Všechny články o vás začínají slovy: v listopadu 89 vymyslel logo OF. Co ale bylo předtím?
Dlouho jsem se viděl jako ilustrátor. Nevím proč, prostě mi to přišlo jako úžasná práce. Zpočátku jsem se tím dokonce i živil: nejprve mě zaměstnali v Orbisu, to mi bylo asi patnáct, pak jsem potkal novináře ze Světa v obrazech a přes ně jsem se dostal do médií. Začal jsem kreslit pro časopisy a noviny, což byla pro kluka z Roudnice nad Labem dobrá škola.

A jak jste přišel k rozesmátému logu OF?
Byla na něj normálně vyhlášena soutěž. Nejprve jen mezi profesory, renomovanými výtvarníky, ti se ale mezi sebou dlouho nemohli dohodnout, a tak se šlo na školy. V osm ráno nám tehdy dali zadání a v pět muselo být hotovo, revoluce je rychlá záležitost. Návrh, který vyhrál, byla v podstatě čmáranice, kterou jsme se bavili se spolužáky.

Stoupla vám sláva do hlavy? To logo bylo všude!
Naopak, já se k němu jednu dobu dokonce odmítal hlásit. Provázely ho hrozné tahanice o autorská práva. Dohodli jsme se, že připadnou škole, to ale stát odmítl, nastalo období sporů, málem mě vyloučili ze školy, a nakonec jsem musel podepsat dvě smlouvy. Jednu symbolickou, s Havlem a Pithartem, a jednu komerční s Klausem coby tehdejším ministrem financí. Honorář jsem nechal škole a byl jsem rád, že je kapitola s logem za mnou.

V životopise se ale asi tenhle zápis dobře vyjímá...
Samozřejmě, profesně mi logo hodně pomohlo, rozjezd byl snazší. Když za mnou někdo přišel se zadáním, už přesně věděl, co ode mě může čekat.

Jak se formovalo vaše charakteristické písmo?
Mám štěstí, že to, co mě živí, je v podstatě můj škrabopis, i když odborně se mu říká kaligrafie. Poprvé si ho někdo všiml v souvislosti právě s logem Občanského fóra, zaujala jeho uvolněnost. Do té doby šla grafika spíš neosobní, techničtější cestou, nedbalost nebyla v módě.

Proč jste po škole začal podnikat? Neměl jste jako každý umělec ambici otevřít si galerii?
Tak jednak jsem podnikal už na škole, s kamarády jsme si založili reklamní agenturu a přes noc jsem místo na úkolech pracoval na zakázkách. A s tou galerií... Já se v tomhle směru vybil ještě před nástupem na školu, tři roky jsem dělal vedoucího galerie.

Nebrali vás spolužáci jako zrádce? Přeci jen takový „komerční umělec“...
No jéje, zejména David Černý mi to dával sežrat. Je pikantní, že právě on za mnou nedávno přišel, jestli nechci spolupracovat. A v čem? ptám se ho. No, mám reklamní agenturu, on na to. I na Davida došlo. On se totiž každý umělec jednou dostane do bodu, kdy musí začít vydělávat. Nejen proto, že má rodinu, peníze si žádá sama tvorba. Když někde navrhnu, že udělám snowboard s parohy, koukají na mě jako na blázna a nedají mi ani korunu. Chytnou se, až když ho donesu, a to už chce vstupní kapitál.

Nejvíc vás proslavila řada Funny vany a také Banánové rybičky. Máte jich plný byt?
Rybiček by se pár našlo, „počmáranou“ vanu taky máme, ale jen jednu, stejně jako malované kolo. Jinak ale rodinu svými výrobky nezahlcuji. Jednou jsem takhle manželce donesl „úžasné“ kuchyňské prkénko. Léta spolupracujeme s továrnou na exotické dřevo, tak jsme si řekli, že ho využijeme na nějaké užitečné dárky. Zničil jsem na něm všechny nože, to dřevo bylo kvalitní a tvrdé, leč rozhodně ne na prkénka. Ale chybami se člověk učí, dnes už na něm krájíme.

