Markéty a Kateřiny, které jí zvěstovaly, že má vykonat úkol, jehož nesnadností byla zprvu ohromena, jehož se však srdnatě podjala, když cítila při sobě pomoc sil nebeských. K tomu přistupovala dokonalá vyrovnanost této venkovanky, krásně rostlé, silné, inteligentní, jasného rozumu a veselé povahy, dívky podobné mnoha Francouzkám té doby. Měla ráda lesklé zbraně, hezký oděv a krásnou boží přírodu, byla neporušených mravů.“
Jeanne ďArc ovšem nebyla ani meteor, který se zničehožnic zjeví na obloze. Byla jakousi esencí francouzského národního ducha, onoho vypjatého a ke všem obětem odhodlaného vlastenectví nejširších vrstev, které zákonitě přichází vždycky, když se octnou v koncích ti, kdo mají právě v tom čase v rukou osud národa. Přes kruté represálie anglických okupantů se všude, zvláště v Normandii, formovaly lidové bojové oddíly, cosi jako partyzáni, a udržovaly v ustavičném strachu jak Angličany, tak jejich francouzské pomahače. Ostatně kroniky z tohoto období hovoří i o dalších francouzských ženách - bojovnicích, které se rovněž podílely na protianglickém hnutí.
Jana, Panna orleánská, se stala symbolem a vítězným vyvrcholením tohoto hnutí a postupem doby legendou. Osobností, která zaujala mnoho básníků a spisovatelů, např. Voltaira, Fridricha Schillera, Anatola France, Oscara Wilda, G. B. Shawa, Marka Twaina. Neevokují nám její obraz souhlasně - ostatně není to ani dost dobře možné. Obraz je příliš složitý a navíc, pod nánosem času, i značně mlhavý.
Ale vraťme se k Janině zářivé cestě, přesněji řečeno k jejímu vyvrcholení. Do Remeše. Ke korunovaci dauphina Karla na francouzského krále Karla VII. Dnes se nám s odstupem může zdát taková ceremonie sice slavnostním, ale formálním aktem. Tehdy tomu bylo úplně jinak. Každý takový akt měl svou téměř mystickou náplň: v Remeši korunovaný francouzský král se stával druhým nejvýznamnějším panovníkem západního světa - prvním byl římský císař, mimochodem v době Karla VII. český král Zikmund - a byl podle tradice, datující se již od doby Ludvíka Svatého, nadán i mocí uzdravovat nemocné. Při každé remešské korunovaci čekával před katedrálou dav nemocných, především ochrnutých. A tak i onoho dne, 17. července 1429, vyšel Karel VII. z katedrály, obcházel nemocné, dotýkal se jich rukou a pokaždé opakoval tradiční větu: Král se tě dotkl, Bůh tě uzdraví. Jaký úspěch měla tato „léčba“, o tom bohužel žádné zprávy nemáme.
Během korunovace držela Jeanne ďArc v rukou prapor královské Francie.
Ale tím její poslání nekončí - jejím snem je vyhnat Angličany z celé Francie. Chce táhnout na Paříž, centrum anglického a burgundského odporu; ale začínají už proti ní pracovat nejasné, ale nepochybné intriky královského dvora. Vysoká šlechta nemůže přenést přes srdce, že neurozená dívka dokázala a dokazuje mnohem víc než oni i s dauphinem dohromady předtím. Není ani možná docela vyloučeno, že nitky vedly až k Angličanům či Burgunďanům, ti si totiž museli jasně uvědomovat, že po remešské korunovaci se jejich vlastní situace povážlivě zhoršuje. Následný vývoj se tomu ostatně zdá nasvědčovat, bereme-li v úvahu anglickou snahu stůj co stůj prokázat, že Jeanne ďArc je kacířkou či čarodějnicí, čímž ztrácí platnost i korunovace Karla VII.
Tažení na Paříž se konalo až v září - a nebylo úspěšné. Jana při něm utrpěla zranění ramene. Ale neklesla na duchu a nepřestávala věřit, že se jí nakonec podaří splnit slib, který učinila, když před útokem v Orléansu napsala Angličanům: Přišla jsem, poslána Bohem, králem nebeským, abych vás vyhnala z Francie.
Její nezlomná víra v konečné vítězství nemohla nepůsobit na druhé. A tak Francouzi přes neúspěch u Paříže dosáhli několika významných vítězství na severu Francie a probili se do města Compiegne, obklíčeného nepřáteli. A zde, žel, zářivá cesta Panny orleánské skončila. 13. května 1430 při jednom odvážném výpadu z města byl její nevelký oddíl ze všech stran obklíčen a přes zoufalý odpor byla Jeanne ďArc zajata Burgunďany. Všeobecně se později věřilo, že upadla do nastražené léčky a že v tom mělo prsty okolí Karla VII. Říkalo se, že velitel města Compiegne Guillaume Flavy spustil úmyslně mříže pevnostní brány tak rychle, aby byla Janinu oddílu zahrazena cesta do bezpečí.
