Poselství Garciovi

Z celé historie někdejší dávné kubánské války svítí v mých vzpomínkách jako zářící hvězda především jeden muž. Když totiž mezi Španělskem a Spojenými státy vypukla válka, stalo se životně důležitým získat co nejrychleji spojení s vůdcem povstalců Garciou. Byl tehdy někde v kubánských horách, aniž kdo věděl kde. A přestože si prezident potřeboval zajistit jeho spolupráci bez prodlení, nedařilo se jej dostihnout.
Až zcela nakonec poradil kdosi prezidentovi: Jestliže vůbec někdo je schopen nalézt Garciu, pak je to muž jménem Rowan. Zavolali tedy Rowana a předali mu dopis pro Garciu.
Nechci vám však dnes podrobně vypravovat, jak Rowan dopis převzal, zabalil jej pečlivě do nepromokavého obalu, připevnil si jej na prsa, jak po čtyřech dnech plavby vystoupil obklopen tmou z malého člunu na pobřeží Kuby, jak zmizel v džungli, prošel nepřátelskou zemí a za tři týdny se znovu objevil na druhé straně ostrova po té, co doručil dopis adresátovi. Z toho všeho chci zdůraznit jen jednu skutečnost.
Prezident dal Rowanovi dopis, aby jej doručil Garciovi. A Rowan dopis převzal, aniž se zeptal: „Kde najdu Garciu?“ To je klíč k tajemství! Portrét Rowana by měl být vystaven na stěnách tříd všech škol po celé zemi. Neboť mladí lidé nepotřebují zdaleka tolik školní moudrosti ani učenosti v tom či onom oboru, jako především stát se osobnostmi nezdolně spolehlivými a schopnými jednat s nejvyšším soustředěním vší své energie; aby totiž dovedli uskutečnit to, na čem skutečně v tu chvíli záleží: donést poselství Garciovi.
Generál Garcia je ovšem dnes již dávno mrtev; jsou zde však další Garciové. Kdokoliv se někdy snažil uskutečnit něco velikého, co bylo možno provést jen s pomocníky, vždy brzy s úděsem zjistil, jak jsou lidé většinou neschopni soustředit se na jednu nezbytnou věc, a tu provést pak až do konce.
Nedbalost a nepozornost, lhostejnost a polovičatá práce bývá totiž pravidlem; proto také ten, kdo má zodpovědnost za jiné, nedosáhne obvykle úspěchu, pokud nedonutí ostatní – žel často teprve nátlakem nebo pohrůžkami – aby mu byli nápomocni. Vyskytují se zde jen zcela řídké výjimky.
Ověřte si to sami. Máte-li na pracovišti například šest vám podřízených pracovníků, zavolejte kteréhokoliv z nich a řekněte: „Buďte tak laskav, podívejte se do naučného slovníku a vypište mi z něho, zcela krátce, životopis Correggiův.“
Váš spolupracovník odpoví: „Ano pane.“ Dá se ale do práce? Vsadím se, že ne. Vrhne na vás udivený pohled a položí nejméně jednu z těchto otázek: „Kdo to byl? Jaký slovník? Kde je takový naučný slovník? Chcete to skutečně po mně? Nemyslíte spíše Bismarka? Žije ještě? Proč to nemá vyhledat Karel? Musí to být hned? Co kdybych vám slovník přinesl a vy si to vyhledal sám? Proč to potřebujete vědět?“
Jsem si téměř jist, že až mu zodpovíte všechny jeho otázky a vysvětlíte, jak najít požadovanou informaci i důvod, proč ji potřebujete, váš spolupracovník odejde a za dveřmi požádá dalšího kolegu, aby mu pomohl vyhledat Correggiu. A když se později vrátí, sdělí vám, že takové jméno neexistuje. Není totiž pod „K“.