Bylo 17. listopadu 1989
a na Národní třídě v Praze se začala psát nová kapitola českých dějin.
Jak na ten den dnes vzpomínáte? Co pro vás znamenal?

Jan Tříska, herec
V ty dny jsem ve Springfieldu, ve státě Massachusetts, hrál šňůru představení “Watch on the Rhine” (Lilian Hellmanova: Stráž na Rýně). Každý den po představení jsme s kolegy chodili do malého baru za rohem od divadla. V televizi jsme sledovali vývoj udalostí v Evropě. Zoufale jsem držel palce Československu. Ale Praha pořád jakoby nepřicházela na řadu. 17. listopadu ráno, (massachusettskeho času), jsem si koupil nové bílé běhací boty. V ten večer po představení jsme konečně viděli Prahu v plné parádě. Teklo šampaňské. Také slzy.
Jenom pár měsíců poté - jsem v těchže bílých botách - běhal po Praze. Ve Smetanově síni jsem zkoušel “Utrpení svatého Šebastiána”. A na Bohdalci začal točit “Obecnou skolu”…

Helena Illnerová, vědkyně, fyzioložka
Vrátila jsem se zrovna z týdenního pracovního pobytu na Slovensku a šla jsem s mužem na domluvenou návštěvu k přátelům. Tam nám volala vylekaná dcera, které se podařilo uniknout z obklíčeného průvodu  na Národní. Bylo nám zřejmé, že takovéto násilí na studentech a dětech již nemůže zůstat bez odezvy a že přichází očekávaná změna. Od toho dne jsem již byla každé odpoledne na demonstraci ve vnitřní Praze, zpočátku v průvodu z Václavského náměstí na Národní a poté již přímo na Václavském náměstí. Jeden z nejšťastnějších okamžiků v mém životě byl, když ve středu toho požehnaného týdne na náměstí z Jindřišské ulice dorazilo ČKD za skandování „Už jsme tady“. To jsem brečela. Byly to nezapomenutelné dny.
Začala jsem okamžitě ještě s dalšími převracet poměry v ústavu, kde jsem pracovala, organizovat petice a angažovat se v OF. Domnívala jsem se ale tehdy, že zůstanu nadále pouze u své práce v laboratoři. Pomalu jsem však seznávala, že mám důvěru kolegů, že očekávají, že převezmu svůj díl odpovědnosti za další vývoj a že tuto důvěru nemohu zklamat. Tak jsem byla postupně zvolena do Komory volených zástupců Akademie věd, pak do Akademické rady jako místopředsedkyně a posléze i jako předsedkyně AV ČR. Z laboratorní vědkyně se ze mne stávala vědní administrátorka a politička. Bylo mi smutno, že ztrácím úzký kontakt se svou laboratoří a s prací, kterou jsem měla ráda. Ale věděla jsem, že jsem nemohla jinak. Jen mě dnes trápí, že o rozvoji vědy se v naší současné společnosti nerozhoduje dostatečně kvalifikovaně a moudře. Věřila jsem, že vývoj ve svobodné zemi může jít jen dopředu. Možná jsem se mýlila.

Michal Anděl, lékař
17. listopadu 1989 jsem šel spolu se svou manželkou ve studentském průvodu z Albertova na Vyšehrad a pak na vltavské nábřeží a na Národní třídu.
Tento  moment pro mne nejprve znamenal strach smíchaný s nadějí a posléze obrovskou radost.  Pak, po necelém roce, velký společenský i profesní vzestup a konečně po mnoha letech i dosti trpké poznání, že kořeny krize naší společnosti jsou mnohem hlubší, než se původně zdálo.
Pro medicinu přinesl rozhodně velké změny: odstranění kádrových stropů, zavedení pojišťovenského systému, mnohem větší přísun financí do nemocnic a moderní vyšetřovací i léčebné metody obecně. Pro diabetologii byl však zásadní krok učiněn již v polovině osmdesátých let, kdy jsme zavedli intenzifikované inzulínové režimy pro nemocné s diabetem 1. typu, ACE inhibitory do léčení a prevenci diabetické nefropatie a laserovou fotokoagulaci diabetické retinopatie.
Nové uspořádání lékařské péče však umožnilo vybudovat sít diabetologických ambulancí a později Diabetologických center, která představují základní páteřní strukturu péče o diabetiky.

