Možná nějaké kroky, figury, ale tanec sám o sobě ne. Má příliš mnoho prvků, které nejdou popsat. Zůstává jazykem emocí, které prostě ani nemohou být přesně definované a svázané...“ říká tanečnice Antonie Svobodová

Antonie byla odmalička spojená s divadelním prostředím. Matka výtvarnice kostýmů, otec fotograf. Když jí bylo asi šest let, začala podvědomě inklinovat k tanci navzdory tomu, že v divadle se s tímto druhem sebevyjádření příliš nesetkala. „Když je člověk malý, nechce vyjadřovat pocity... Spíš jsem ten svět cítila a vtahoval mě.“ Její touha byla intenzivní, a od té doby se to nezměnilo, jen hledala způsob a někoho, kdo by jí pomohl.
Někdy kolem listopadu 1989 potkala učitelku tance Evu Blažíčkovou, která - dá-li se to tak říci - žila a tvořila „v přímé linii“ se slavnou tanečnicí Isadorou Duncan. „Duncanismus mi byl vždy blízký v té svobodě, nikoli v technice. Spíš myšlenky jako osvobození pohybu od určitých nánosů, pokud možno od všech...“ říká dnes Antonie. Přibližně ve stejné době, kdy se díky porevoluční euforii otvíraly větší možnosti i v oblasti tance, se stala součástí nezávislé divadelní skupiny Alternativní scéna. Zkoušeli všelijak, na různých místech. Nakonec se jim podařilo stabilně nalézt zázemí na Rampě v Braníku, kde pracovala i divadelní skupina Děrevo. „Já jsem jakoby klouzala mezi různými způsoby a myšlenkovými směry a v podstatě mi to vyhovovalo, protože jsem zůstávala naprosto svobodná.“ Pomalu se vyhraňovala a získávala vlastní představu o taneční řeči těla. Zároveň nabývala technickou průpravu, která je nutným prostředníkem každého vyjádření. „Naučila jsem se přesnosti v pohybu, protože pohyb, ač svobodný, musí být maximálně přesný. Také techniku přesnosti pohybu, nikoli svázanou s výrazem. Mohla jsem hodně přemýšlet, sama zkoušet, vytvářet způsob vyjádření a svůj vlastní pohybový slovník.“
Přišel velmi zajímavý zlom: Antonie se emancipovala a nalezla se jako solitérní umělkyně. Tento způsob práce je velmi náročný, tíhu i délku celého představení musí unést jeden člověk. Pokud je tanečníků víc, střídají se akcenty a celá zátěž je rozložena. I přesto se rozhodla tento způsob přijmout za svůj. „Zjistila jsem, že je pro mne dost náročné být na jevišti s dalšími lidmi. Samozřejmě se občas povedlo, že jsem tančila i s jinými, propojili jsme se a bylo to moc příjemné. Ale většinou se stává, že lidé nejsou tak koncentrovaní, začnou se chovat na jevišti jinak, jakoby se předvádět, je tam exhibice, která je pro mne naprosto nepřípustná.“ Pokud tančí sólo, může přesně dávkovat to, co chce do představení vkládat. Ráda pracuje s muzikanty či zpěvačkami. Každý z nich se pohybuje v jiné umělecké rovině, jsou ve formě improvizace schopní daleko větší syntézy s ní a vzniká nový autentický tvar.
Antonie je autorkou mnoha sólových představení, pohybových spoluprací a režií, účastnila se festivalů po celé Evropě i v Americe. Má vlastní žáky, vede taneční a pohybové kurzy nejen pro zdravé lidi, ale i pro sluchově či zrakově postižené. Její témata vznikají z hlubších, podvědomých rovin. „Pohyb plyne, rodí se jeden z druhého, proplétá se imprese s expresí, aby vytvořily jedinečný tvar daného okamžiku. Je to přetavování reálného života do abstraktních poloh, nejvnitřnějšího a skrytého, do živé hmoty - bránění se ustrnutí. Chci hovořit co nejplněji tímto bezeslovným jazykem, jejž lidé sdíleli po všechny věky i kultury. Inspirovat se mýty, prožitými příběhy, krajinou a přírodní silou. Je to rozechvívání nitra a vyrváváni tance, za cenu spalovaní spousty sil...“

Antonie Svobodová,
tanečnice spolupracující s různými hudebníky, výtvarníky a fotografy. Jako sólová performerka užívá ve svém osobitém stylu elementů jak tanečních, tak divadelních. Její improvizace nacházejí inspiraci - mimo jiné - v rozličných prostorách a vztazích mezi hudbou, tancem, hlasem, tělem a objekty. Autorka a spoluautorka mnoha představení uvedených v Čechách, Nizozemsku, Polsku, Německu, Itálii, Chorvatsku, Francii a Americe.