Karel VII. mohl Janu od Burgunďanů vykoupit, ale neudělal to. Dějinnou ironií tak potvrdil, že se cítí opravdu „nejkřesťanštějším“ králem, druhým nejmocnějším panovníkem západního světa. Morálně se přiblížil západní „jedničce“ - Zikmundovi, který vydal Janu Husovi napřed glejt a potom po formálním protestu rezignoval a nechal ho upálit. Těžko říci, jestli si Karel VII., tento ničím nevynikající panovník, uvědomoval dosah a následky svého činu - spíš se zdá, že podlehl i tlaku svého okolí.
A tak Jeanne ďArc prodal Jan Lucemburský za deset tisíc zlatých franků Angličanům. (Opět ironie: bezvýznamný důstojník a nepatrný šlechtic nesl jméno českého krále, který padl u Kresčaku po boku Francouzů v boji proti Angličanům.)
Angličané pochopitelně zajásali. Nejen proto, že jim padl do rukou nebezpečný protivník, díky jemuž se k nim začínalo válečné štěstí otáčet zády. Byla tu ještě věc mnohem závažnější. Anglický regent vévoda z Bedfordu dal totiž v Paříži korunovat za anglického i francouzského krále osmnáctiletého syna Jindřicha V. a Kateřiny, sestry Karla VII., a - mimochodem - vnuka vévody z Bedfordu. Byl si samozřejmě vědom váhy remešské korunovace a jejího dopadu na pozici „svého“ krále Jindřicha VI. A tak se rozhodl, že Jeanne ďArc musí být za každou cenu usvědčena z kacířství.
Což bude znamenat, že se eo ipso stává neplatnou remešská korunovace Karla VII. Bylo potřeba postavit Janu před inkviziční soud. Jenže v Anglii inkvizice nebyla. Ukázalo se však, že kde se octne v rozpacích okupant, pomůže mu kolaborant. Stal se jím biskup Pierre Cauchon z Beauvais, jemuž Angličané slíbili za odměnu bohatou rouenskou diecézi a navíc pařížskou univerzitu, která v té době ještě Angličanům plně podléhala.
Pod záminkou, že Jeanne ďArc byla zajata na území jeho diecéze, požádal formálně o její vydání. Když mu byla ochotně vydána, dal ji uvrhnout do tmavého podzemí jednoho z rouenských zámků a začal horlivě připravovat „proces“. Plný rok trpěla Jeanne v žaláři, celé měsíce trval inkviziční soud. Pro Cauchona, který se vyznal v inkvizičních praktikách, bylo hračkou vést průběh procesu směrem, který potřeboval. Přitom se snažil budit zdání, že jde o akt spravedlnosti. Krátce před zahájením procesu byla Jeanne ďArc podrobena (v přítomnosti vévodkyně z Bedfordu) lékařské prohlídce, jejímž cílem bylo zjistit, zda je obžalovaná skutečně virgo intacta - na tom totiž záviselo, jak bude formulována obžaloba o „spolku s ďáblem“ a o „vedení nemravného života“. Nevyšlo to, od druhého obvinění musela komise upustit.
Jeanne byla uvězněna v pevnosti, která byla pod anglickou správou, což bylo dalším porušením právních norem - když měla obžalovaná předstoupit před inkviziční tribunál, měla být umístěna v ženském oddělení církevního vězení.
Oficiálně začal soud zasedat 9. ledna 1431. Cauchon se na něj pečlivě připravil a vzhledem k tomu, že v inkvizičních procesech neměl obžalovaný právo na obhájce, a za předpokladu, že prostá venkovská dívka nebude schopna klást odpor, se domníval, že odsouzení Jeanne ďArc bude hračkou. Složitý a navíc latinsky psaný obžalovací spis vinil Pannu orleánskou například z toho, že ji navštěvují hlasy svatých a andělů, vytýkal jí falešná proroctví a kacířskou víru, když tvrdí, že se má podřizovat Bohu a ne církvi (za niž Cauchon samozřejmě pokládal především sebe), a nechybělo ani obvinění, že nosila mužský oděv. Soud trval dlouhé měsíce. Napřed předběžné výslechy, pak hlavní soudní pojednávání. Po celou tu dobu je Jeanne ďArc ve vězení i před soudem zasypávána krupobitím otázek. Mnohé neměly s procesem vůbec nic společného, ale jejich cíl byl jasný: připravit past, do které by se obžalovaná chytila.