Vladimír Kokolia, malíř
Uprostřed listopadu jsem jel kamarádovi na svatbu. Veselka se odehrávala kdesi na horské chajdě. Příbuzní nevěsty si umlousanou bandu umělců prohlíželi s neproniknutelným výrazem, který nevěstil nic dobrého. Někteří ze strýčků měli vzadu na vlasech takovou vodorovnou vlnku, kterou jsem okamžitě vyhodnotil jako zářez od brigadýrky. Ještě více obav ve mně však budili ti, jejichž účes příznačný zářez nevykazoval – u nich jsem usoudil, že pracují v civilu.
Ženich, který byl svazák a snad i stranický funkcionář – avšak my jsme ho přesto měli rádi pro jeho horoucí srdce a malířské nadání – během večera naši temnou předtuchu potvrdil. Prozradil nám, že teď s touhle rodinou konečně v městské organizaci prosadí všechny ty dobré věci, které mu doposud soudruzi nechtěli dovolit. Byl páteční večer 17. listopadu 1989…
Se strýčky nás za celou noc nesblížily ani bohatýrské dávky alkoholu a dalšího dne jsem s kocovinou nastoupil do ucouraného brněnského rychlíku. Doma jsem zjistil, že se v Praze něco děje. To mě probralo, doma jsem se ani neohřál a v neděli večer jsem už byl na Andělu a navštívil souseda Boďu Horáka.
Boďa pravil, že s režimem je konec a že bude kapitalizmus. Namítal jsem, že komunizmus nikdy neskončí, že Rusové nás přece nikdy nevydají. On si ale byl jistý, tak jsem ho v tom nechal.
Hned v pondělí ráno jsem do Mánesa donesl dva transparenty. Napadla mě trefná hesla, jejichž znění pro jejich trapnost prozradím až na smrtelné posteli. Ale teta Božka mi pak večer říkala, že je mezi jinými vyjmenovávali na Svobodné Evropě.
V průvodu vládla směs euforie a úzkosti. Nebylo jisté, jestli tenhle tábor lidu nedopadne ještě hůř než v pátek na Národní. Ťapkali jsme směrem na Václavák, sbíralo se množství lidí. Stál jsem na Můstku v klaustrofobické tlačenici a jen periferně jsem sledoval, co se děje na balkóně. Moje hlavní starost byla, aby dav nikoho nezašlapal nebo nenamáčkl na zábradlí.
Ten dav byl ale pozoruhodný a pro mě vlastně znamenal to nejzvláštnější a nejnadějnější na celé věci. Prokazoval zvláštní inteligenci a vnímavost, a to jak v pohotových, většinou zázračně jednotných odpovědích, tak kdykoli, kdy se mělo třeba udělat místo pro sanitku. Choval se jako normální osoba, navíc pozitivně naladěná, občas i se smyslem pro humor!
Od těch chvil na Václaváku si následujících sedm dní pamatuju jakoby v jedné kouli, z níž se noří jen pár jasných momentů. Bylo to dáno tím, že jsem se vzápětí připletl do Špálovy galerie, kde vznikalo jedno z center distribuce informací. Tam jsme pak s několika dalšími až do neděle skoro nespali a na běžícím páse jsme sdělovali zprávy zástupům informačně podvyživených spoluobčanů, přebírali hromady tiskovin a distribuovali je dál těm, kteří je odjížděli šířit na venkov. Byli jsme jak v transu, cítili jsme velikost doby a byli připravení na cokoliv.
V úterý a ve středu jsme se někteří ještě na chvilku utrhli, abychom šli na Václavák – snad v obavě, že tam bude málo lidí. Atmosféra se však rychle proměňovala. S tím, jak hrozba převálcování celého hnutí slábla, se demonstrace stávaly středoproudovější, v něčem primitivnější a pro mě i trochu méně sympatické. Kupodivu jsem za celou dobu vůbec nezažil pověstné cinkání klíči, které se stalo pro ta masová shromáždění synonymem. Nevím, vysvětluju si to tím, že klíči se začalo zvonit až v těch dalších dnech.
Do Špálovky nám pak přišel jeden večer poděkovat i Václav Havel s celou suitou, mám dojem, že to bylo dokonce v den jeho zvolení prezidentem. Udělal jsem si dvě fotky, ale jinak jsem se při této události držel vzadu, vědom toho, že jsem byl jen obyčejný – a tenkrát naprosto nemožný a nepraktický – pěšák. Navíc jsem už měl za sebou selhání vlastní občanské statečnosti: když jsem se po celé věčnosti vrátil do rodné vesnice a v tašce si táhl všechny ty naše důležité osvětové tiskoviny, abych je rozdal sousedům, uvědomil jsem si, že to nezvládnu. V Praze se revoluce dělá daleko líp.

