|
reklama
| Japonsko očima českého lékaře |
|
Prof. MUDr. Vladimír Šerý DrSc. |
| SANQUIS č.18/2002, str. 50 |
 |
zpět na výběr odborných článků |
| Do Japonska jsem byl pozván k proslovení přednášek na univerzitách v Okinawě, Nagasaki, Ósace, Kjótu, Sapporu a Tokiu. Kromě toho jsem se zúčastnil mezinárodního sympozia na téma Horečka dengue a uspořádal jsem kurz o aktuálních problémech tropických nemocí pro lékaře Ústřední vojenské nemocnice v Tokiu, kteří se zajímali o působení v jednotkách „modrých baretů“ v Africe.
|
|
Když jsem při prvním setkání vyslovil slovo armáda, byl jsem důrazně napomenut, že Japonsko armádu nemá, existuje pouze sebeobrana (self defence), mohli bychom říci domobrana. Nadto mě děkan lékařské fakulty v Kjótu požádal, abych posluchače seznámil s postgraduální výchovou lékařů v České republice. Abych mohl během pobytu v Japonsku diskutovat, musel jsem se seznámit s náboženstvím, historií a tradicí.
Když se Nebe a Země oddělovaly, zrodili se první tři bohové - a o mnoha dalších pojednávají staré japonské mýty. Bůh Izanagi a jeho žena Izanami dostali za úkol dohotovit vznikající zemi, aby ji mohli obývat lidé. Izamiina dcera, bohyně slunce Amaterasu, byla zakladatelkou císařství. Její vnuk se svými dětmi ovládl velkou část dnešního Japonska. Jejich potomek Džimu v okolí města Ósaka založil podle tradice v roce 660 př. Kr. císařství a stal se prvním císařem. Až do konce druhé světové války byli císařové považováni za bohy a teprve po válce byl císař Hirohito donucen prohlásit, že není bohem.
Velká část obyvatel Japonska se hlásí k buddhismu, který se rozšířil v 6. stol. z Koreje. V Tsuchiore u Tokia jsem si prohlédl největší sochu Buddhy na světě, vysokou 120 m. Jádrem tohoto náboženství jsou čtyři pravdy, podle nichž podstatou života je utrpení, které lze překonávat, a návod k tomu, jak tohoto cíle dosáhnout. Buddhisté věří v převtělování po smrti do těla jiného člověka. Pro buddhisty je charakteristický soucit ke všem živým bytostem a uctívání bódhisattvů, tj. osvícených lidí, kteří již dosáhli nirvány.
I v Evropě známá sekta školy zen se od původního buddhismu značně liší. Základem tohoto učení je otázka, co je podstatou světa a lidské existence, kterou nelze vyjádřit slovy, písmem ani symboly. Tuto původně mírumilovnou ideologii převzali však středověcí bojovníci - samurajové.
Souběžně s buddhismem se v Japonsku rozšířil šintoismus. Je to směsice kultu přírodních božstev, uctívání předků a úcty k tradičním bájím i k císaři. Šintoisté tam mají desetitisíce chrámů, podobně jako buddhisté. Kněží hlásají, že šintoistická božstva jsou vlastně pozměněná božstva buddhistická. Podle učení rjóbu šintó existuje jednota mezi šintó a buddhismem. I když obě náboženství jsou oddělena, většina Japonců vyznává obě.
V Japonsku se hrají díla západních dramatiků, ale evropského návštěvníka pochopitelně zajímá japonské tradiční divadlo, známé ve třech hlavních formách - nó, bunraku a kabuki.
Nó - rukagu nó (opičí hry) se provozují v nezměněné formě po staletí. I ženské role v nich hrají pouze muži. Bunraku je loutkové divadlo, můžeme říci nepropracovanější na světě. Divadlo kabuki bylo později modifikováno jako šimpa. Jeho součástí je restaurace nebo čajovna, kde se scházejí přátelé, aby si povídali, a z mnohahodinových her sledují jen některé jejich části.
