Když se od tamního hřbitova vydáte po modré značce na severovýchod, lesní cesta vás asi po třech kilometrech dovede na louky rozkládající se na Hruboskalské náhorní plošině. Nedaleko hradu Valdštejna tu najdete kouzelnou samotu utopenou v lesích. Roubené stavení, které se z ničeho nic objeví na louce za zákrutem cesty, bylo dříve nazýváno Jarošova rychta. Selská usedlost s pavlačí a uzavřeným dvorem se dvěma klenutými pískovcovými branami pochází z roku 1787. Představuje unikátně zachovanou ukázku původní pojizerské architektury. Před statkem stojí socha sv. Jiří Drakobijce, dílo lidového sochaře Jana Chládka z roku 1806. Romantická samota je často označována za „nejpohádkovější místo v Českém ráji“. Není divu, že mnohokrát oslovila filmaře. Natáčely se tu scény z pohádek Princ Bajaja, Nesmrtelná teta, O ztracené lásce, Princ a Večernice... Kromě filmů pro děti tam ale vznikalo třeba i drama z třicetileté války Psí kůže režiséra Antonína Moskalyka na motivy Vladimíra Körnera nebo Kachyňova Prima sezóna podle předlohy Josefa Škvoreckého. Údolí češství Bývalé Jarošově rychtě dnes nikdo neřekne jinak než Kopicův statek. A právě dílo jeho pozdějšího majitele Vojtěcha Kopice (1909) je dalším důvodem, proč byste se sem měli vypravit. Rodák z Vadína u Havlíčkova Brodu v osmi letech osiřel a přestěhoval se k tetě do Turnova. V roce 1932 se přiženil na bývalou Jarošovu rychtu. Lidový mudrlant a písmák miloval vlastenecké knihy - přečetl prý celou vesnickou knihovnu o 1200 svazcích. Právě proto také těžce nesl obsazení Československa hitlerovským Německem. Na podzim roku 1939 vzal poprvé do ruky krumpáč a odešel hledat lék na zklamání a smutek do nedalekých pískovcových skal. První plastikou, kterou tu vytvořil, byl svatý Václav. Kopicova víra v lepší časy se postupně přetavovala do celé galerie desítek postav národního panteonu. V divokém údolíčku jen pár desítek metrů od statku dnes můžete po neznačené cestě putovat mezi zkamenělými symboly češství. Najdete tu Jana Husa, Karla Havlíčka Borovského, Jiřího z Poděbrad, Jana Ámose Komenského, Juraje Jánošíka, Anežku Přemyslovnu... Jejich bizarní poetiku dotvářejí vlastenecká hesla, verše a lidové moudrosti. „Život je cesta trnitá, nikdy nebude lepší najitá. Když vytrváš - všechno překonáš,“ čteme na začátku skalní galerie. Opodál Přemysl Oráč říká: „Rodné brázdy v šíř i v dál, co mi vás jen pán Bůh dal, co já vás naoséval, naoral!“ Baculatý Amorek s lukem varuje: „Každého trefím!“ Bájeslovné a vlastenecké ikony doplňují postavy z umělcovy současnosti - vedle svatého Vojtěcha spatříte ruského partyzána, kousek od Cyrila a Metoděje se tyčí lidická matka s dítětem. Čas od času se ze skal vynoří i nejrůznější zvířata. Lva, jehož oči vytvořil z barevných skel, prý Kopic vytesal poté, co navštívil zoo ve Dvoře Králové. Jednu ze skal Kopic přetvořil v perníkovou chaloupku, do další zase vytesal velké kostelní varhany. Na tento nástroj prý toužil hrát od dětství, ale otec mu to zakazoval, protože muzikanty považoval za lumpy. Teprve v dospělosti si pořídil staré harmonium. Pamětníci vzpomínají, jak se jeho velebné tóny nesou lesem a vytvářejí mystickou atmosféru, která ke statku každou neděli odpoledne lákala desítky návštěvníků. Tehdy prý byl Vojtěch Kopic nejšťastnější. Hosty prováděl přírodní galerií, vyprávěl jim příběhy jednotlivých historických postav a byl rád, že jim svým dílem může předat vlastenecké poučení. Umění, nebo kýč? Kopicovy útěky do skal trvaly dlouhých 38 let. Důvod k tvorbě neustával - po únoru 1948 jen jeden útlak vystřídal druhý. Právě víra v lepší časy ho nutila k usilovné práci. V okupačním roce 1968 tak třeba přibyla jezdecká plastika T. G. Masaryka. Na podzim 1978 se ke stoletému výročí otevření Národního divadla rozhodl vytvořit plastiku kněžny Libuše, věštící slávu Prahy. Zůstala nedokončena. V prosinci téhož roku totiž Vojtěch Kopic zemřel. Postavy jsou tesány do skal často ve velké výšce - k některým z nich si prý tvůrce musel stavět lešení. Kamenický samouk pracoval jen krumpáčem a kladivem bez jakékoli sochařské průpravy. Plastiky nemají přesné a souměrné proporce, nápisy jsou z pohledu současného diváka až komické. Celková poetika skalní galerie tak balancuje na hranici mezi naivním uměním a kýčem. Právě tato bizarní neuchopitelnost ale z Vojtěcha Kopice dělá jednoho z nejzajímavějších lidových umělců východních Čech. Jde o barbarské ničení skal, jak mu někdy vyčítali ochránci přírody, nebo o geniální dotváření přírody, jak dnes tvrdí Kopicovi obdivovatelé? Odpovědět si musíte najít sami. Na některých plastikách jsou dosud patrné zašlé barvy, jiné už spláchly podzimní deště. Citáty začínají být špatně čitelné. Pospěšte si - příroda si bere zpět to, co jí Vojtěch Kopic svým krumpáčem kdysi vyrval.
|