Vladimír Morávek, režisér
Byl jsem dva měsíce v angažmá na Provázku, děti učil jsem tam chodit přes jeviště, aby se zdálo, že jdou úplně přirozeně, do toho 17. Provázek hrál na Chmelnici, odjel do Prahy- pak v televizi říkali, že se něco stalo- jel jsem tam hned za nimi- všichni byli bledí a vyděšení a rozhodnutí. Peter Scherhaufer pořád říkla Kurva kurva kurva kurva a já si nebyl jistý vůbec ničím, jen tím, že jsem  na Provázku. Trochu jsem počítal s tím, že nás všechny zavřou- a bál jsem se, co na to řekne maminka- ale i tak jsem se pořád držel poblíž Trůdy a Petra Olzléhpo - kdyby něco bylo potřeba, abych pomohl.
Nebylo třeba  většinou nic.
Pak jsem byl svobodný, pak odpovědný, pak zoufalý, pak jsem mohl cokoli.
Tak mi narostla křídla- trochu blbě se s tím chodilo.

Karel Schwarzenberg, politik
Možná si ještě pamatujete, že se na 28.10. plánovaly demonstrace v Praze, ale pak to valně nedopadlo. Celá Evropa vřela a v Praze bylo klidno. To mne samozřejmě štvalo. A protože parta moje přátel se vydala do Maďarska na bažanty, tak jsem řekl, že pojedu taky. Bylo to na severu od Debrecín, vzpomínám si, že jsme dorazili na místo a kdosi přiběhl, ať jdeme kamsi k sousedům, že se tam dá přijímat slovenská televize... A že se zdá , že se  u nás něco děje. Když jsme uviděli ty záběry, nasedl jsem do auta, před tím ještě zavolal vedoucí své kanceláře do Vídně, ať se mi pokusí sehnat vízum do Prahy, a vyrazil jsem do Vídně. Vízum mi ovšem československé velvyslanectví neudělilo, vzkázali mi, že bych měl vědět, že jsem v Československu nežádoucí persona. Tak jsem seděl ve Vídni, navštívil jsem alespoň nemocného strýce Františka, ale pak, po nějakém čase se tolik změnilo, že mi vizum nadšeně dali. A já natěšený, spěchal do Prahy.
Upřímně řečeno, celé roky jsem nevěřil, že dojde k tak zásadní změně. S příchodem Gorbačova svitla jistá naděje. Ale jen malá. Tehdy jsem si říkal, že jestli bude perestrojka pokračovat, možná se dožiju dne, kdy si někde v okolí Orlíku a Čimelic budu moci najmout chatu a strávit tam pár týdnu v létě. Nikdy jsem nevěřil, že se budu moci skutečně vrátit. A když jsem se vrátil? Neznám většího štěstí.

Eva Syková, lékařka, vědkyně
V listopadu 1989 jsem pracovala v ústavu AVČR tehdy ČSAV na Bulovce. V ústavu vládl tuhý prokomunistický režim a studentské demostrace byly striktně odsuzovány. Moji studenti na Národní třídě demonstrovali s vědomím, že jak já, tak oni riskujeme vyhazov s ústavu. Pamatuji si, že jsme jako vedoucí studentů byli nabádáni abychom studentům vysvětlili proč se demostrací nemají účastnit. Vše mělo trochu konspirační ráz, šeptalo se a v přítomnosti určitých kolegů se akce úzkostlivě tajily. Musím říci, že jsme měli strach jak to dopadne, rozhodně jsme neočekávali, že změny budou tak rychlé, ale nadšení některých studentů, učitelů a vědců bylo obrovské. K tomu jak se režim zdiskreditoval přispěla jak brutalita zásahu, tak to, že nikdo už nevěřil lžím a frázím tehdejšího režimu.