Vzpomenete si ještě na okamžik, kdy vás napadlo pomalovat vanu?
Spíš záchod. Když jsem přestoupil z knižní kultury na malbu, vybral jsem si jako předmět klauzurní práce záchodové mísy. Odjakživa mě fascinovaly malované záchody na zámcích, tak jsem pro své profesory vypracoval teorii o kultuře místa, kde strávíme rok života, někdo i víc, a začal jsem malovat. Pro školu vzniklo šest prototypů, pak začali chodit známí, ať jim vyrobím záchod jako dárek. Záchodů přibývalo.

Ale co ty vany?
Náhoda. Známá, která zastupovala firmu na dovoz akrylátu, se nachomýtla k dražbě, do které jsem jeden záchod věnoval, a rozhodla se, že mě musí získat pro vany. Byla to ale docela fuška: každý si představuje, že jsem prostě vlezl do vany a začal malovat, ale já musel nejdřív vymyslet správný technologický postup. Týdny strávené v továrnách a kamion plexiskla na testy, tak jsem začínal.

Stalo se, že jste dostal zakázku, a nápad ne a ne přijít?
Stalo. Nikdy jsem ale úkol nevzdal, každá věc je pro mě výzva. Hodně jsem se v tomhle směru naučil, když jsem připravoval veletrhy. Tam prostě máte datum a musíte mít hotovo, jedno, jestli jste spokojený nebo ne. A je to dobře: vždyť zákazníka opravdu nemusí zajímat, jestli jste logo vymyslel při čekání na křižovatce nebo jste se s ním mořil do poslední chvíle, důležitý je výsledek.

Nebál jste se někdy, že vás design neuživí?
Mě živila grafika, v tom je ten rozdíl. Dělal jsem kampaně pro banky, webové portály, obchody. Design byl zpočátku spíš koníček. Stejně ale většina mých věcí vznikla prostě tak, že jsem měl nápad. Když byla potřeba lampa, vyrobil jsem lampu, když jsem chtěl hezký obal na pétanque, vyrobil jsem obal. Že se potom chytly komerčně, to už je jiná věc.

Trpíte jako designér, když chodíte po „nedesignových“ bytech přátel?
Naopak, to je ta nejlepší inspirace, pozorováním se dá hodně naučit. Ostatně když navrhuji interiér, trvám na tom, abych zákazníka viděl v jeho autentickém prostředí. Absolvuji s ním den, jsem mu v patách a sleduji všechny ty automatické činnosti, jako kam odhazuje kabát nebo jak sedí u snídaně. Jen tak můžu vytvořit prostředí, ve kterém se bude cítit dobře. Známí se tím neřídili, a teď řeší, že se jim v jejich krásném novém bytě uvaří pes. Nějak na něj totiž zapomněli a nechali si pod podlahu položit topení. Každý detail z vašeho života je důležitý.

Máte sen, který jste si ještě nesplnil?
Spíš jsem míval sen. Toužil jsem po plovoucí galerii. Dokonce jsem si kvůli tomu v roce 2000 koupil nákladní loď. Všechno vypadalo nadějně, dohodli jsme se s Národní galerii, ale přišly povodně a všechno pohřbily. Když se mi po letech podařilo myšlenku vzkřísit, postavily se proti nám pro změnu nové směrnice EU. Ale splnil jsem si jiný sen, postavil jsem kamarádovi chatu.

Dost netradiční plnění snů, stavět druhým domy...
Tohle ale není obyčejná chata, ale třípatrový dům nad vodou, říkáme mu Doupě. Měl by působit, jako by v něm někdo bydlel odjakživa: místo umyvadla kamenný žlab, místo zábradlí větve, které se proplétají tak, že celý dům vypadá jako zarostlý. A kuchyň vytesaná do skály. Člověk si musí dělat radost.

Pavel Šťastný
Narodil se v roce 1956, vystudoval VŠUP, specializuje se na tvorbu log, vytváří grafickou image firem (Datart, Seznam cz, Gurman Association, Slovanský dům), výstav, akcí (Noc vědců...), ale také filmů a televizních pořadů (Banánové rybičky, Milenci a vrazi).
Od designových projektů se dostal až k navrhování interiérů.
Vystavoval v Londýně, Paříži, New Yorku, Tokiu, Mexiku, Vídni a Berlíně.