Avšak k údivu Cauchona a jeho pomahačů se efekt nedostavoval. Vůbec se nepotvrdilo, že by Jeanne byla naivním stvořením, jak předpokládali.
V průběhu procesu onemocněla. Kdyby byla náhodou ve vězení zemřela, znamenalo by to silný škrt přes anglický rozpočet. Proto jí byla věnována všemožná lékařská péče, léčil ji dokonce osobní lékař vévodkyně z Bedfordu. A tak se uzdravila.
Začátkem května seznámili Janu formálně s obviněními, která proti ní vznesli, a žádali ji, aby se zřekla svých „bludů“, tj. „hlasů“, a podřídila se bezpodmínečně církvi, to jest Cauchonovi a jeho společníkům.
Odmítla.
Zavedli ji tedy do mučírny a ukázali katovy nástroje, připravené vynutit „doznání“ i z největších zatvrzelců. Jeanne ďArc nezastrašilo ani to.
Nakonec jí oznámili, že když se nevzdá svých „bludů“, čeká ji upálení na hranici. Nato Panna orleánská poprvé a naposled zakolísala. Uznala svou vinu, odvolala a byla odsouzena k doživotnímu žaláři.
Ve vězení ji lstí donutili, aby znovu oblékla mužské šaty. Ale když se vzpamatovala ze svého zakolísání, odvolala přiznání. A právě na to Cauchon čekal.
Koncem května probíhá nové zasedání soudu, tentokrát velmi krátké. Jako „zatvrzelou“ hříšnici odevzdávají Jeanne ďArc do rukou světské spravedlnosti, tj. Angličanům, jinými slovy k upálení na hranici.
A tak byla Panna orleánská již 30. května 1431 upálena na rouenském tržišti, obklíčeném silnými oddíly anglických vojáků. Na hranici vstoupila stejně statečně jako náš Mistr Jan Hus v Kostnici.
Naděje Angličanů, zejména Bedforda, se však nesplnily. Podlehli jen stále se opakujícímu klamu, že lze zabít i myšlenku, přesvědčení, ideál, pravdu, sen.
 
Velký sen Panny orleánské, vlastně přesvědčení, že je nutné vyhnat Angličany z celé Francie, žil v nejširších vrstvách francouzského národa dál, proces osvobozování země se nezastavil, naopak, zrychlil se. Roku 1436 se vzdala bašta Angličanů a Burgunďanů Paříž, postupně ji následovala další města. Roku 1453 již byla od anglických okupantů osvobozena celá Francie s výjimkou přístavu Calais v Normandii, který Angličané drželi ještě téměř sto let.
Pomazaný, ale ničím mimořádným se do dějin své země nezapsavší Karel VII. musel velmi dobře vědět, jakých rozměrů nabývá v národě legenda Panny orleánské. Dlouho si však nechtěl rozlít ocet s církví, Burgunďany a s pařížskou univerzitou. A tak počkal bezmála čtvrtstoletí, než se rozhodl angažovat se pro očištění památky té, která vlastně zachránila Francii a jemu samému dopomohla k remešské korunovaci. O revizi procesu požádala formálně matka Jeanne ďArc, ale bez královského posvěcení by byla asi mnoho nepořídila. Tvrdívá se, že Karla VII. zřejmě děsilo pomyšlení, že fakticky přijal korunu z rukou čarodějnice. Ale to možná nebyl jediný důvod, svou roli při tom zcela určitě sehrálo i francouzské veřejné mínění.
V letech 1455-1456 se konal v Rouenu a v Paříži na pokyn papeže Calixta III. nový soud, který zrušil Cauchonův rozsudek; ten byl vyhlášen za následek korupce, podvodů, klevet, úskočnosti a neloajálnosti. Takzvané přiznání Panny orleánské se anulovalo jako vynucené zastrašováním, zvláště hrozbou upálení.
Konečně v roce 1920 byla Jeanne ďArc prohlášena za svatou. Řím mimochodem tímto aktem učinil velkou výjimku - protože Jeanne ďArc byla upálena a nikde nejsou ani nemohou být její ostatky, což je pro svatořečení zásadně předepsáno.
Jeanne ďArc zůstává i po tolika staletích symbolem nezlomného odhodlání neustupovat před mocnými tohoto světa. Ti ji koneckonců v lásce neměli, protože pro ně představovala nebezpečný lidový živel, jehož se vždycky báli a budou bát. V plné míře o ní platí Shawovo: Oběť pokrytectví mocných tohoto světa, kteří, ač ji prohlašují za svatou, by ji znovu dali upálit.  