Cenzura už byla ve vědě neudržitelná. Korespondence, vědecká spolupráce, zahraniční cesty na kongresy, vše bylo kontrolováno a velmi obtížné. Pokud jsme do zahraničí mohli odjet, byli jsme jako žebráci, skoro bez peněz. To v době kdy již byly osobní počítače, kopírovací stroje a k nám jezdila celá řada zahraničních pracovníků ze západu začínalo být pro režim obtížné a pro vědu velkou brzdou. Pro mne osobně změna nastartovala neuvěřitelné možnosti. Mohla jsem rozšířit svoji vědeckou skupinu, cestovat, konečně jsem měla možnost akceptovat pozvání na přednášky a kongresy, mohla jsem se stát docentkou a profesorkou. Z akademie věd zeštíhlela, odešli neproduktivní jedinci a na druhé straně jsme mohli bez kádrových problémů přijmout nové vědecké pracovníky. Já jsem ze dvou laboratoří ve sklepě, založila nový Ústav neurověd na 2.LF v Motole a vybudovala největší oddělení v Ústavu experimentální medicíny AVČR. Stala jsem se členkou mnoha  mezinárodních vědeckých výborů a edičních rad. Obrovským přínosem bylo vybudování Grantových agentur, projekty Národních výzkumných center a po vstupu do EU spolupráce na vědeckých projektech v rámci Evropy. Pochopitelně se výrazně zlepšily nejen výzkumné, ale i osobní finanční podmínky českých vědců. Začal se rozvíjet aplikovaný výzkum a spolupráce s podnikatelskou sférou. To vše přispělo k tomu, že jsem se mohla začít věnovat výzkumu kmenových buněk a jejich aplikace v medicíně. Měli bycho si každé ráno vážit toho, že můžeme svobodně dýchat.

Jarda Svoboda, hudebník, skupina Traband
Jarda (tehdy student PedFak UK) stál v Praze na Národce a bušilo mu srdce. Následujících deset let se pak učil zacházet a žít s nabytou svobodou. Existovala kapela Mrtví brouci Martina Šmída, ale nevím kde jim konec. Možná se pozeptejte přímo Martina Šmída, mrtvého studenta z Národní třídy. Hraje v kapele Klec. Mějte se, Havel na Hrad!

Lucie Trmíková, herečka
Byla jsem v Kolíně u rodičů. Do Prahy na DAMU jsem přijela v pondělí po víkendu. A všechno tam bylo jinak…
Utkvěla ve mně jedna situace – nevím, jestli byla důležitá obecně – pro mě zřejmě ano. Studenti DAMU se sešli na velkém sále. Vyučoval se tam tanec, jevištní pohyb, zkrátka se tam trénovala těla budoucích herců a hereček. Asi tam tehdy zaznělo mnoho důležitých slov, ty už dohromady nedám. Pamatuji si ale atmosféru, která byla zároveň vypjatá a zároveň nějak zvláštně klidná a důstojná. A pamatuji se, jak se potom začal Pavel Lagner, můj spolužák z ročníku, nahlas modlit Otčenáš a jak se k němu ti, kteří slova znali, připojili. A jak jsem s údivem zjistila, že ho celý neznám, že jsem ho vlastně nikdy nevyslovila. Děvče z ateistické rodiny. A jak jsem se za to trochu styděla, ale zároveň jsem věděla, že mě nesou ti ostatní a že to nevadí.
Tak. Je to možné, že by tohle byla ta nejvýraznější vzpomínka…?
Samozřejmě – následovaly neskutečné dny a noci, které jsme trávili na škole, pořád jsme něco kopírovali, roznášeli letáky, chodili na demonstrace… Pořád nám spousty lidí nosili hory jídla… Málo jsme spali a tak jsme aspoň hodně jedli.
A mezitím jsem jela párkrát domů a vykládala rodičům, co se to tam v Praze děje.
A taky jsem jela za dědou a babičkou do Chotouchova a děda to nechtěl a nemohl pochopit. Seděli jsme v síni naproti sobě u stolu a já vůbec nevnímala, co říká on, jen jsem byla přesvědčená, že přece musí uznat, že „žil celý život ve lži“!
Je to dvacet let, mně bylo dvacet a moji milovaní děda i babička jsou už tam, kde je vše nejasné projasněno. A on už teď ví víc než já před dvaceti lety a ovšem víc než já po dvaceti letech.
Cože to pro mě tedy ten sedmnáctý listopad znamenal? Zjistila jsem, že se chci umět pomodlit Otčenáš a že stejně jako před dvaceti lety, ani teď, nemůžu nic vidět ani vědět úplně a jasně.

