* 1931

„Je to nekonečné utrpení, ponižování lidství ve všech jeho projevech: v práci, v možnostech kritického myšlení, vůli, citech, volání po lásce a v tvorbě.
Základní myšlenka v Kristoforiho díle je náboženská. V jeho obrazech všechno spěje vzhůru, stoupá, dostává trhliny a opět se spojuje. Objevuje se v řinoucích slzách, v roztaveném vosku svíček a vysokých gotických oknech. Jeho dílo je jediným výkřikem.“
Tato slova o díle Jana Kristoforiho napsal básník Ivan Diviš a jsou nejpregnantnějším a nejpravdivějším hodnocením malíře, které jsem o J. K. četl. Člověk a umělec Jan Kristofori prošel obdobím 50. a 60. let jako aktivní občan. Znamenalo to léta věznění a lidských ústrků. Život to nebyl vnitřně chudý, ale zmocňuje se nás lítost nad uměním, které muselo bojovat, když mělo vonět láskou. Cítíme to silně dnes, kdy čas oponou trhnul. Nebýt Jana Kristoforiho a jeho druhů, bylo by ono „trhnutí“ jiné. Historická osudovost nutí vzdát se jakékoliv kritiky. Umění vnímat umění je dar kultivující duši, vytvořit tuto možnost je poslání srdce. Poděkujme srdci Jana Kristoforiho, pracovitého a optimistického člověka, ale smutného umělce, za obrazy, které  můžeme obdivovat v tomto čísle Sanquisu díky nakladatelství Fortuna, z jehož publikace jsme ilustrace otiskli.
P. C.