Zbývá ještě zabývat se takzvanými „hlasy“ Jany z Arku.
Z toho, co víme a co jsme si o ní řekli, můžeme vyloučit, že by si to byla vymyslela. Byla to upřímná venkovská dívka, navíc prodchnutá středověkou zbožností až mysticismem. Nemůže být tedy pochyb o tom, že měla přeludy. Pokusme se o jejich výklad.
Pomineme-li atmosféru doby, do které přišla, a starší katolickou literaturu, která viděla ve vystoupení Jeanne ďArc zázrak a její přeludy hodnotila jako skutečné hlasy svatých, má historická i lékařská věda pro Pannu orleánskou jediné vysvětlení: projevovala se u ní forma schizofrenie.
Schizofrenie, jedna z nejčastějších (a také nejtěžších) duševních chorob, se vyznačuje halucinacemi jako jedním ze svých hlavních příznaků.
Zde však něco neklape: u schizofrenie běží také o rozpad osobnosti. A u schizofrenie mladistvých, tzv. hebefrenie (Jeanne ďArc bylo v době, kdy začínala slyšet „hlasy“, 15-17 let), je tento rozpad velice prudký. Lidé, kteří jsou tím postiženi, se nemohou společensky integrovat. Nic takového nebylo pozorováno u Panny orleánské. Naopak, okouzlovala své okolí, byla oblíbená u vojáků. Neexistuje doklad pro její skutečné schizofrenní chování. Mimoto se u schizofreniků pouze velmi zřídka omezují jejich halucinace jen na sluchové, jako tomu bylo u ní, a navíc bývají doprovázeny bludy. To u Jeanne ďArc zřejmě také nebylo.
Zdá se, že „klasickou“ schizofrenii můžeme vyloučit.
Existuje samostatné, podstatně lehčí psychické onemocnění - psychogenní akustická halucinace, ale při ní jde vesměs o zvuky postiženému nepříjemné, o hlasy výhružné, jejichž příčinou bývají stresy a izolace, jindy velké duševní či fyzické vyčerpání. Je tedy nabíledni, že o psychogenní akustickou halucinaci u Jeanne ďArc rovněž nešlo.
Co tedy bylo příčinou sluchových halucinací Panny orleánské?
Existují i parciální epileptické záchvaty vycházející ze sluchové arey (oblasti) spánkových laloků. Tyto záchvaty začínají - podobně jako často i jiné parciální epileptické záchvaty - aurou. Aura ovšem může být i čichová, zraková či jiná, ale u záchvatů s ložiskem v sluchové areji spánkového laloku bývá výhradně sluchová. A zvuk, který se při této auře pacient domnívá slyšet (čili z něhož aura sestává), je stereotypní, vždy stejně se opakující, případně může mít dvě až tři varianty. Přesně tak tomu bylo u Jeanne ďArc.
Aura je součástí záchvatu. Při ní bývá vědomí zachováno, někdy lehce zastřeno. Po ní záchvat zpravidla pokračuje ztrátou vědomí (u parciálních epilepsií někdy jen jeho zastřením) a následují další projevy: křeče, bezděčné chování, někdy agresivní počínání. Je však známo, že v lehčích případech (často se to pozoruje například tehdy, když se epilepsie upravuje) se může záchvat ložiskové epilepsie omezit na samostatnou auru. Tak tomu mohlo být i u Jeanne ďArc. Zvláštní výroky, jimiž se zapsala do historie, jako „proto jsem zrozena“ před bitvou či „nesnáším pohled na francouzskou krev“ při pohledu na raněného vojáka, připomínají typickou epileptickou obřadnost.
Jako podklad halucinací Jeanne ďArc se nám tedy jeví parciální epilepsie, vzniklá možná na podkladě úrazu hlavy (i lehčího) nebo zánětu mozku (který mohl doprovázet některou z infekčních nemocí, ve středověku tak častých). Šlo tedy nejspíš o lehkou temporální (spánkovou) ložiskovou epilepsii, projevující se pouze aurami, které nebyly nakonec ničím jiným než „hlasy“ a přeludy Panny orleánské.
Pokud je tomu skutečně tak ( a jeví se to jako nejpravděpodobnější), setkáváme se zde s další z mnoha nevypočitatelných podivností historie: jeden epileptik - Karel VI. Šílený - přivedl Francii na pokraj záhuby, druhý - Jeanne ďArc - ji před touto záhubou zachránil.