Dne 6. srpna 1945 svrhl americký bombardér na město Hirošimu první atomovou pumu. Po oslňujícím záblesku vlivem teploty 300 000 oC se roztavily zděné i železobetonové budovy a město, které bylo zbudováno převážně ze dřeva, lehlo popelem. Desetitisíce lidí v hypocentru byly spáleny a radioaktivní déšť zasáhl další desetitisíce lidí, z nichž mnozí dříve nebo později zemřeli. O tři dny později svrhl americký Backscar další atomovou bombu na město Nagasaki, ležící jako Hirošima rovněž na ostrově Kjúšú. Původně měla být shozena na město Korutu, ale pilot pro špatné počasí vybral jako náhradní cíl Nagasaki. Bomba explodovala 567 m nad městem. Přestože její ničivá síla byla oproti hirošimské dvojnásobná a činila 22 kilotun TNT, devastace díky pahorkatému terénu byla menší a počet obětí při výbuchu a v následujících letech se odhaduje na 74 000 oproti 260 000 v Hirošimě. Lidé, kteří atomové bombardování přežili, se nazývají hibakuša. Měl jsem příležitost se setkat s 67letým panem Širomou, který mi vyprávěl o svých zážitcích po svržení pumy nad Nagasaki. Přežil, protože při svržení atomové pumy byl v okrajové části města chráněné kopci. Na zemi vznikla v hypocentru teplota kolem 4000 oC, síla výbuchu byla až 10 tun na 1 m2, vzdušný proud se šířil rychlostí 500 m/sek. V okruhu asi 4 km bylo vše zničeno. Procházím muzeem. Hodiny na chráněném místě se zastavily přesně v okamžiku výbuchu, v 11.02 hod. Řada exponátů dokumentuje ničivou sílu výbuchu. V amorfní masu se tavilo nejen sklo, ale také beton. Naopak jíl dostal konzistenci žuly. V místě hypocentra je dnes park a památníky, mezi jiným zbytky největší katolické katedrály v Orientě Urakami, zbudované v r. 1913. Řada skulptur pochází od zahraničních dárců, jedna je darem Československa. Ozářené kameny mají zvláštní šedo-modro-zelený nádech, jiné kameny popraskaly. Jsou to zvláštní suvenýry, které jsem si přinesl.
V Nagasaki mě upoutal park nazývaný Glover garden, který se rozkládá na svahu kopce Minamiyamate. Je odtud nádherný pohled na přístav. Město se světu otevřelo až v roce 1859, kdy se začal rozvíjet volný obchod s Evropou a Amerikou. Bohatí kupci si stavěli domy západního stylu. Glover house připomíná pobyt Pucciniho a jeho operu Madame Butterfly. Socha primadony opery drží za ruku děcko a v očekávání svého námořníka se dívá k přístavu.
Zajímavostí Nagasaki je stará poštovní stanice, zbudovaná pro portugalské kupce r. 1636. Byl to až do r. 1859 jediný mezinárodní přístav a jakési okno do Evropy.
Třetího dne pobytu v Nagasaki mě pozval profesor Kosaka, ředitel Ústavu tropické medicíny, na slavnostní večeři, jíž byli přítomni profesor Inokuči, s nímž jsem se setkal před časem při jeho pobytu v Praze, a další profesoři místní fakulty. Restaurace Matsutci je lehká bambusová stavba a také vnitřní zařízení odpovídá tradičním zvyklostem. Návštěvníci si na chodbě zouvají boty a v punčochách vstupují do prostě zařízeného lokálu. Všude převládá bambus, na stěnách japonské kresby. Uprostřed je nízký dlouhý stůl obložený polštáři, u něhož se sedí se zkříženýma nohama. Při vstupu si každý příchozí klekl a uklonil se tak, že se čelem dotýkal podlahy. Když jsme zaujali místa, obrátil se ke mně profesor Inokuči s dotazem, zda chci gejšu. Byl jsem zmaten. Profesor si všiml mých rozpaků a pravil: „Na co vy v Evropě myslíte, to dělá pseudogejša.“ Pravá gejša je neobyčejně vzdělaná společnice, která se připravuje na své povolání od dětství, musí umět zpívat, hrát na tradiční nástroje, upravit ikebanu, s hosty duchaplně mluvit o umění, politice, historii, a ovšem zvládnout umění čajového obřadu.
Než jsem se nadál, seděla gejša vedle mne. Kimono, účes a nalíčení jako by vypadly z japonských kreseb. Celkové její vystupování bylo úžasné, hezký pohyb byl prostudován do nejmenších detailů. Její angličtina byla dobrá, takže jsem měl možnost seznámit se s Japonskem ze zcela jiného úhlu. Její tělo vyzařovalo jakousi magickou sílu. Občas jsem ucítil neobyčejně lehký dotyk, který mi projel až do morku kosti.
