Světoznámou grafičku a výtvarnici Alenu Kučerovou přitahují koně, donedávna jednoho vlastnila. Dnes ve svých 72 letech už na koni nejezdí, zato je kreslí, maluje a vytváří artefakty s motivy koní.
Alena Kučerová žije v malém domečku ve Lhotě poblíž Staré Boleslavi a denně se vydává na výpravu do borového lesa, obklopujícího její domek. Vybavena pilkou připevněnou lepicí páskou na dlouhé násadě, aby dosáhla na uschlé větve, těží v lese dříví, jímž topí ve svém sídle. V létě vyběhne k blízkému jezeru, aby si zaplavala.
Alena se občas vydá na vernisáž některé ze svých četných výstav, pořádaných Galerií Pecka. Ona je totiž opravdu světoznámá, ač její životní styl a filozofie směřují spíše k vlastnímu chovu slepic. Po nádvoří jejího sídla se pyšně prochází bílý kohout. „To je moje kuře,“ představila mi kohoutka Alena s pýchou v hlase.
„Hřebíčky jsou čím dál dražší, laky taky,“ postěžovala si Alena Kučerová při mé poslední návštěvě v jejím sídle ve Lhotce. K vytvoření „objektu“ je obvykle třeba značné množství malých hřebíků. Alena je zatlouká do dřevěných desek, jež původně sloužily jako podnosy na jídlo či pití, zásuvky v nábytku, vývěsní tabule či dvířka. Hlavičkami hřebíčků vytváří hlavní linie uměleckého objektu. Od samého zatloukání hřebíčků má prsty zrasované jako horník. Středem objektu bývá někdy stará matrice upravená dírkami, jež Alena vytváří nejrůznějšími razicími nástroji nebo vypichuje šídly. Finální úpravu zajistí obvykle lesklý lak. To všechno může být ovšem úplně jinak. K vytvoření uměleckého objektu se hodí třeba větvičky a klacíky, jež utrhne od dvířek svému sporáku.

Alena Kučerová (1935), členka výtvarné skupiny UB12, představitelka české „nové figurace“. V jejím díle se daří grafice, kresbě i objektům. Letos vystavovala v domě U kamenného zvonu. Galerie Jaroslav Pecka vydala výpravnou publikaci Monografie Aleny Kučerové.