T. Mardešić, vedoucí lékař Sanatoria Pronatal
Byl jsem mimo Prahu. Dodnes si vzpomínám na svoji reakci - tohle už ten režim nemůže ustát, změna je konečně tady. S odstupem času je zřejmé, že všechno bylo teprve na vážkách, mohlo se stát asi úplně cokoliv, ale já měl s naprostou určitostí ten pocit, že toto není pouze jedna z řetězce událostí, ale že tohle vchází do historie.
Jeden z velmi intenzivních pocitů, které jsem do té doby nezažil, byla (po zvolení Václava Havla prezidentem) hrdost na svého prezidenta. Za tu relativně dlouhou dobu jsem také pochopil, že chci-li naplnit své představy o smysluplné práci, jsem za svá rozhodnutí pouze já odpovědný se všemi případnými riziky. O to větší radost je, když se vize daří postupně naplňovat. Za to, že jsem se toho dočkal, jsem osudu neskonale vděčný.
 
Adéla Pollertová, baletka
Byla jsem v Praze a byl to pro mne vlastně zcela všední den - škola, trénink gymnastiky, úkoly... Ale přeci jen na tomto dni bylo něco zvláštního. Večer jsem byla doma sama (bylo mi 13); rodiče i bratr byli v průvodu z Albertova na Národní. Přišli domů později a ještě dlouho do noci jsem s nesmírným zaujetím poslouchala co všechno se ten den dělo - znělo to jako z nějalého filmu.
Tušila jsem, že se stalo něco převratného, když už i tatínek, který je vždy naprostý kliďas, byl ze situace patřičně nervózní.
Pak se otevřely hranice nejen pro cestování, ale i pro pracovní příležitosti. Mám nesmírné štěstí, že můj obor balet/tanec je naprosto mezinárodní, a tak jsem se mohla pokusit získat angažmá na světových scénách. Náročným konkurzem jsem se tak dostala do souboru slavného choreografa Johna Neumeiera, který sídlí v Hamburku, čímž jsem získala zkušenosti, ze kterých čerpám dodnes . Ano, listopad 89 mi změnil život, ale protože nejsou žádná kdyby, tak to beru jako osud.
 
Václav Pačes, vědec
17. listopadu 1989 jsem odpoledne šel na Albertov. Přišel jsem trochu dřív než byl čas shromáždění, protože moje žena pracuje na Přírodovědecké fakultě UK a chtěl jsem se u ní zastavit. Scházím dolů po schodech od Karlova a dole vidím poměrně málo lidí. Ale než jsem došel na Albertov bylo najednou plno. Viděl jsem svou ženu na schodech děkanátu ale už jsem se k ní pro nával nedostal. Hned vedle ní držel transparent s nějakým protikomunistickým nápisem  dnešní senátor Štětina. A pod tím transparentem stál , asi aniž by si toho byl vědom, přední fakultní komunista o kterém bylo známo, že když je rozčílen nebo připravuje nějaké politické rozhodnutí (rozuměj sviňárnu), tak má  našikmo pusu.  Měl jí prakticky svisle. Po projevech, už za tmy, jsem šel s lidmi směrem na Vyšehrad, ale pak jsem se odpojil a mlácení na Národní třídě jsem nezažil.
Pro vědce znamenal 17. listopad mnoho. Pro vědeckou práci je nejdůležitější kontakt s kolegy, volná výměna názorů, volný pohyb - a nic z toho jsme neměli. 17. listopadem se všechno rázem uvolnilo a myslím, že vědci byli první, kdo se (v podstatě ihned) integroval nejen do Evropy, ale do celého světa. Já jsem například konečně mohl využít dlouholetého pozvání na pobyt na Yaleově univerzitě v USA.