Nejdříve přinesli misku s krabí polévkou, během večera se na malých miskách podávalo asi 50 vybraných japonských jídel. Toho večera jsem měl příležitost poprvé ochutnat saké. Neobsahuje mnoho alkoholu, ale protože mi gejša pohárek stále dolévala, neubránil jsem se zvláštnímu opojení. Banket byl ukončen opět polévkou.
Japonská kuchyně oproti některým jiným orientálním je charakterizována tím, že používá málo tuků a vyhýbá se příliš ostrému koření. Odpovídá ze všech orientálních kuchyní nejlépe požadavkům na správnou výživu. Sami japonští kuchaři říkají, že vaří na vodě.
Japonská kuchyně je pro Evropana při prvním ochutnání nezvyklá, ale rychle si ji oblíbí. Japonský kuchař se snaží připravit pokrmy nejen vynikající chuti, ale dbá na originální estetickou úpravu a pestrost. Tak např. maso a zelenina vykrajuje do složitých ornamentů. Pro ozdobu se používají květy, listy, drobné předměty ze štípaného bambusu. Jednou jsem v jídle objevil pět oblázků v průměru asi 1,5 cm. Fantazie japonských kuchařů nezná mezí.
Japonské jídlo se obvykle ochucuje sójovou omáčkou šóju, která se značně liší od čínské, a sójovou pastou miso. Z ní se připravuje velmi rozšířená polévka misoširu se zeleninou, masem nebo rybami. K ochucení pokrmů se hojně užívá křenový prášek (wasabi) a glutamát sodný.
Japonská kuchyně proslula oblibou pokrmů ze syrových ryb, které však mohou být příčinou onemocnění. Nejrozšířenější je sušimi, připravované z různých druhů krájených ryb mořských i sladkovodních. Syrové ryby se podávají také jako suši, tj. plátky ryby přiložené na válečky z rýže a to celé je zabaleno do mořských řas. Pro japonské labužníky, kteří neváhají riskovat život, je pochoutkou ryba fugu, která někdy vyvolává smrtelnou intoxikaci, když se tradičným způsobem nedostatečně odstraní tetrodotoxin. Nejznámějším japonským jídlem je tempura. Je to vlastně pokrm portugalského původu z ryb, krevet, zeleniny na způsob švýcarského „fondu“ na pánvi s olejem. Název je odvozen od slova tempera (čas), což souvisí s jeho dlouhou přípravou. Vepřové řízky (tonkocu) se krájejí na proužky, aby se mohly uchopit tyčinkami. Hovězí se často připravuje se zelím a špenátem (šabušabu), steak se marinuje v sójové omáčce s přísadami, drůbež se griluje (jakitori) nebo se připravuje na sójové omáčce s rýží a houbami (oboro).
Rýže je nejběžnější příloha. Další jsou nudle vařené ve vodě. Harusame jsou nudle transparentní, bílé z pšeničné mouky se nazývají udon nebo hijamugi.
Nejrozšířenějším nápojem v Japonsku je čaj. Čajové ceremonie (kaiseki), trvající asi tři hodiny, jsou dnes spíše turistickou atrakcí. Jemně drcený zelený čaj se spařuje horkou vodou a šlehá bambusovými šlehátky. Pověstné rýžové víno (saké), které má chuť spíše jako pivo nebo suché šery, ohřáté na 42-42 oC, se podává před jídlem jako aperitiv, ale i k jídlu. Pití piva je značně rozšířeno. Nejznámější je značka Sapporo nebo Kirin. Měl jsem příležitost navštívit s japonskými přáteli pivnici pivovaru Sapporo. Pivnice Sapporo Bier Garden trochu připomíná podobná zařízení v Mnichově. Na každém stole je však přimontován ohnivý hrnec, s nímž se v různých modifikacích setkáváme v celé východní a jihovýchodní Asii. Japonci jej nazývají džingiskan na paměť jeho rozšíření z Mongolska. Zde se hrnec zahřívá plynem, potře se lojem a opékají se na něm tenké plátky masa s kousky zelí, cibule a papriky a po opečení se namáčejí v pikantní omáčce, kterou přinese číšnice v kovové konvičce. A potom dobrou chuť a na zdraví (japonsky kampaj) s výborným pivem Sapporo.
Jedno z nejzajímavějších měst Japonska je Kjóto, kde se seznamujeme s japonskou historií, architekturou, uměním, kulturou a pověstnými zahradami. Kjóto bylo hlavním městem 1000 let od roku 794, poté převzalo jeho postavení město Nara, a to do přesídlení vlády do Tokia v r. 1868, kdy bylo obnoveno císařství. Je často zváno duchovním domovem japonského lidu. Poznáním Kjóta můžeme trochu porozumět Japonsku. I když se představuje historickými čtvrtěmi, tradičním uměním, chrámy a paláci, můžeme obdivovat i moderní čtvrtě, pulzující novým životem. Na jedné straně vidíme starou kulturu, na druhé straně nové kulturní směry, které navazují na staré tradice.
Co mě v Kjótu nejvíce zaujalo? Především to byl starý císařský palác, zbudovaný r. 797 v období Heian. Několikrát vyhořel a znovu byl restaurován, naposled
v r. 1855. Návštěvník obdivuje sál šišinden, pořízený pro státní obřady, a soukromou císařskou rezidenci seiryoden. V pečlivě udržovaném parku podle japonského stylu najdeme překrásný palác kogošo, který byl rezidencí prince.
Katsura rikyn sloužil jako císařský letohrádek. Byl postaven na umělém ostrůvku na jezeře obklopeném lesem s jehličnatými stromy. Stavba v japonském slohu se vyznačuje elegancí a harmonickým souzněním s okolím.
Neobyčejně zajímavý mezi velkým počtem chrámů je Saiho-ji, založený v 8. století. Zaujme jeho balvanová zahrada, která je typickou ukázkou v Japonsku oblíbených kamenných zahrad. Na prostranství před chrámem je pečlivě udržovaná plocha posypaná pískem, na níž je rozhozeno asi
15 kamenů různé velikosti. Chrám s kamennou zahradou je jedním z klenotů japonské architektury. Můj průvodce mi řekl, že jej při každé návštěvě inspiruje k filozofické meditaci. Naproti tomu v chrámu Sanjusangen-do, zbudovaném
v r. 1164, vidíme neuvěřitelnou 1001 sochu boha milosrdenství v nadživotní velikosti. Ústřední socha je dílem slavného sochaře Tankei. V zahradě chrámu buddhistického směru zen Tenryu-ji nás upoutá zahrada s překrásným mostem a plochami bílého písku s různě velikými kameny - další poutavá ukázka tradičního japonského zahradnického umění.
Vždy jsem toužil uvidět Fudžijamu, ale její vrchol jsem spatřil jen na několik minut, protože je většinou zahalen mraky. V Hakone na úpatí hory jsem na radu profesora Naoe zakoupil v šintoistickém chrámu talisman, ale můj průvodce mě varoval, abych jej neumisťoval v blízkosti křesťanského symbolu. Obě božstva by se prý nemusela snášet. Talisman jsem si pověsil v autě, a zdá se, že mě zatím chrání před havárií. Po výletě mě můj průvodce zavedl na odpočinek a večeři do hotelu Šonan, kde se ceny za přespání pohybují od 25 000 do 300 000 jenů (tj. asi 3000 US dolarů).
Mnoho Japonců navštěvuje horké prameny v Owakudani. Teplota v nich dosahuje až 300 oC. Vzduch v okolí je prosycen sirovodíkem. V kiosku jsme si zakoupili vejce, která jsme podle tradice uvařili v horkém prameni.
Na ostrově Okinawa v souostroví Rjúkjú jsem se setkal se subtropickou flórou, dokonce s některými rostlinami, které jsem znal z tropických oblastí na Filipínách. Naproti tomu na severu Japonska je podnebí většinou chladné.
Na ostrovech Rjúkjú se ocitám v jiném světě. Není tu jen subtropická příroda, ale i památky na slavnou historii Okinawy. Tak například hrad Šurijo byl sídlem vladaře Ryukya, který musel Japonsku odvádět poplatky. Království bylo anektováno teprve r. 1879. Okinawa je obklopena překrásnými korálovými ostrůvky - hiši. Ostrov proslul rybářstvím. Ryby se chytají do rukou, harpunami, oštěpy, do sítí nebo na udice. Okinawa proslula karatem. V hlavním městě Naha jsem dostal povolení k návštěvě jednoho ze středisek, kde cvičili děti i dospělí. Na stěnách různé diplomy, nunčaky i jiné potřeby kobuda. Středisko vede známý japonský malíř Nakamoto Masahiro, který vystavoval i v Paříži.
Na ostrově Hokkaidó jsem měl možnost seznámit se s původními obyvateli Japonska, Ainy, kteří přišli z jihovýchodu Asie. (Japonci tento ostrov obsadili teprve před 200 lety.) Dnes Ainů zůstalo nejvýše 15 000. Jsou obvykle řazeni ke kavkazskému plemeni, od Japonců se liší zcela odlišným jazykem, vyšším vzrůstem, bílou pletí, hustými vlasy a vousy. Poslední zbytky jejich kultury lze spatřit ve skanzenech. V tradičním domě se předvádějí tance, hudba a vyprávějí se staré příběhy. Ainové nemají písemné památky a tradice se udržovala ústním vyprávěním. Návštěvník se seznámí se zařízením domácností, s potřebami pro lov a rybolov (Ainové byli lovci i rybáři). Drsná příroda nebyla příznivá rozvoji zemědělství. Pochoutkou Ainů je salát připravovaný z listů v přírodě rostoucích rostlin a oříšků, milují houby, lesní plody a kořínky vyhrabané v lese.
V Sapporu mě profesor Sato pozval do neobyčejně populární japonské herny „pačinko“. Do hracího přístroje se hází mince, vypadávají malé kovové kuličky, které se zachycují do schránky a dále se vhodí do počítače. Částku s údaji, o kolik bodů se jedná, je možné vybrat v hotovosti nebo vyměnit za zboží. Prof. Sato obdivoval mé štěstí, když jsem předkládal poukázku na 60 000 jenů.
Chtěl jsem alespoň trochu poznat japonský hospodářský zázrak. Firma Tsumura mi umožnila prohlídku hypermoderního závodu. Tato firma vyrábí tradiční léčiva kampo. V podstatě se jedná o extrakty asi 360 rostlin, které se pěstují v Japonsku, ale suroviny se většinou dovážejí z Číny, Koreje, Vietnamu. Rozsáhlý závod je plně automatizován a pomocí počítačů je provoz v každé směně zajišťován pouze sedmi zaměstnanci.
Nejvyšší hotel v Tokiu The New Otani může ubytovat až 3226 hostů. Z restaurace ve 40. poschodí je nádherný pohled na město, které má přes 8 milionů obyvatel a brzy se spojí s přístavem Jokohamou v obrovitou aglomeraci. Slyšel jsem úvahy o výstavbě 2 km vysokého mrakodrapu. Kritikům se to zdá příliš, doporučují pouze 1 km.
V činžích a cenách nemovitostí máme co dohánět. V Japonsku přijde průměrný byt na 1000 US dolarů, zakoupení rodinného domku na 300 000 US dolarů. Ale ty jejich platy!
Když jsem v hotelu usínal, zazněla v rádiu Dvořákova Humoreska, v jiném hotelu jsem ji vyslechl v hale a jindy ji přehrával na autorádiu taxikář. Na Okinawě mě na každém kroku pronásledoval Mucha. S jeho reprodukcemi, některými s českým nápisem, jsem se setkával v hotelu, obchodech, ve výlohách. Navštívil jsem i prodejní výstavu Muchových reprodukcí v jednom obchodním domě v Naha na Okinawě. Ve výkladu knihkupectví nabízeli objemnou knihu s reprodukcemi tohoto českého malíře. Nevím, kolik Japonců si uvědomuje, že byl Čech.
Mnoho Japonců ale vědělo něco o naší vlasti a o Praze. Setkal jsem se s řadou japonských turistů, kteří Prahu navštívili a mluvili o ní v superlativech. Někteří Japonci měli příležitost zúčastnit se koncertů českých umělců v Japonsku. Byl jsem překvapen znalostmi japonské inteligence o naší vlasti. Setkal jsem se se zástupcem velké firmy pro střední a východní Evropu, který ovládal češtinu, v jiném případě učitel jazyka se snažil mluvit česky, ale nerozuměl jsem mu.
Před cestou do Japonska jsem netušil, že budu na tamních univerzitách tak vřele přijat. Nečekal jsem tolik pozornosti, tak srdečného přijetí a takového vřelého přijetí mých přednášek. Ve vojenské nemocnici pak oceňovali mé praktické zkušenosti, protože v tropech a subtropech působilo poměrně málo japonských lékařů.
Centrum cestovní medicíny, Praha
|
|
|
|
obsah čísla 18 |
 |
ročník 2002 |
|
témata |
|
|
